1. naše krů
foto by © archiv Honza
Nejlepší bude začít úplně na začátku, abyste pochopili některé souvislosti. Drytool mi vždycky přišel jako dost divnej sport, vzhledem ke svému „zelenému“ přesvědčení se mi nelíbilo lezení s cepošema venku a vůbec mi přišlo že lízt po suchý skále jinak než rukama nedává rozum. Sem tam jsem zahlídl Lucku jak na stěně visí za ty motyky a ruce má propletený s nohama, vždycky sem si pro sebe říkal něco vo tom, jak se snaží si zkrátit cestu do rakve a víc se tím nezaobíral.
Tak zima ubíhala a pěkný póčo se blížilo. Pořádně nabušit před sezonou. Občas se stane že člověk nesežene spolulezce na stěnu, nu což jsou to lenoši. Já si vystačím, toprope na stěně byly, zavěsím se tada do fixu. Jdu na to, našteluju cinche a lezu si to vostošest. Jedna cesta, druhá cesta, poslední cesta, trocha spěchu, zapomenutej uzlík. Z fixu se stává volný lano. Dolezu nahoru, sednu do cinche. Prsk. Dlouhá tma. Otevřu oči, počítám končetiny. Jsou! Další zatmění. A už to jede - strašná bolest zad, ruce bleskem votejkaj, je mi na blití. Sanitka, kluci sou rychlí, z Bulovky za tři a půl minuty. Nafouknout do vaku a šupšup, rovnou ze sanitky na sál. Verdikt? Polámaných a zlomených osm zápěstních kostí v pravé, vykloubený a rozdrcený palec na levé ruce, zlomený obratel L2 kompres, zhmožděná levá plíce.
2.rtg
foto by © archiv Honza
Perfektní prázdniny mě čekaj, říkám si na jipce po operaci. Kluci mi nosej neustále braníky a já je nemůžu pít, jelikož jsem na nějakých opiátech proti bolesti (doporučuji, nejzábavnější část nemocnice). Aspoň je klid a shlídnu všechny lezecký movie. Doktorům se moje ruce nezdaj. Pravou prej už neohnu, je to nějaký nešťastný. Levá je taky blbá, ty vykloubeniny u palce mi asi nedovolí podržet stisky už nikdy. To mě těžce sere tahle jejich věštírna, no nic. Pouštěj mě domů, za čtyři tejdny mi sundavaj sádry. Vždycky jsem si myslel, že nejhorší na zranění je ta bolest, když se to stane, ale není. Nejhorší bylo, když mi sundaly sádry. Ruce mám poloviční. Nemoh sem vůbec nic. Těžká depka na mě padla, chodím, rehabilituju, fňukám, vobíhám doktory a podobně. Je to humus, ruce nezvednu ani nad hlavu, vo nějakejch shybech není řeč, nic!
Pár tejdnů cvičení a jsem chopen vylézt v koutě nějakou madlovačku, spíš se vodstrkuju loktama a zvedám to nohama. Další tejdny uplynou, už lezu trochu rukama. Jen mi to nedovolí nic jinýho, než pořádný madla na celou ruku.
V tom všem jsem si vzpomněl na drytool. Dyť to člověk drží furt jako hokejku, to půjde. Něco zkoušim na stěně. Libor mi pujčuje svoje cepíny, je to celkem prča musím říct, ale taky dost technický. Spousta fíglů, hrot cepínu člověk někam položí a necejtí nic. Buď ustřelí, nebo vydrží. Čím se to řídí nechápu. Na malech chytech tomu věřím asi jako grossovýmu „myslím to upřímně.“ Libor mě sem tam okukuje, občas s nim něco konzultuju. Říká mi, že se mu to líbí a láká mě na nějaký závody. Mno uvidíme uvidíme, teď jsem začal přece.
Příběh 2.
Další člen naší výpravy Lucka Hrozová je totiž taky po nepříjeném zranění. Spadla na boulderovce a šlápla mezi matračky. Má nějaký potrhaný vazy či co. Celkem dlouho nosí sádru, respektive takovou spešl přeskáčovou ortézu, kterou jí někde vymodlil Libor (otec). I přes zranění je stále akční a furt něco podniká. Stíhá taky trénovat drytool. To ho jsem se občas účastnil a musím říct, že pro mužskej šovinizmus není nic horšího, než když ho přelejzá rozdílem megatřídy ženská, před jeho očima a ještě k tomu furt fňuká, že letos to stojí za prd, že to bylo lepší loni a že jí to nejde. Světe div se, s nohou v sádře. Lucce sádru sundali, má ještě do závodů čas něco potrénovat, noha vypadá v cajku. Lucka se vo ní ale nemůže úplně opřít, chodí furt o berlích.
Závod:
3, spousta srandy na jipce
foto by © archiv Honza
Odjezd do Innsbrucku je plánovaný na nějakých 11 v noci. Lucka si před tím zorganizovala oslavu narozek. Slíbil jsem si že pít nebudu, ale co bych to byl za kamaráda, kdybych jí pořádně nezapil. Oslava se vyvíjí slibně, rumy lítaj, přestávám myslet na to že bude nějakej drytool zejtra. Trošku to přeháním.
4. libor brousí cepíny, lucka brousí svoje drápky
foto by © archiv Honza
Slyším Liborovo: „Džony vodjeezd! Míra už je tady!“ Chodí se mi blbě. Zdravím se s Mírou, posledním členem naší výpravy a nastupuju do Liborova tranďáku. Ten je vybaven vzadu velikou postelí. Rovnou ulehám do spacáku, Lucka leží vedle mě, míra vpředu něco krafe s Liborem. Lucka se ke mně otáčí a pronáší něco jako, že ze mě hrozně táhne rum, že se v tom nedá spát a tak podobně. Mě se spí moc dobře.
