ahoj lezci,
kde nejlip koupit silon v metrazi? Nepotrebuju zadny hektary, chci si jen usit par svrsku na miru.
Na netu umim hledat taky, spise mi jde o osobni zkusenosti s tim ci kterym prodejcem.
Uz jsem dlouho nic v tyhle kategorii
potřebovala bych poradit do jaké knihy jít. Někdo tu doporučoval Rock Warrior's Way, koukala jsem na to tedy do eshopu a jeste jsem tam objevila Girl on the Rocks: A Woman's Guide to Climbing a 9 out of 10 climbers make the
Ahoj, včera jsme z důvodu deště nechali na Bílé skále na Vysočině materiál v cestě Macek V+, jsou tam 3 expresky a ve slaňáku HMSka. Přijedeme si pro ně příští víkend. Děkujeme všem, že je tam nechají. Ahoj Michal
čistě ze zvědavosti, řešej nějak lezci správný dejchání, jako u jinejch sportů, nebo prostě dejchaj jak jsou zvyklí z běžnýho života?
A jestli se někdo věnujete i relaxaci před výkonem, jakej to má dle Vašich zkušeností dopad na samotnou psychiku p
Rád bych v listopadu udělal přechod po okolí Dachsteinu. Víte někdo jestli je otevřený winterraum na Simonyhütte? Jsou ještě nějaké chaty s WR? Vim o WR na Adamkovi a o WR na Hofpürglehütte.
Díky Peky
Zdar lidi. Kámoš má nějaké hadry z Německé armády. Prý Gore-Tex a nový. Za dobré kačky.
Není to napuštěné nějakým sajrajtem? Jako ochrana proti bio zbraním? Kdysi se to tak prý dělalo.
Ať koukám jak koukám, tu v průvodci vůbec nevidím Ádr ani Teplice ani mně doporučovaný skály u Novýho města nad Metují. I když jsem se díval na Milence nebo Starostovou do databáze, nic.
Je v tom nějakej háček nebo na tyhle oblasti už bylo vydanejc
Ahoj. Zajimalo by mě jestli se singl může používat jako půlka. v literatuře jsem se dozvěděl že singl použitý jako dvojče má při pádu malý průtah a tudíž se chová skoro jako statický lano, ale o půlkách se tam nic nepsalo. Zajimalo by mě to protože mam se
potřebovala bych poradit do jaké knihy jít. Někdo tu doporučoval Rock Warrior's Way, koukala jsem na to tedy do eshopu a jeste jsem tam objevila Girl on the Rocks: A Woman's Guide to Climbing a 9 out of 10 climbers make the same mistakes - Dave MacLeod. Ale kterou vybrat? není to zrovna zanedbatelná částka, tak doufám, že se ozve někdo, kdo knihu četl. Lezu jen na umělých stěnách a to už sakra dlouho a potřebovala bych se zlepšit a to hlavní, co mě nejspíš brzdí je strach. Takže bych tam ráda našla nějaké rady jak se od toho odprostit. a ještě detail, předpokládám, že v čestině se tyhle knihy sehnat nedají? pochopím obsah, když jsem tak na urovni FCE a s kvalitním slovníkem? odbornou terminologii lezení v aj bohužel nedávám...tak abych nevyhodila prachy zbytečně...Předem díky za odpovědi!
já ale lezu na prvním =) problém je, že když lezu cestu, kterou nedávám "s prstem v nose" tak začnu panikařit, že až dolezu k další presce tak jí nebudu schopná cvaknout, takže to prostě srabácky vzdám i když vim, že ten krok jsem schopná zvládnout.
