S postupně přirůstajícími pěknými dny se většina z nás těší, aby jsme si sbalili svoje pinglíky a vyrazili ven do skal. Každej je už určitě už unavenej z věčného se „plácání“ v některé z tělocvičen a tak jen večerní pomodlení za hezké počasí a ráno hned po probuzení míří první pohled k oknu.

Prší, neprší … no hurá! Zapnout mobil a potvrdit předem domluvený sraz. Tentokrát jsme se domluvili, že naším nedělním cílem je Labák. Ládík tam čaroval už v sobotu a prý tam bylo narváno! V sobotu se prý čekalo některé hezké cesty třeba až do odpoledne. Jsem mu to fakt nežral, navíc jsem od ledna chodil pravidelně lézt na stěnu, pak i několikrát ven. Je na čase všechno už konečně zúročit a tak jsem náhradní program v podobě Ostrova zamítnul. Né, že bych měl něco proti Ostrovu, ale takové hezké počasí není každý den a tak si prosazuji Labák. Prý uvidíme! Jen jsem se uškleboval, protože si pamatuji, že za poslední léta spíš někde naberete na hubu pavučinu, než narazíte na nějakého toho lezce.

Jsme ranní ptáčata a tak hurá v 10:30 vyrážíme autem směr Hřensko. Auto parkujeme u přívozu do Dolního Žlebu. Pak už jen nic nezapomenout, protože vracet se je to poslední co bych chtěl absolvovat. Na lehce naložený bágl nakládám Ládíkovu 90 metrovou 11 mm tlustou Anakondu se kterou se povleču tipuju tak 20 minut.  Cílem je okolí Velké Bašty. Ostatní se uvidí až na místě. Nedělním tempem uháníme do kopce a po slabé čtvrthodince slyším cinkání karabin. Karabiny a osmy, takový to klasický cink cink..., určitě to všichni máte taky v podvědomí. Mám slyšiny, nebo co? Ne fakt se mi to nezdálo, jen co se odkryly první stěny koukám vzhůru a vidím jak někdo obléhá „Převozníkův hněv VIIb“. Po dalších 3-5 minutách, znovu to cink cink a já čučím zas vzhůru div mi Anakonda neslítne do údolí. Skrze stromy vidím několik pověšených dvojic do ještě sluncem neprostoupených stěn. Radši se nezdržujem a mažeme dál. Konečně jsme na místě a ejhle, Ládíkova slova se vyplnila. Pod Velkou a Malou Baštou to je, jak na Václaváku. Shazuji matroš ze zad, vydejchávám absolvovaný kopec a jdu omrknout situaci. Bylo jasno, buď budeme čekat a nebo polezem něco , co já rozhodně nepřelezu! Začínám si zpětně uvědomovat, že ten nápad s tím Ostrovem, nebyl zas tak blbej. Říct teď něco o Ostrovu, asi bych si vyslechl a tak ještě vydejchávám a zdravím se ostatními. Odhaduji přibližně něco kolem 20 lidí rozprostřených pod stěnou. Naštěstí to po dohodě s klukama co lezli jednu cestu vypadá s námi nadějně.

Ládík dává lano k nástupu a je jasno, jdeme na to. Vybral cestu s názvem „kruh za kruhem VIIIb“. To, že je to VIIIb se dozvídám až večer z telefonátu, … pochopíte později. Je to hezká cesta po velkých chytech, dáme si jí na rozpinkání a pak se uvidí. Koukám nahoru a vidím ve stěně jak o prvního kruhu odlézá postarší muž. Kluk co ho zespoda jistí, nám prozrazuje, že je to jeho tatík a je mu úctyhodných 60 let. Mazal nahoru celkem svižně, takže nebylo celkem  moc času na lelkování. Za chvilku byl u třetího kruhu. Malej odpočinek a maže dál! Ládík se navazuje a jde na to. Už to někdy lezl, prý 15 let zurick asi tak. Jde to celkem pohodově 1.,2.,3,.,4...kruh, taky nějakej borhák tam je, a tak furt dál.



Pomalu mizí ve stěně. Já zalomej krk jak furt vejrám nahoru. Tatík od vedle už slaňuje. Musí na dvě svázaný lana, protože je to fakt dálka a lehce do převisu. Konečně se poznáváme, postarší muž, menší postavy  a rozhodně nezapře minulost aktivního sportovce. Říkám si, je dobrej v tom věku, kéž by mi to taky ve stáří taky tak lezlo.



No nic, zpátky k Ládíkovi. Malé zdržení přes bříško už hodně vysoko, tak si na chvilku sedá u kruhu. Je to tak vysoko, že už ani nevím u kterého je.  Je taky znát únava z předchozího dne. Lezl v Labáku už v sobotu, myslím čtyři cesty a to se docela při těch dálkách tady nechá. Hurá konečně, poslední kruh! Malé úpravy a spouštím ho dolů.

Když už je skoro dole zjišťujeme, že když Anakondu krájel ze 150 metrového lana, měl radši udělat 100 + 50 metrů a né 90 + 60 m, protože na zem ještě kus chybí. Zůstává na patestu asi  7 metrů nad zemí. Dá se tam pohodlně stát, sedět a třeba i ležet. Běžím se vyčůrat, navazuji se, obouvám se a jdu na to. Já na patest lezu postupně, jak Ládík z patestu slézá dolů. Komedie hadr!!! Posadím se na patest, Ládík svléká boty bere mě do grigri a já konečně můžu zdolávat co jsem si ráno prosadil. Ruším první jištění a mažu k prvnímu kruhu. Jde to celkem dobře a tak lezu ke druhému.



