![]() Tak, jako i minulé roky, po deváté večer už ve výběrčí budce na začátku silnice pod Cimy nikdo nebyl a cesta tím pádem volná a bezplatná. Zaparkovali jsme na parkovišti vedle Poláků a sondujeme, jak to je s vybíráním parkovného. Prý chlap chodí okolo osmé. Vstáváme v sedm a když vykouknu ze spacáku, vedle nás stojí Fiátek a v něm zvláštní chlapík s námořnickou brigadýrkou. Kouká na nás, ale za chvíli odjíždí. Jen jsme se nasnídali, sbalili a chystáme se vyrazit, je tu zpátky a stáhne nás o 15 € parkovného. No alespoň že nás taktně nechal v klidu nasnídat.
Další dvě pětmínuskové délky nám jdou dobře. Spojujeme je do jedné a doháníme ty Čechy nad námi. Teprve teď jim dochází, že zrušili svoje jištění na naše volání a dodatečně se lekli. Jsou to študenti. Jde jim to trochu pomaleji, ale zanedlouho jsme všichni nahoře. Hoši jdou slaňovat a my se ještě zdržujeme na vrchu. Konec konců, stihli jsme průvodcovský čas a můžeme se tu chvíli mrcasit. Eva fotí kytky… nojo, my jsme úplně zapomněli cestou nahoru fotit! A ty komíny byly docela exponované a fotogenické. Doprčic! To jsem to prošvihl. Začíná přeháňka a čeká nás skoro třista metrů slanění. Honem sbalit lana a dolů. Po prvním sjezdu se má traverzovat doprava a slanit do sedla mezi Cimou Piccolissimou a Puntou di Frida. Jdu se tam podívat, ale sedlo je velice hluboko, zdá se mi určitě víc, než jedno slanění. Zato rovně dolů vedou jiné slaňáky, které v sice průvodci popsané nejsou, ale vypadají dobře. Je v nich vždycky napevno zašroubovaná ocelová karabinka mailonka, to je určitě nová slaňovací dráha. Tak se na ni spolehneme a sjíždíme délku za délkou. Pokaždé se modlíme, aby se nám lano neseklo v členitém komíně a při stahování uhýbáme shazovaným kamenům.
Vylepšuju tu soustavu stoperem a uzlem. Jsem těžší, tak pojedu první. Pokud to vydrží, může sjet i Eva a stoper vzít. Co by si tu počala, kdyby se ta soustava vyrvala i se mnou radši ani neřešíme. Opatrně nasedám a snažím se lanem neškubat, ale oplet lanexáckého lana se v Siriusu hrne a z plynulého sjezdu se začínají stávat přískoky. Jenže už visím ve vzduchu a stejně tak jako tak nemůžu dělat nic jiného, než poskakovat dolů. Pod převisem, skoro už pět metrů vedle mne, jsou vidět slaňáky zoufalců, kteří měli jen jedno lano a museli přesedat. Jak se tam dostávali nevím, ale hlavně že se tam nemusíme dostávat my.
Informace:![]() Příjezd od jezera Missurina (sem z Cortiny nebo Toblachu) placenou cestou na systém parkovišť u chaty Auronzo. Na parkovišti samotném není povoleno stavět stany, ale na trávě mimo parkoviště se občas sem tam nějaký stan toleruje. Celkem ne zřídka se tam dá vidět, že lidi přespávají v autech. Nástup od chaty Auronzo po téměř vodorovné široké cestě k chatě Lavaredo. Od ní do sedla Paternsattel a po hřebeni doleva pod nástup. Dá se to taky střihnout svahem rovnou. Od chaty Auronzo okolo půl hodiny. Cima Piccilissima je první, nejmenší věž hřebene Tre Cime. Při pohledu od sedla je proťata po celé výšce komínem, který jde až na druhou stranu věže. Tímto komínem vede Preussova cesta. ![]() Dvě místa V, často IV a IV+. 10 délek, 250 m, čas výstupu 3,5 hodiny. Jsou dvě varianty nástupu:
Vybavení: Určitě dvě lana 45m, vklíněnce, smyčky, helma a nezapomeňte na něco proti dešti. Sestup: Slanit jednu délku na polici na opačnou stranu, než jste dolezli. Po ní doprava (když se díváme dolů) a dalšími dvěma slaněními do sedla mezi Puntou di Frida a Cimou Piccolissimou. Další dvě slanění vás dovedou do rokle, ve které jsou udělané bytelné slaňovací kruhy. V rokli ovšem není zdravé se zdržovat za bouřky. Druhá možnost je slaňovat pořád dolů, jako my, a dopřát si pošimrání nervů na konci. Průvodce:
|