Myslím, že kniha ti moc nepomůže. Většina lezců, včetně těch, co píšou knihy a články, si neuvědomuje, že existují lidi, kteří lezou, mají snahu se zlepšovat, ale jsou významně limitováni svým strachem, který musí, třeba i v lehkých cestách, neustále překonávat. Pomáhá: 1)lozit. Lozit na prvním, lozit těžší cesty, klidne si něco i zkrokovat na druhém, abys věděla, že to dáš. A pak se hecnout, využít chvilky, kdy naštvání nad tím, že to nemůžeš vylézt, převládne nad strachem. Vylezeš, trochu se ti zvedne sebevědomí, budeš si víc věřit a míň se bát. 2)v cestě pomáhá si zpívat - nemyslíš na strach, myslíš jen na cestu. 3) dýchat, kontroluj si že pravidelně dýcháš, klidně dýchej vědomě a klidně nahlas. Možná se na tebe budou na stěně někteří dívat divně, ale kašli na ně, lezeš pro sebe, mrkni na nějaké video s Adamem Ondrou, jak ten hlasitě dýchá a řve u některých kroků (kašli na kecy, že on řve v 9b, obtížnost lezení je relativní, on leze svůj max, ty taky). 4)zdravě se naštvi, když dolezeš do místa, kde by se ti chtělo sednout, prostě si na sílu poruč: kašlu na všechno, vylezu to! Na umělce je objektivní nebezpečí minimální, takže tam si to můžeš dovolit. I když příští expresku skutečně necvakneš, pád bude krátký (nebo cvakneš tu další, on tě strach nenechá tak snadno spadnout :-) ) a ty si zvykneš, že se při pádu tak moc neděje. Když se ti podaří se parkrát hecnout, zase nabereš trochu sebevědomí a budeš se míň bát. 5) popřemýšlej, v jakých situacích se bojíš, jestli není nějaká výkonostní příčina, proč se bojíš, že necvakneš (výdrž, konkrétní technické kroky?). Pokud takovou najdeš, zapracuj na ní - trénuj ten typ kroků (kouty/převisy/... co ti dělá problémy), trénuj vytrvalost apod. Najdi si lehčí cesty, kde se ten problém hojně vyskytuje a ty lez (vytrvalost na boulderu, kroky v cestách nižší obtížnosti). Zvykneš si na nepříjemný pocit, zjistíš, že ty kroky vlastně umíš, získáš sebevědomí, budeš se míň bát.
(y)
koukám že občas se i na lezci objeví komentář který je konstruktivní, super a není moc co dodat. Snad jen, že má něco do sebe zkoušet kontrolovaně padat. Odlézt od poslední expresky v lehce převislé cestě (čím víc je lana ve hře tím je měkčí pád, proto ta poslední preska) a vědomě skočit dolů, postupně přidávat délku "odlezu" a nakonec dokázat třeba skočit od řetězu. Někomu funguje i to, že po dolezení cesty na umělce cvakne řetěz a skáče dolů, nečeká na dobrání, protože ví, že ho jistič jistí! Pohopitelně to chce dobrého jističe, ale to by mělo být automatické, se špatným přeci nikdo nechce lézt.
Je to tak. K tomu jen snad dodat, že nelez na materiálu, kterému nevěříš (pochybné lano, pochybné expresky) a také nelez s lidmi, kterým nevěříš, že umí jistit. A nakonec si vždy zopakuj: "Když si do toho sednu, tak si do toho mohu i skočit. Stejně tak jako tak v tom laně musíš skončit. Chceš se přeci dostat dolů, nebo ne? Takže lanu vlastně důvěřuješ, i expreskám, i jističi, jen si do něj nechceš odskočit." Z toho plyne odskoky trénovat. Takhle řečeno se to zdá být jednoduché. Nicméně protože strach je emocionální zálěžitost, nikdy nad ním nelze rozumem vyhrát. Takže i když budeš mít nastudované metry knih, nikdy se nepřestaneš bát. Bojí se všichni, jen strach různě zvládají. Proto je nezbytné přijmout strach jako součást lezení. Bude tu vždy. To najdeš ve všech zmiňovaných knihách. Máme jej prostě geneticky zakódovaný. A nikdy se nedá plně racionálně zvládnout. Donekonečna si můžeš říkat, že se nebudeš bát, ale jakmile odlezeš od jištění, bát se budeš. V angličtině existuje koncept konfortní zóny. Urči si její hranice a postupně pracuj na jejich rozšiřování. A poslední věc: strach padat není nikdy konstantní, ale mění se podle řady proměnných. Jednou je menší, jednou větší. To je nezbytné mít také na paměti.
