Závod v Brianconu je tradičně jedním z nejoblíbenějších závodů seriálu Světového poháru, s jedinečnou atmosférou i sportovními výkony. Před rokem jsme s nadšením sledovali Adama Ondru a jeho suverénní válcování soupeřů, které mu vyneslo další zlato do jeho už tak dost obsáhlé sbírky drahých kovů. Adam sice letos zůstal doma, aby se věnoval přípravě na Olympiádu, ale český divák nemohl být zklamaný, protože náhrada byla více než adekvátní! Už od kvalifikace byla radost sledovat Elišku Adamovskou a Martina Stráníka, jak se s přehledem prodírají lezeckou špičkou až na její vrchol. Martin, v poslední době všem známý především jako boulderista, vyrazil dech již na závodu v obtížnosti v Chamonix jen o pár dní dříve, kde vybojoval bronz. Že nešlo o náhodu, dokázal opět v Brianconu, tam se mu podařilo pozici uhájit a přelézt i taková jména jako Sascha Lehmann či Sean Bailey. Dva bronzy z SP během jednoho týdne, tomu říkáme úroda! Také Eliška zaválela již v Chamonix, kde si dolezla pro 10. místo - své do té doby nejlepší umístění v kariéře a nabrala tak sebevědomí, které jí občas zbytečně chybí. V Brianconu pak předvedla výkon, který dohnal k slzám nejen jí samotnou, ale snad všechny lezce a diváky, kteří závod sledovali. Po dlouhých osmnácti letech byla první Češkou ve finále SP, to ale není nic proti tomu, že jako zcela první Češka v historii se postavila na bednu, a to rovnou tu nejvyšší. Nechala za sebou hvězdy jako je Natalia Grossman či Vita Lukan a přesto, že několik zvučných jmen na startovní listině chybělo, není pochyb o tom, že Eliščin výkon byl natolik sebevědomý a silný, že by stačil i na mnoho z nich. Vzhledem k tomu, jak silné pocity jsme prožívali my - online diváci u počítačových obrazovek, si dokážeme představit emoční rauš, který to muselo vyvolat u ostatních členů reprezentačního týmu přímo na místě. Pro trenérku Sašu Gendovou to byl jen těžko popsatelný zážitek. “Po třetím místě Martina v Chamonix jsme opakování takového úspěchu nečekali. To, co oba dokázali, naprosto předčilo naše očekávání, a ačkoliv jsme věděli, že je Eliška ve skvělé formě, skvěle připravena, tak šlo o její první finále na Světovém poháru, a to bývá ohromný psychický nápor. Za to, jak se s tím dokázala vypořádat, si zaslouží ještě větší uznání.” Nutno dodat, že ačkoliv úspěch, kterého jsme byli svědky je zásluhou především Ely a Martina, tak z velké části se na něm podílí právě trenérský tým v čele s Petrem Klofáčem, Sašou Gendovou, Ivou Vejmolovou a mnoha dalších, kteří dokázali v posledních dvou letech posunout celkovou přípravu našich lezců na profesionální a především efektivní úroveň. Za to jim patří obrovské DÍKY. Skvělý výkon podala také Míša Smetanová, která si z Brianconu odvezla umístění na 34. pozici. Oproti medailovým výsledkům se to možná zdá jako zanedbatelné, ale Míši progres je znatelný každým absolvovaným závodem a jsme si jisti, že nepotrvá dlouho a uvidíme jí v semifinále. I pro ni, jako lezeckou “kolegyni”, bylo úžasné finále sledovat. “Sledovat finále v Brianconu byl jeden z mých nejlepších zážitku na SP. Eliška i Martin lezli skvěle. Vím, že tomu Eliška hodně obětovala, a když jsem s ní trénovala, tak jsem viděla, že na to má. Rozhodně to nebyla náhoda a ještě nám toho hodně ukáže.” Co byla úplně první věc, která ti probleskla hlavou, když bylo jasné, že to bude nejen bedna, ale rovnou zlato? Ela: “To není možné!” Byla jsem extrémně zmatená, čuměla jsem tam jako puk a nevěděla, co mám dělat. Pořád jsem se koukala na Sašu a zbytek týmu, protože jsem si myslela, že to musí být nějaká chyba. Kam bys tento okamžik zařadila na žebříčku nejšťastnějších okamžiků? Ela: Instantní pocit štěstí, který bych označila desítkou, jsem při tom, co jsem zjistila, že jsem vyhrála necítila, byl to spíš jen šok, úžas a překvapení. Přišlo to až na bedně, kde jsem stála mezi holkama, které jsou mými vzory od dětství, viděla jsem, jak celý tým zpívá, lidi