Tam už začínám cítit, že je to převislé víc než se mi zdálo. Pomalu se mi začíná nafukovat předloktí. Velké chyty se v mých očích začínají stávat malými a ještě menšími s počtem vycvaknutých kruhů.

A tak jediné co dolů křičím na Ládíka, když zrovna nejede naproti v údolí vlak je dober, dober fest a drž. Bylo to asi milionkrát a musel mít ze mě už dost. Prostě jsem vůbec nemohl. Dlaně se mi otvíraly, předloktí natýkalo a bicepsy už měly taky dost! Doplazil jsem se až k místu kde si odfoknul Ládík a Tatík od vedle. Říkám si, kde je ta všechna načerpaná síla a všechny ty hodiny na stěně v tělocvičně, nebo to bylo včerejší ponocování a popíjení stříčků na koncertě Ready Kirken?! Není možné, že jsem přeci tak slabý....



Když už nic, aspoň ten výhled do okolí řeky Labe a Dolního Žlebu je úchvatný. Lezu tak pomalu, že mě už začínají bolet nohy v lezečkách. Vedle o pár metrů vpravo, kluci vytáhli další cestu. O půlku menší chyty než mám na trase já. Dopadá to tak, že i kluk na druhém mě dojíždí a tak už to neřeším a když doleze ke mě prohodíme pár slov. Zanadávám si jaká jsem máslovka a zatím co já stále sedím v kruhu a tlačí mě boty, kolega vedle, mě míjí a peláší vzhůru jako by se toho zas až tak moc nedělo. Přelézám s vypětím posledích sil malé bříško a vidím, že chyty se pomalu zmenšují i opticky, a ne jen pocitově. Tak to je můj konec, jsou tam ještě dvě expresky!  Naštěstí se stěna malinko položila a mě se po, byť malých chytech leze daleko lépe, než po madlech v převislé stěně. Dolezl jsem k předposlednímu kruhu a vidím svoje vysvobození. Posledním kruhem je lano jen protažené, takže k němu nemusím. S výmluvou, že stejně by lano nestačilo pro slanění, mě Ládík spouští o dva kruhy níž a moje utrpení pomalu končí. Stahuji lano a chystám si slanění. Jsem úplně grogy, nemůžu si ani dobrat pořádně osmu do slanění, jak lano táhne v té délce a já nemám sílu. Pomalu slaňuji a užívám si aspoň pohled do kraje než mi zmizí mezi vzrostlými stromy.

Jsem dole hurá, bylo to něco co jsem dnes určitě nečekal. Jsem dnes odpískanej! Nejsem už schopen vůbec žádného sportovního výkonu. Ládík si domlouvá po telefonu náhradní program a balíme. Za odměnu smotám Anakondu, které děkuji z azyl, protože na tenčím laně bych se asi tak bezpečně necítil při každém tom odsednutí. Klaním se tatíkovi od kluků z Prahy, protože to co přelezl, já přeplazil s vyplazeným jazykem a jsem zralej na léčení svalový horečky!

Bohužel jsem mu to nemohl říct osobně, protože při přelézání vedlejší cesty se jeho synovi ulomil chyt, kterej nešťastnou náhodou zasáhnul tatíka do hlavy. Díra jak.... a tak nezbývalo nic, než vyrazit směr Děčín do nemocnice na šití. Taťka byl drsnej i na duchu, protože z něj padaly věty, typu ....je to fakt na šití? a nebo ....tak ať to dolezou já počkám. Naštěstí se nechal přemluvit a odvést se k ošetření. Jediné co jsme v batohu objevili na první pomoc, byly papírové kapesníky a tejpovačka na prsty. Uvědomil jsem si, že to je fakt docela málo a měl bych do báglu přibalit na příště i něco víc než jen sedák a boty. Moje očekávání super dne v Labáku, tak zesmutnil nejen můj výkon, ale i to, že neštěstí nechodí po horách, ale po lidech.

Večer proběhl ještě kontrolní telefonát od Ládíka jak mi je? To, že jsem na kaši věděl moc dobře. Konečně jsem se dozvěděl co jsme lezli a za kolik to bylo. No príma říkám! Zase se vyspím a když ráno bude svítit sluníčko, myslím, že budu zvažovat zda Labák nebo Ostrov! :o)) Mrzí mě, že můj článek má takový smutný závěr, přesto doufám, že aspoň někoho z vás pobavila moje lezecká část. A třeba i někdo další přidá do batohu něco k lezečkám, sedáku a kromě jídla s pitím. Chci taky  jen dodat, že pro mě přelezení VIIIb bylo a je moc dobrý výsledek. A protože jsem možná trochu mohl případně mým popsaným zážitkem někoho trochu odradit od této cesty. Musím říct, že je to asi jedna z nejhezčích cest v Labáku a doporučuji jí každému kdo má vytrvalost. V průvodci je taky uvedena s hvězdičkou!  Já budu ještě trénovat, abych si rozhodně tuhle cestu letos přelezl znovu a to už doufám v lepším podání!