moc děkuju za vyčerpávající odpověď. Pokusím se si z toho něco vzít, asi zkusím to zpívání, jen tím nejspíš sundám i další lezce na bigwallu =) nejhorší je, že já vždy si řeknu tak a teď už fakt spadnu a když pak jsem na ty stěně tak mě chytne rapl a prostě to nejde. Přitom na závodech nemám problém, ani mě nenapadne na tím přemejšlet prostě lezu...na ty teda nejezdim moc často takže vždycky zapomenu, že to padání není taková hrůza...=/
Díky za dobrý info, taky mi bodne. A pádama by měly lekce lezení začínat, ne končit.. Viz např. bojový umění, tam jsou zvládnutý pády základ bez kterýho nelze dál.
Píšu to níže - trénink pádů je v lezení nesmysl. Jo, trénink skoků a odskoků možná. Ale natrénovat pád nejde. Pak už to totiž není pád. Asi jako kdyby sis chtěl natrénovat uklouznutí nebo zakopnutí.
dobře, tak já vycházím z toho, že pád je každej rychlej pohyb po vertikále směrem k zemi, ať už čekanej a tudíž do větší či menší míry kontrolovanej nebo nečekanej (uklouznutí), ale možná je mezi lezcema ta definice jiná.
šlo mi jen o to říct, že natrénovat si tyhle situace je dobrý, aby člověk věděl co a v jakým úhlu mu cca to tělo při pádu udělá a jak si ten pád (odskok) co možná zpříjemnit. Lidi nemaj strach z pádu jen proto, že to je varující pud sebezáchovy, ale taky proto, že nemaj s pádama zkušenosti. na stěně jsem to viděl už víckrát, že tu holčina zachytla rukou, tu nohou, příp. se praštila do kolen.. Což je zbytečný oser..
Ty jsi fakt na hlavu. Už jsi někdy opravdu spadl? Ne odskočil nebo odsedl, ale spadl? Toho si ani nevšimneš. Lezeš, lezeš a najednou visíš. Na nějaké zpříjemňování pádu nebo na řešení čehokoliv během letu zapomeň. Někdy si můžeš si odskočit, to je pravda. Ale to není pád. Když se ti sklouzne ruka nebo když stojíš v nějaké blbé pozici, jsi natažený při cvakání a ujede ti noha, tak s tím vědomě nic neuděláš.
Ano, někdy je to jako blesk, někdy cejtím, že noha ukluzuje a pokud to rychle nevyřeším,bude následovat pád. Když jdu dynamem na chyt, a nedám to, tak je to taky jasnej pád. A??
Nedělejme z toho vědu definic, proboha. Ztrácí se podstata tématu-strach z pádu
A? Nic. Spadneš. No a co? O to přeci jde. Celá debata je tu o tom, jak lezce přimět k tomu, aby ten klíčový krok udělal, aby našel odvahu. A k tomu je potřeba hned několik součástí, ani jedna přímo s pádem nesouvisí.
Trénink pádů je faktický nesmysl. Možná je to zábava, ale procesy "řízeného" pádu a náhodného pádu jsou úplně něco jiného. Stejně tak jsou rozdíly mezi odskokem, kdy víš, že spadneš, protože s ti třeba rozjíždí prsty a ty na poslední chvíli odskočíš, a mezi pádem, kdy ti prostě sjede ruka nebo noha nebo se ti protočí/urve chyt a ty letíš dolů tak, jak jsi.
Jestli se někdo bojí, že při nějakém kroku spadne, tak to znamená, že mu chybí jistota a sebedůvěra. A to získáš jedině lezením. A když to trochu přeženu, tak bych doporučoval spíše jističe horšího, než lepšího. To se to padá, když víš, že jistič je dobrý a chytí tě. Ale zkus lézt solo nebo s jističem, u kterého tu jistotu nemáš. Polezeš tak sice o stupeň méně, ale zato se velmi zlepšíš. To samozřejmě neplatí o nacvičování cest za hranicí tvých schopností. Ale pokud polezeš na solo nebo se špatným jištění (dej třeba gri-gri někomu nezkušenému, ať tě odjistí. Víš, že tě v případě průseru sice asi chytí, ale rozhodně je to lepší nezkoušet) cesty o stupínek nižší obtížnosti, než běžně lezeš, a budou to cesty nové, tedy OS, zažiješ úplně nový pocit. P.S. - toto není návod, jen úvaha a má zkušenost. Ber to pouze jako námět k přemýšlení.
