Je to takový zdlouhavý příběh do chladých zimních večerů ke krbu do kterého když se začtete tak může být i zábavný...

                                                Zimní přechod Hrubého Jeseníku

Všechno se to seběhlo tak rychle,že jsem měl asi hodinu na to se sbalit a vypadnout na vlak.
Každá potřebná věc zapomenutá doma se hlavně v zimně nelítostně trestá a tak jsme se snažili být pečlivý.Plán byl dojet na Skřítek,odtud na běžkách 7km do Jelení Studánky,přespat,další den něco okolo 30 km na Vřesovou Studánku,přespat a poslední den asi 10km do Ramzové na vlak.Takže pohoda.Za velmi studeného večera jsme kolem osmé večer dorazili na Skřítek,kde nás autobus nechal na pospas jak sirotky,ve tmě na zastávce.byla opravdu  velká zima a z pohledu na protější kopec,který jsme měli vyjet a dostat se co nejdřív k otevřené chatě šel strach.Času bylo málo a tlačila nás ne tak zima jako sraníOblékli jsme běžky a vyrazili.S čelovkama jsme stoupali nocí k noclehu.Náš svět končil tři metry před námi,kam až dosvítila čelárna,dál už jen bílí zářící sníh pohlcený ve tmě a spousta zmrzlých stromů připomínajících různé postavy.Jako dva polárníci jsme se projížděli pohádkovým královstvím lesa.Připadalo nám to nekonečné ale touha zalézt do spacáku byla silnější než únava a dokonce než mé zapomenuté hovno v poslední zatáčceMísty jsme klouzali po ledu a místy se zas po pas brodili ve sněhu.Cestu nám ukazovaly jen na kost zmrzlé bílé sloupky.Párkrát jsme se ztratili a na odvaze nám moc nedopomáhal pocit,že nám nikdo nepomůže,byli jsme v tom jen dva,odkázáni sami na sebe.Sem tam se v hlubině pod námi ukázalo vzdálené město,jehož světla nás ujišťovaly,že jsme stále na zemi.Kolem byli jen bílé pláně,zmrzlé stromy a mráz zahalené v temnotě noci a v ní my dva polárníci bořící se hlubokým sněhem a náš běžkařský styl,kterému se smály i hvězdy nad námi.Byl to zcela jiný svět.Teploměr ukazoval -17.stálo to ještě pár kapek potu,který na zem dopadl jako křišťálová koule než se nám povedlo najít zmrzlou chajdu z kamene,ve které nebylo zase nic víc než kámen.

Přišli jsme dovnitř a při zametání sněhu na podlaze jsme si všimli otvoru na stropě.Byla tam půda.Neváhali jsme ani vteřinu,využili lezeckého tréninku a vyškrábali se do stropního otvoru.Bylo něco kolem jedenácté a my jsme vyčerpaní uvařili jídlo,svlékli promočené věci,které jsme položili vedle sebe(což se později ukázalo jako hrubá chyba),zalezli do spacáků a usnuli.Vypadá to jednoduše ale svléct se v mínus sedmnácti zpocený do naha,rozbalit vymrzlý spacák,rychle do něj a začít si vytvářet teplo potřebné k přežití taky nebyla sranda.Ve spacáku se konečně dostavil pocit rozmrzajícího kuřecího stehýnka v mikrovlnce.Noc byla studená a spíš jsme ji probdili než prospali
.

Ráno jsme se však po pár rohlících ve tvaru rampouchu cítili překvapivě dobře.Dobrý pocit zmizel když jsem vedle sebe místo oblečení našel pár zamrzlých barevných desek.Věděl jsem,že mi věci přes noc zmrznou ale nějak jsem to neřešil.Přesto jsem se do nich musel nasoukat.Ten pocit,kdy člověk vyleze ze zmrzlého spacáku do krutých zimních podmínek a ještě se musí převléknout a ukázat bílému ledovému království kolem sebe svůj holý zadek je báječný.A pocit,kdy teplá noha vklouzne do běžecké boty,která strávila noc v mrazáku je také fantastický.Vyjeli jsme kolem deváté,poprvé opravdu viděli v čem jsme spali a před sebou jsme měli pořádný kus cesty


 