Budím se až ráno v Innsbrucku. Bolí mě hlava. Jdem to vomrkonout. Závod je součástí veletrhu, všude spousta stánků s lezeckym a všemožným harampádím. Docházíme ke stěně, vokukujem chyty, profily. Něco snídáme, začíná se to tu hromadit. Přichází závodníci, hvězdy tohodle sportu, diváci, pořadatelé a podobně.
5. Míra
foto by © archiv Honza
Závod začíná. Komentátor něco žvatlá, neumim německy, nerozumín. Nastupuje Markus Bendler (hrozivý zvíře tohodle sportu) dáva všechny 3 cesty kvalifikace TOP. Pak už to jede, závodník střídá závodníka. Přicházíme na řadu, Lucka Top, Míra Top, Já Top. Odpočíváme, opadá ze mě trochu nervozita, už se mi neklepou nohy frekvencí 100 Hz, Ale 50Hz. Další cesta, nástup po malých, převis, několik kroků v převise paragánem, na krápník a dlouhej nátah na hranu, z ní asi tři kroky do topu. Lucka opět pohoda, Míra padá chyt za krápníkem, já v krápníku.
6. Luca
foto by © archiv Honza
Poslední cesta kvalifikace, padám v půlce. Míra je až nahoře a Lůca taky. Super, Lucka celkem zaujala diváky, připajdá pod stěnu s berlema, naváže se, odloží berle, chytí první chyt a vyleze.
Dokonce se o tom zmiňují novináři, jak jsme se dozvěděli po závodě, psali: Česká závodnice Lucie Hrozová nastoupí s berlemi pod stěnu a vyleze všechno, je jako pták fénix z popela. A tak podobně.
7. Dzony
foto by © archiv Honza
Odpočíváme po výkonu a čekáme na finále, kam jsme se neprobojovali. To už je regulérní šou, spoustu lidí, komentátor rozvášněn výkony. Lezenice krásná. Bendler s přehledem drtí všechny ostatní. Holky nemají finále, pořadí se rozřadí podle třech kvalifikačních cest.
8. Lucka cvaká na začátku stropu, 2. kvalifikační cesta
foto by © archiv Honza
Vyhlášení, Lůca první. Chceme už jet, nazítří mažem drajtůlovat do oblasti kus od St. Johan a přejet musíme přes noc. Abysme ráno brzo vyrazili drtit. Trochu nás zdržuje Dejv Lama, kterej přemlouvá Lucku a Libora, že by s náma dneska strašně rád pařil a ať s nim jdem někam do klubu. Nedáváme se přemluvit. Ptá se tedy Lucky, jestly by mohl drytoolit s námi, my kluci se tomu dost smějem, když jí vysvětluje, že by se chtěl naučit od ní nějaký fígle s cepošema (Lama bydlí v drytoolovym ráji a jeho kámoši sou drytoolový esa, nehledně na jeho lezecký úspěchy i v horách) jsou nám ty triky jasný. Necháváme tohodle velkého světového lezce (jen výkony, jelikož Lama měří asi 148 cm a na stěnu by moch klidně chodít na dětský vstupný) v Innsbrucku a jedem do St. Johanu.
Spíme u Mekáče, večer s Mírou bouráme jeden krabicák do svařáku, aby bylo teplo a jdem chrupat.
9. Míra v 2. kvalifikační cestě
foto by © archiv Honza
Drytool v st. Johan
Vstávačka, krásnej den, mažem do kopce ke skalám. Mám trochu obavu, s lezením po skalách s cepošema trochu vnitřně bojuju. Přestávám když vidím tu skálu, je to dost nekompaktní, celý rok z ní kape voda, sype se. Leze se tady většinou po dírkách, často se něco drolí. Libor mi nadšeně ukazuje nejtěžší drytoolingovej směr na světě: „Tady takhle vzadu v tý jeskyni, ještě víc vzadu, tak tady se nastupuje.
10. pády při drytoolu jsou legrace
foto by © archiv Honza
Lezeš po tom stropě tý jeskyně, tadyhle takhle těch patnáct metrů stropu jo a když to přelezeš, tak je tu ještě třiceti metrovej výlez nahoru převisem“ - Magořina.
11. cepínový kozáček
foto by © archiv Honza
Rozlejzáme se na něčem kolmým. Libor lítá kolem a fotí. Pár cest a přecházíme do výlezu jedný jeskyně. Lucka elegantně, já nějak těm hrotům v těch dirkách nevěřim, ale člověk si rychle zvyká kdy to ustřelí a kdy ne. Vobčas někdo pošle dolů nějakuj budr, ale to je asi v tomdle sportu normální, soudím podle jejich nepřekvapenejch výrazů. Začíná se dělat tma, mizíme do údolí a svištíme do republiky.
12.rozlezovka v kolmici
foto by © archiv Honza
Co z toho:
Lucka prga – krásná práce.
Míra 10. místo, já 17. místo, spousta legrace, a čerstvýho vzduchu.
13. Lucka dělá prdelky pro fotografy
foto by © archiv Honza
Díkec:
Musím poděkovat Liborovi, půjčil mi zbraně na závod i na lezení, což mi dost pomohlo, bez nich to je daleko menší sranda. Za nějaký ty rady a vodpovědi na blbý dotazy v tomdle sportu děkuju zbytku výpravy. Doktorům – některý sou dobrý, hlavně ty co máte protekčně. Psychická podpora na jipce je taky super.
Řidič sanitky se myslim jmenoval Lauda, jeho sportovní projíždění zatáček, když mi jeho kolega píchal tramal proti bolesti bylo famozní.