"Jestli se někdo bojí, že při nějakém kroku spadne, tak to znamená, že mu chybí jistota a sebedůvěra" - toto bohužel sedí, ale ať lezu jak lezu tak sebedůvěra furt nikde. Bohužel to mám i v běžném životě nevěřím si moc v ničem a mám přístup, že to se nejspíš nepovede a pak sem příjemně překvapená, že to de =)bohužel ale nevím jak tenhle negativní přístup změnit =(
Asi to vyzní blbě, já bych to řešil tak, že bych tě dostal do situace, která by byla zvádnutelná, ale zároveň bys neměla cestu zpět. Jednou jsem takhle trénoval jednu podobnou paní. Plácala se v pětkách a podle mne měla na víc. Tak jsem ji poslal do šestky. Byla celkem jednoduchá. V půlce začala s tím, že to nedá. Chvíli jsme se dohadovali (ostatně jsem placen za to, co ji naučím, ne za to, že budu milý), já tvrdil, že to dá, ať leze. Prý nedá, ať doberu. Tak mne nas...., že jsem ji poslal do háje, že ji nedoberu. Ať si klidně spadne. Skoro jsem zrušil jištění, lano jsem prověsil až na zem a bylo to. Chvíli celkem sprostě nadávala, ale pak zabrala a cestu dolezla. Bez chyby. Neznám tě, nevím, jak lezeš a co by na tebe platilo, ale já bych se na tvém místě domluvil s jističem, že se prostě dobírat nebude a je to. Pokud se ti něco nelíbí a myslíš, že nahoru to již nejde, tak si to dolů slez. Sama a na hodně prověšeném laně. Myslím, že zlepšení nastane už po pár cestách.
Dobrej nápad, moje jistička je přísná, ale většinou pod mým nátlakem povolí, tak ji nakážu ať se mě nebojí a nepovolí =D Blbý je, že ten můj strach vyvolává takovou paniku, že to má pak vliv na ten výkon, rozklepe se mi ruka, při cvakání apod...
To přeci nevadí. Hele, ty máš teď strach jen jeden. A to je problém. Jakmile se s jističem domluvíš, že se prostě nedobírá, budeš mít strachy dva. Bude tu proti sobě stát "možná spadnu, když polezu a zkusím to" a "určitě spadnu, protože když to nezkusím, tak mi dojde a neudržím se tu". A když ti prověsí lano, takže pád by byl dlouhý i od presky, tak strach z blbého pádu bude větší, než z pádu kratšího (když polezeš, bude tě mít na krátko), a ty máš vyhráno :-) Teď tě strach sráží. Ale jde to otočit tak, aby tě strach hnal nahoru. Jen si musíš najít nějaký jiný, silnější.
To jsou jen kecy. Skákal bys radostí, že jsi dal svoji nejtěžší cestu. A ještě bys jističi děkoval, že tě vyhecoval ji dát, protože kdyby to bylo jen na tobě, nikdy nedal bys to. Podle tvých dotazů a reakcí máš asi hodně načteno, ale z lezecké praxe a lezeckého života toho moc nevíš. Jediné, co tě omlouvá, že tohle je klasická chyba aktivních začátečníků. Nic neví, takže si seženou literaturu, hodně toho přečtou a nastudují a najednou si myslí, že všechno ví a všechno znají a mají tendenci podle vyčtených informací poučovat ostatní. Pokud se nepletu, tak nedávno tě tu někdo uklidňoval, že bys s těmi radami měl ještě chvilku počkat, není to tak? Ve skutečnosti jsou uprostřed stěny jakékoliv poučky k ničemu. Jediné, co je použitelné, tu napsal hned nahoře Willhelm - Leztnaprvnímleztnaprvnímleztnaprvnímlezt...