Navázali jsme na včerejší cestu,chvílemi jsme se klouzali a chvílemi zase bořili.Byli jsme však plní síly a hnali jsme se do kopců stejně rychle jako z nich.Po pár hodinách běhu,no spíš chůze na běžkách zhledem k 15 kilové krosně na zádech jsem přišel na to,že už nemám prsty na nohou.Vůbec tam nebyli,má noha končila tam,kde měli začínat prsty.Byl to velmi příjemný pocit a tak jsem začal celkem zmatkovat.Od Krulika jsem se dočkal jen rady,že má když tak nůž a při nejhorším je každý ten prst nějaký gram na víc,který nemá cenu tahat.Kdo se směje naposled,ten se směje nejvíc.Po pár dalších kilometrech jsme dělali pauzu kvůli nezbytnému vyloučení tekutin z těla,no prostě jsme se šli vychc…Když v to Krulikovy zmrzl úsměv a roztřepaným hlasem mi říká něco jako,že je pěkně v pytli protože mu umrznul šulda.Říká mi:Ty vole já ho fakt vůbec necítím,je úplně tuhej!!!Musel jsem reagovat hlasitým a upřímným smíchem a samozřejmě mu připomenout,že máme ještě pořád ten nůž.Po rozdýchání jsem ale musel začít řešit situaci,tentokrát bez humoru a po profesionální stránce,a tak jsem ho požádal jestli mi ho nemůže věnovat do mé památkové knihy kterou právě píšu.Že by se tam hezky vyjímal vedle mích prstů.Se zatnutými zuby jsme dojeli na Petrovy kameny pod Pradědem a z nich se skutáleli ze svahu dolů na běžkařskou trať.Před sebou jsme měli nejkrásnější úsek po běžkařské trati až na Švýcárnu.Tak si to tak kloužem uprostřed bandy profíků až jsme dorazili na rozcestník.Cesta vedla jen jedna,po běžkařské trati rovně ale Krulik říká,že už tu byl v létě a že od suď musíme určitě do leva.Kouknu na tu stranu a nic než hluboký les a závěje.S plnou hlavou pochybností a otázek jsme střelili azimut na Švýcárnu a vydali se do lesa.Po půl hodině boření lesem jsme usoudili,že jsme v největší prdeli světa a že jsme se naprosto ztratili.Stáli jsme tam jak dvě trosky po pas ve sněhu,někde uprostřed lesa a byli zmrzlí a hladový.Nezmohli jsme se na nic víc než okusovat zmrzlí chleba a polemizovat o žití a nežití.Čas tolik potřebný k dobré cestě běžel a my jsme se stále v beznaději motali ztraceni lesem.Když už jsme si mysleli,že to vzdáme a místo toho abychom řešili jak se dostanem na Švýcárnu tak už jsme byli ve fázi kdy jsme řešili otázku jestli se odsud ještě vůbec dostanem.Najednou se to stalo,štěstí si obléklo kalhoty a schovalo tu svoji hnusnou prdel,kterou na nás špulilo a spatřili jsme mezi mraky,které se na chvíli roztáhly Švýcárnu a cestu na protějším hřebeni.Usoudili jsme,že to asi fatamorgána nebyla a jako hladový psi,kteří běží za kostí jsme běželi směrem,kde jsme chatu spatřili.Nebylo to však zadarmo,sjeli jsme svah k řece.Co krok to držka.Akrobaticky přešli řeku a pak to začalo.Ten prudký kopec před námi.Když jsme zjistili,že na běžkách to nepůjde,byli jsme smutni ale když  jsme přišli na to ,že to nejde ani pěšky dostavil se opět zoufalí pocit.Střídali jsme se co pár kroků v prošlapávání hlubokého sněhu po pas a stoupli do vrchu.Při chůzi do tak prudkého strmého kopce a v takové hloubce sněhu s běžkami a krosnou na zádech to bylo náročné jako výstup na Lysou s trakařem hnoje za sebou.Po této asi hodinové dřině jsme dorazili na běžkařskou trať,po které jsme správně měli jet.Zjevili jsme se na té cestě jako dva přízraky celé od sněhu,které právě přišli od nikud.Leželi jsme tam jak dvě mrtvoly a hlasitě se radovali,že žijeme.Kolem jedoucí sice pochybovali o naši inteligenci ale my jsme v tu chvíli byli nejlepší a všichni nám byli ukradeni.Příchod do chaty Švýcárna už však byl spojen s pesimizmem,s rozmrazováním omrzlin,únavou a přemýšlením o tom,jestli to ještě vůbec můžeme stihnout dojít kvůli zmrhaného času.Zmrzlé prsty se ani přes umělé dýchání u topení nechtěly vrátit k životu a navíc ještě přišly křeče,které jsem však poslal do horoucích pekel hrstkou soli.Vzdát jsme to však nemohli,to slovo od přechodu nízkých Tater proklínáme.Osm kilometrů jsme sfoukli jako nic.Nic nás nemohlo zastavit,byli jsme jako vítr.Dojeli jsme na Červenohorské sedlo když už slunce bylo rudé a na nebi z něj zůstala sotva půlka.Na Červenohorském sedle jsme doplnili tekutiny a síly.Já jsem mohl konečně poslat do věčných lovišť pana Hankieho,který mě ve střevech pronásledoval už od Skřítku.Venku jsem si na to netroufl protože jsem se bál,že by byl proces díky mrazu v polovině zastaven a z hnědým rampouchem ze zadku se asi dobře neběžkuje.Setmělo se.Nasadili jsme čelárny a vyjeli na poslední část naší cesty.Opět udeřil mráz a kolem nás se objevila měsíční krajina.Byli jsme tak unaveni,že jsme ani tu únavu nevnímali a běželi stále dál.Našli jsme cíl naší dnešní dlouhé cesty a byl to paradoxně altánek poskytující klid před venkovní vichřicí poutníkům.

