Už jste to taky slyšeli? Lezení je prý ohromně zábavný! Nevím kdo na to přišel, ale jistě to byl člověk chabého rozumu a nižších pudů záchovných.

Snad ještě dívat se pěkně z bezpečný vzdálenosti (nikdy nevíte kdy vám ten cvok skočí na hlavu), nebo ještě lépe doma na videjku.. Tak tedy dívat se to ano, ano. Ale lízt? Cože? Tam nahoru? Blázni jste a nic víc! Představte si, že tohle si může "normální" člověk z lidu (lihu?) myslet. Třeba jako já.. Jak se říká, všechno krásné jednou skončí. Také můj omyl měl být brzy vyvrácen a smýšlení o lezcích všeho druhu narovnáno.

Celé to začalo celkem nenápadně, když jsme jednoho vypečeného víkendu vyrazili na kulturně-vzdělávací víkend zakončený notnou pijavicí (nezaměňovat pivní seance za vodomilné parazity). Jenže se mi nějak zapomnělo říct, že součástí celého toho blázince bude i lezení..
Když mi tato informace poprvé pronikla ušním boltcem a kladívko, kovadlinka i třmínek odvedli svou poctivou práci, chvíli se nedělo nic. Slovo "písek" se přesýpalo z jedné strany hlavy na druhou, ale krom asociace s dětským hřištěm plným psích bobků už nevyvolávalo vůbec nic. Pak si poslední zrnko sedlo nas své místo a mě to došlo – Ty vole, voni snad myslí PÍSEK, teda jako to.. no pískovec! Sevřel se mi žaludek a srdce naskočilo na rytmus, ze kterého by musel mít každý kardiolog radost.
"No jo, ale když já vzal s sebou jen jeden sedák." ozval se se vedle mě Brouk.
Tón hlasu jasně vypovídal o tom, že ho to fakt mrzí.. Svitla mi jiskřička naděje. Třeba z toho ještě vyváznu.
"Nevadí. Tak si půjčíš můj pracovní!" zazní okažitě zpoza volantu geniální řešení.
Haleluiah! Tomu teda říkám nápad. Sssss… jiskřička uhasla. Že zrovna já musím jet na výlet s člověkem co mu nestačí skály a tak leze i po stromech a kufr auta má vždy plný motorových pil..

…Two months later…

Sakra už zase prší! Víkend už nám klepe na rameno a zrovna musí začít takový hnusný počasí. Nervózně přecházím po pokoji a pokaždé, když míjím dvěře, bezděky se zavěsím na hrazdu nad nimi. Déšť! Čas se vleče tak pomalu, že kdyby byl ještě pomalejší, tak už jde pozpátku. Každou hodinu kontroluju přezky na sedáku, každý dvě přemotávám lano. Nakonec rezignuju, rozbaluju spacák a skládám se na karimatku v předsíni. Před usnutím si ještě stihnu přečíst svou oblíbenou detektivku "Křížový vrch" a pak už svou roztěkanou mysl svěřuji do vysvobozující Morfeovy náruče plné snů o expreskách, štandech, vrcholovkách…
Co se to se mnou děje? Sejít víc než dvě patra ze schodů bez přilby považuju za hazard a tkaničky si vážu dračákem.  Nejhorší je, že si toho už začíná všímat i okolí. Myslím, že to co jim asi vadí nejvíc je moje malá kolonie pískomilů. Nevěřte jim! Jsou to prudiči a brblové. Copak těch krásných dvaapadesát myšek může být někomu na obtíž? Rodiče mi při mé poslední návštěvě dokonce vážně domlouvali. Jestli je prý ten slaňák ve štítu domu nutný!

Ale podívejme se! Zatím co si tímto podivným způsobem krátím čekání na konec období dešťů, venku přestalo pršet. Měsíc se vyhrabal z mraků a svítí statečně. To by mohlo znamenat.. že by už zítra? Opravdu? Nechce se mi věřit, že je to možné! Hlavně to nezakřiknout. Takže jen velmi tiše:"Z í t r a … m o ž n á … p o j e d e m e … l é z t."