A já k tomu dodávám, že musíš opravdu lézt. Tedy do pádu. To bys koukal, jaké v sobě máš rezervy a čeho jsi schopen, když o něco jde. Ale když tě jistič dobírá a ty pořád sedíš, jde o houby a nikam tě to neposune. To platí u tebe stejně jako u Mončy. Jediný rozdíl mezi vámi je ten, že Monča na to už přišla a snaží se zlepšit hlavu, ty stále zůstáváš u síly.
V lezení se to projeví tak, že ty sice budeš hrdina, který mi ji narval mezi oči, ale budeš stagnovat, kdežto Monča si dost užije strachu a adrenalinu, ale za chvíli bude o dost dál, než je.
Ne, skákal bych po tobě ( a s radostí by to moc společnýho nemělo). Bezpečnost už je pro mě při lezení to první, díkybohu. A pokud bych nedejbože natrefil na takový pako, který by mě k mý smůle ještě jistilo,asi bych měl potřebu vyslat jasnej signál, že tahle dvojice takto NE.
Rube, vůbec to nečti. Jsou to holé nesmysly, které by měly u 90 % populace právě opačný efekt, než dotyčný píše. A to ten, že už by nelezli nikdy. On ten borec problém, který se tu řeší vůbec nepochopil.
No hele, možná se budeš divit, ale s tímhle souhlasím. Jenže je tu ještě těch 10 %, které jsou k něčemu. Podle mne, kdo se chce posunout, a to Monča chce, proto musí něco udělat. Pokud se někdo u lezení do pádu podělá strachy, je zbytečné mu cokoliv vysvětlovat nebo učit. Jo, asi mu pár podobných zoufalců na internetu v diskuzích bude radit různá moudra a teorie, instruktoři si rádi nechají zaplatit za odjištění. Ale tito lidé stejně časem přijdou na to, že jiná cesta, než se vylézt, není. První zlom přijde, až někdo spadne čirou náhodou třeba při protočení chytu. Klidně i v jednoduché cestě. ale do té doby to budou jen teorie.
A ještě na konec - záleží na tom, kdo a proč leze. Těch 90 % populace, o kterých píšeš, nemá cenu řešit a tam bych to ani nepsal, ani nedoručoval. Tam asi patří i Rub, alespoň podle toho, jak ho tady a v jiných diskuzích sleduji. Ale Monča mi tak nepřijde, na rozdíl od Ruba (v jiné diskuzi) identifikovala svůj problém celkem přesně, a nemyslím si, že bude v jejích silách si s tím poradit sama. K Rubovi nic nemám, ať si dělá, co chce, s hlavou i silou, u něj je každá rada marná, ale pro Monču by moje rada stále trvala - mírný převis, dlouhá cesta a nedobírající šikovný jistič. Že by se z toho podělala tak, že už by nikdy nelezla, si nemyslím. A pokud ano, možná je to lepší, než marně a bez pokroku oblézat několik let překližku a pak toho stejně nechat.
Tak on k tomu přistupuje čistě z pohledu sportovního výkonu, já z pohledu lezce, kterej se taky chce zlepšovat, ale ne za cenu toho, že budu mít ke strachu z pádu navíc ještě stres, jestli mě nějakej jouda dole nepustí. Tyhle trenérský typy tu jsou a budou vždycky (Kostelic, Záhrobský) a část lidí skutečně nahoru dostanou, ale část z nich taky vodrovnaj. Každej máme jiný cíle a každej si vybíráme to co nám sedne,jeho přístup neodsuzuju, ale jako klient-trenér bychom se potkali jen jednou. A docela bych ho chtěl vidět učit tímhle stylem třeba v USA:)
a jinak s tím zbytkem co psal souhlasim, nicméně každej kdo sem chodí je myslím dost soudnej na to, aby si z nabízenýho vybral co mu je po chuti a co mu dává smysl. Každej ať radí jak cche a každej ať si odnese co chce, nedělejme z lidí neschopný kokoty;)
Správně. Názorů by tu mělo zaznět více a lidi si pak vyberou. Proto je zbytečné tu jakýkoliv názor odsuzovat.