tleskají…brečela jako želva. Když si teď ten pohled vybavím, zase mi tečou slzy. Moje hlava to pořád nebere, skoro jsem nespala, v mozku mi to šrotuje a často přicházejí návaly štěstí, ale stále převažuje spíš překvapení. Byla jsi výborně připravená a z Chamonix určitě hodně namotivovaná, ale nastoupit do finále tak velkého závodu.. Nezacloumala s tebou nervozita? Ela: Po Chamonix jsem se cítila všelijak, ale rozhodně ne ready. Věděla jsem, že mám natrénováno, ale už i závod v Chamonix jsem odlezla s docela nepříjemným nachlazením (asi z klimatizace v autě), deštivé počasí a zima tam tomu moc nepřidalo a po závodě jsem dokonce na den úplně lehla. Na tréninku před Brianconem jsem se už cítila ok, ale úplně ve své kůži jsem nebyla. V den kvalifikace jsem se ještě trochu unaveně cítila, ale spíš to bylo ve stylu, že mě jedna cesta hned unavila, což se mi normálně nestává. Věděla jsem ale, že na večerní semi už budu úplně ok, protože mi rozhodně vyhovuje ho lézt v ten stejný den - když jsem unavenější, většinou lezu líp. Vyloženě nervózní jsem nebyla. V izolaci jsem sice chvíli zase měla pocity, že tam vůbec nepatřím, a že musím být všem pro smích, ale pak mi došlo, že jsem si svůj letošní cíl už splnila, a že fakt nemám co ztratit. Pak začalo hrozně pršet, což mě nečekaně vůbec nerozhodilo, ale uklidnilo, a já se rozhodla, že si to prostě užiju. Při lezení finálovky se mi podařilo dostat do největšího flow v životě, jako by nic kromě mě a cesty neexistovalo. Vymáčkla jsem ze sebe všechno, co se tam za ty roky nahromadilo. Pocity, které přišly po tom, co jsem spadla, nedokážu popsat. Nic tak intenzivního jsem ještě nezažila. Býváš na sebe hodně tvrdá a přísná. Je tohle ten okamžik, kdy si dokážeš říct: Elo, jsi fakt dobrá! Udělala si maximum a tohle je tvoje odměna! ? Ela: Já nevím... pořád mi to asi úplně nedošlo.. Můj životní sen bylo stát alespoň jednou na bedně, ale reálně, NIKDY by mě ani nenapadlo přemýšlet nad prvním místem. Jsem ráda, že se to takhle sešlo, byla to fakt velká náhoda a štěstí, jak do sebe vše zapadlo. Prvních 20 holek je extrémně dobrých, silově jsou na tom o dost lépe než já a je to dost loterie, jak sedne cesta a jak silná a čistá je hlava. Měla jsem největší výhodu ze všech, jelikož finále byl splněný sen, nic navíc jsem od sebe nečekala, nebyla jsem pod tlakem, a to se pak leze dobře. Jsem šťastná, ale jedna vlaštovka jaro neudělá. Spokojená budu, až se mi bude dařit, vytáhnout ze sebe max na většině závodů. A k té odměně.. jasně, dopřála jsem si teď jídlo, kterému se normálně vyhýbám, dala jsem si pivo s Gendovci a doma pak s mým Kubou, šla pozdě spát, nemyslela na nic, bylo to kouzelné, jako za starých časů. Co je nyní dalším cílem? Nějaký konkrétní závod, umístění nebo třeba nominace na OH? Ela: Momentálně je to Mistrovství světa v Moskvě a 9a ve skalách. Nominace na olympiádu 2024, je mým velkým snem a cílem, ke kterému se s trenérem snažíme vše směřovat. Absolutně jsi tím přepsala historii českého sportovního lezení.. teď už to nebude jen Česko = Adam Ondra, ale Adam, Ela a Martin.. a Barča. Čím tenhle obrat poslední doby je? Že to trenéři a celý tým vzali za správný konec? Pociťuješ, že se proces přípravy a tréninku vyvíjí správným směrem? Ela: Já to asi neberu tak, že bych něco přepisovala, to záleží na úhlu pohledu. Prostě mám jen radost z toho, že se mi podařilo zalézt na max, a jestli jsem tím mohla třeba někoho inspirovat nebo namotivovat, splnila jsem tím mou práci. To je totiž to jediné, čím můžeme být my sportovci někomu přínosní, jinak je naše profese dost sobecká. K tomu obratu, ano, je pravda, že se lezení za poslední dva roky extrémně posunulo a postupně se profesionalizuje (což je sice skvělý, ale já osobně bych byla ráda, kdyby se lezení do budoucna podařilo zachovat trochu té jeho jeho původní svobodě a drzosti, protože to k němu patří). Jinak je ale směr, kterým se to vyvíjí, skvělý. Vzhledem