         

Otvor do ni byl však zasypán a jediné co bylo k mání byla zamřížovaná  místnost dole.v tu chvíli se však na nás usmálo štěstí a našli jsme lopatu.Kopání se chopil Krulik.Byl jak posedlí.Kopal,kopal a kopal,než se prokopal k malému dřevěnému otvoru.Otevřít ho byl hlavolam ale nám se to povedlo věděli jsme,že tuhle noc přežijem.
Uvnitř nás přivítala dřevěná půda s krucifixem a párem svíček.Opakoval se horor s minulé noci.Zmrzlé věci,zima a ještě větší zima.Měl jsem však takový hlad,že jsem to vůbec nevnímal.Zalezl jsem do spacáku a Krulik chvíli po mě.Vytáhl jsem mnou tolik slibované a zasloužené vaření a začal topit sníh.Když jsem byl tak říkajíc v nejlepším,vařič zamrzl.Byla taková kosa,že nám zamrzli vařiče.Dojedl jsem tedy tu divnou nedovařenou věc v ešusu a usnul.Krulikovy zamrzl vařič ještě dřív,a tak zalehl naprosto hladový.Ještě než jsem usnul tak jsem nacpal všechny zmrzlé věci do spacáku,včetně poslední zmrzlé plechovky s Iso-starem.Přes noc byla větší zima než předešlou a naše spacáky s hranicí komfortu -22 °C si šáhly až na dno a my s nimi.Když jsem se probudil promrzlí i v noci,věděl jsem,že je zle.


     


Uspokojoval mě však  pohled vedle,kde jsem viděl Krulika jak samou zimou klikuje  ve spacáku,aby si vytvořil aspoň trochu tepla.
Noc byla vážně studená a odpovídalo tomu i ráno kdy jsme zjistili,že jsme s karimatkami přimrzli k podlaze a na povrchu spacáku se vytvořila pokrývka ledu.Neměli jsme jídlo ani pití,všechno zamrzlo a tak jsme hladový a dehydratovaní vyjeli na poslední část naší cesty.

         


Venku bylo překrásně,po dvou dnech jsme konečně spatřili slunce a nádheru těchto hor.Před námi se týčil druhý nejvyšší  vrchol Jeseníku,Keprnik a nebylo nejhorší dostat se na něj ale sjet z něj.Otevřeli jsme poslední plechovku Iso-staru,která mě celou noc studila u zadku a začali s výšlapem.Nahoře jsme viděli opravdu všechno,byla to nádhera dívat se na tu štreku co máme v nohách.začala horší část naší cesty,sjezd.A to jsme měli ještě před sebou sjezd skoro dvou kilometrového lyžařského svahu na běžkách s krosnama na zádech.Sjezd z Keprniku  začal hned moji tlamou ještě nahoře.Říkal jsem si,že když jezdím na lyžích odmalička ,tak sjet nějaký kopec musí být hračka.Rozjel jsem se statečně ale ve chvíli kdy se mi to pořádně rozjelo,nohy přestaly být stabilní a nezmohl jsem se na nic víc než upozornit hlasitým řevem běžkaře v protisměru,že mi to jaksi nebrzdí.Řítil jsem se jako blesk a lidi mi uskakovali z cesty.Jo běžky to je paráda a to jsem je před tím tolik proklínal.Podívám se za sebe a vidím jakéhosi hadrového panáka,který se neovladatelně řítí za mnou.Krulikovy se to asi líbilo stejně jako mě.Otočím hlavu zpátky,uskočí mi další běžkař,vletím na hrbol a to co bylo neodvratné přišlo rychleji než jsem čekal.Sníh,nebe,sníh,nebe,les…pařez.Podle oblaku sněhu za mnou jsem usoudil,že jsem měl asi velkou brzdnou dráhu.Když už si říkám,že jsem to přežil,tak z klesajícího oblaku sněhu vyletí Krulik,mine mě o pár čísel,vyletí na muldě a prásk!!Pak už zase vidím kousek pode mnou ten oblak sněhu z kterého někdo řve.Náš bleskový sjezd nás stál sice pár modřin ale na lyžařském svahu jsme si našli za tu dlouhou cestu dolů (většinou po hubě) fandy.Za smíchu lyžařů jsme projeli pomyslnou cílovou páskou a dobelhali se na vlak.Tam jsme jak dvě trosky usnuli objímající topení a dojeli domů do Ostravy.