A také máš pravdu, že já se orientuji na výkonnostní lezení, ne hobíky. Těžko říct, zda bychom spolu spolupracovali, nebo ne. Spolupráci na bázi tréninku předchází několik normálních lezeckých setkání. Je možné, že by na tebe podobné metody vůbec nebyly potřeba, šel bys do nich sám od sebe. A nebo bychom k sobě získali takovou důvěru, že kdybych ti řekl, že teď polezeš a já tě nebudu dobírat, šel bys do toho rád a dobrovolně.
Ano, ta klientka k tobě musela mít zřejmě neobvyklou důvěru, když ti už v půlce tý šestky sprostě nadávala.
Opravdu si nemyslím, že pro zlepšení z pěti na šest je potřeba podstupovat podobný kejkle, ale proti gustu..
A možná máš pravdu, možná že zrovna mě by to nakonec sedlo, i když už jsem si na svoje freesolo kravinky nechal před časem zajít chuť.
Podívej, ať si nadává, ať si dělá, co chce. Ať si říká, co uzná za vhodné. To nerozhoduje. Důležité je, zda přijde příště znovu. A pokud nadává, proklíná a je nespokojená, a přesto si sama vyžádá další hodinu, mluví to za vše :-)
Rube, vůbec to nečti. Jsou to holé nesmysly, které by měly u 90 % populace právě opačný efekt, než dotyčný píše. A to ten, že už by nelezli nikdy. On ten borec problém, který se tu řeší vůbec nepochopil.
To anonym: tohle kdybys mi udělal, a navíc jako instruktor, tak bys na zemi nejspíš dostal háemeskou do zubů. To asi ne, to jsou trochu silácký kecy, spíš bych tě jen poslal do prdele a nezaplatil ti. Občas je to na překližce vidět - lezec řve dober, jistič že ne. Vždycky si říkám co je to kurva za kokota. Lezec dává jističovi pokyn dober nikoliv pro srandu králíkům, ale proto, aby jej jistič dobral. Jakmile někdo z dvojice naruší to, že po pokynu okamžitě následuje odezva, ztrácí se důvěra mezi lezecem a jističem, která je podmínkou pro lezení přinášející radost. A pokud to někdo ještě udělá nikoliv omylem, ale svévolně, tak je to opravdu napřesdržku.
Ale no tak. Tak to přeci není. To, co píšeš, platí při normálním lezení mezi normálními lezci. Pokud máš za úkol dostat z někoho maximum nebo potřebujete překonat nějaký blok z něčeho, je vyhrocení situace často jediný způsob. A v pětkách fakt není důvodu někoho dobírat. Jo, když tam budu mít začátečníka, co je tam poprvé, tak jo. Ale když už to někdo zná a prudí s dobráním zbytečně, je potřeba to posuzovat individálně. Jistič je tam proto, aby tě jistil. To znamená, aby tam byla jako pojistka v případě pádu, aby ses nezabil. A taky rozlišuj mezi parťákem a trenérem. Já má za úkol lezce rozvíjet a někam posunout. Nejsem parťák na to, abych si tam s tebou povídal. Trénink není příjemné lezení, trénink je dřina a bolí. Až si spolu půjdeme jen tak zalézt, klidně tě budu dobírat u každé presky. Nebo až si mne zaplatíš jako instruktora. Ale až tam budu jako trenér, budu se z tebe snažit dostat maximum a to jakýmkoliv způsobem.
Zkušeností máš spoustu, rozlišuj při jištění mezi parťákem, instruktorem a trenérem. To jsou tři odlišné role s odlišnými přístupy.
Sorry, ale taky mi to přijde poměrně "střeleckej" postup, vylezla ok, hurá. A co kdyby ne a fakt spadla? Počítam, že by to tak příjemnej a žádanej zážitek nebyl. Navíc, budeme-li se bavit o pětkách, pak je to možná nemístně drastická metoda. To že ses nasral a zachoval se tak bych považoval spíš za "trenérský" selhání btw, nehledě na výsledek.
Kdyby spadla? Ale ona nespadla. Nemůžeš to udělat vždy, musíš cestu znát, musíš znát svěřence a musí vědět, co mu nejde a proč. A že ten krok spadá do kategorie, kterou dává. A trenérské selhání to nebylo, lekce svůj účel splnila.