k tomu, že se už v repre pohybuju dlouhou řadu let, cítím ten obrovský rozdíl. Zažila jsem to, že naše podmínky byly skoro nulové, takže si teď o to víc vážím toho, co máme a jak vše funguje. Před pár roky byla ještě nepředstavitelná třeba i pouhá spolupráce v týmu, spaní na společném ubytování, možnost využití péče fyzioterapeutů během závodu... o soustředěních a tréninkových podmínkách, které jsou srovnatelné s těmi ve světě, ale přesto dostupné (Hudy stěna, Jungle) ani nemluvím. Díky našim trenérům a dalším lidem, kteří opravdu dělají, co můžou a obětují tomu většinu svého času, to teď máme všechno a jako sport se posouváme mílovými kroky. Jsem za to nesmírně vděčná a jsem ráda, že děcka, které se teď do repre dostanou, už to všechno mohou využívat. Není to ale jen o podmínkách. Je to hlavně o motivaci, vůli a odhodlání a já můžu v pohodě říct, že v českém lezení teď o motivované lidi není nouze. Ať už jde o skvělou Báru, Míšu, Maki, Lukyho a spoustu dalších. Mají fakt tah na bránu a myslím, že od nich můžeme čekat velké věci. Nejvíce ale obdivuju Martina, za to, jakým je člověkem, jakou má skvělou rodinu, které se věnuje a přizpůsobuje tomu vše, a že jedním z nejsilnějších a nejlepších lezců, které jsem kdy potkala, je jakoby jen tak mimochodem. Co byla úplně první věc, která ti probleskla hlavou, když jsi, ať už v Chamonix nebo v Brianconu, zjistil, že jsi dolezl až na bednu? Martin: Těch myšlenek byla spousta, bedna na svěťáku je úžasná, neskutečná. V Chamonix to bylo velký překvapení a trochu jsem tomu nevěřil, že jsem vystoupal až na bednu. V Brianconu to byl jiný závod, tam jsem v každém kole byl vpředu. Dodalo mi to velké sebevědomí, potvrdilo skvělou formu, zároveň to beru trochu s pokorou, protože tu chyběla velká trojka – Adam Ondra, Alex Megos a Jakob Schubert, a ti by s největší pravděpodobností promluvili do pořadí na stupních. V životě už tě potkalo hodně radostných, především rodinných okamžiků, kam bys zařadil tenhle okamžik? Martin: Kluci a žena jsou samozřejmě nejvíc a jsme strašně rád, že byli teď se mnou a mohl jsem sdílet radost s nimi. Psychická pohoda na závodech je pro mě důležitá. A dvě třetí místa řadím hodně vysoko ve svém sportovním životě, podobně jako stříbrné medaile z boulderingu několik let zpět. Vážím si toho, protože k tomu směřovala dlouhodobá příprava. Poslední dobou tě všichni známe především jako boulderistu. S lanem bylo dlouho ticho po pěšině a najednou takováhle nálož! Co je nyní tedy tvoje primární disciplína a ve které cítíš větší potenciál? Martin: Srdcem jsem stále bouldrista, na skalách mě to táhne hlavně tam. Ale z pohledu závodníka jsem si při olympijské kvalifikaci uvědomil, že pokud chci ještě něco dokázat na mezinárodní scéně, musím přepnout na obtížnost. V boulderingu mi tak trochu ujel vlak v moderně pojatých boulderech. Ty se u nás těžko trénují a moje tělo je spíše silově založené. A právě tu sílu jsem schopen uplatnit v silově-vytrvalostních cestách, které se momentálně staví na svěťácích. A čím je cesta těžší, tím lépe pro mě. Proto se mi zpravidla více daří v semifinále a finále než v kvalifikacích. V čisté vytrvalosti jsou ti nejlepší stále o kus přede mnou, ale i přes svůj věk stále cítím progres. Určitě tě úspěchy poslední doby musí strašně motivovat, co je tvůj další cíl? Martin: Jasně, je to ohromný motor a nejen moje úspěchy, ale i ty Elišky, cítím, že to psychicky pomáhá, když se daří týmu, táhneme se. Mým dalším cílem je Rock Master v Arcu a hned následující svěťák v Kranji, pak MS v Moskvě a na podzim doufám v týden ve švýcarském boulderingovém ráji. Díky covidu bude další olympiáda poměrně brzy, budeš svojí přípravu směřovat na nominaci? Martin: Určitě se opět pokusím nominovat, pokud to zdraví dovolí, byl by to krásný vrchol kariéry. Uvidíme, jak se mi podaří skloubit trénink s prací a trávením času s klukama, ti jsou pro mě teď to nejdůležitější. foto: Jan Virt
|