Ale i kdyby spadla, tak co? Nic. Tak spadla. Tak bych ji chytil. Když by spadla zbytečně, asi by se proletěla, pokud spadne při tom kroku, chytím ji dříve. Možná je to trochu tvrdé, ale nemám ani potřebu ani chuť trénovat lidi, co do toho nedávají vše. A nevěřím, že normální člověk, co už nějakou dobu leze, by lezení vzdal jen kvůli tomu. Maximálně mne pošle do hajzlu. Ale ještě se mi to nestalo. Zatím byly reakce děkovné, že ti lidé přelezli něco, o čem si nemysleli, že přelezou.
Nevím, jakou tu kdo má zkušenost, ale tohle není o lezení, ale o práci s lidmi. A to jsou dvě odlišné věci. Je úplně jedno, zda se jedná o běh, kolo nebo lezení. Jde tu o práci s lidskou psychikou.
Promiň, ale vadilo :-) Mojí odměnou není veřejná známost, ale úspěchy lidí, které trénuji. A jak už tu někdo napsal, nemusí se tím, co jsem tu napsal, nikdo řídit. Je to jedna z variant ke zvážení :-)
Mně to prostě připadá jako metody Neplavec ve vodě a Klín klínem a to mi nesedí. Ale hádat se nehodlam -trenér nejsem, u situace jsem nebyl a pokud to vyhovuje tobě i tvým klientům, pak je to asi v pořádku.
S tím by se dalo souhlasit, pokud jste se před lezením s dotyčnou domluvili, že z ní dostaneš maximum a volba prostředku je na tobě.
Pokud ne, pak (aniž bych zpochybňoval, že taková metoda bude účinná), jsi hrubě překročil to, co bych si sám sobě nebo svejm blízkejm nechal líbit. Svýmu jističovi zkrátka musím věřit. Jak jsi s někým na laně, tak jste především parťáci, ať je to za prachy nebo ne (tohle říkám se znalostí svojí pozice v roli instruktora, klienta i normálního spolulezce). A někdo, kdo takhle kreativně pracuje s mým strachem ve chvíli, kdy má fakticky moc nad celistvostí mojí tělesný schránky, tak někdo takovej by pro mě parťák zkrátka nebyl. Howgh.
Pokud má být příspěvek přiměřeně dlouhý, není možné uvádět úplně všechny okolnosti a detaily. Jasně jsem tam přeci psal, že se Monča má domluvit s jističem.
A samozřejmě také záleží na situaci a lezci. Neříkej mi, že jsi nikdy nezažil situaci, kdy chtěl někdo dobrat a ty jsi ho nezkusil povzbudit, ať ještě leze, že to dá. Těch drobných nuancí je obrovské množství, mezi okamžitým dobráním a kategorickým odmítnutím dobrat je obrovský prostor. A je právě na trenérovi, jak dokáže svěřence a jednotlivé situace odhadnout a zužitkovat.
on je v tom (aspon z mýho pohledu) trochu paradox, když mě jistí člověk kterýho neznám, tak mu nějak primárně sám od sebe důvěřuju. jen omrknu jakej má cajk, jak je zručnej a lezu. že je to holčina která má třeba o 40kilo míň v tu chvíli nějak neřeším. Minule mě pustila před preskou, tudíž jsem se projel asi čtyři metry a stihnul udělat jen wau jak to bylo dobrý (nečekal jsem to). kdyby mi ale týpek v půlce stěny oznámil, že přestává dobírat, ať jdu do hajzlu, měl bych s ním PROBLÉM.
Asi to sem úplně nepatří, ale díky tomu strachu se taky možná učíš v životě předvídat a nedostávat se do situací, z kterejch není úniku (viz znásilněný slečny někde v parčíku).
Ono všechno má svoje proti a pro. Někdo má od přírody strach menší, někdo větší. No a?;)
To je ono, souvisí to s tím. Zkus rozklíčovat, proč a v jakejch jinejch situcích si ještě nevěříš. Můžou tam bejt nějaký negativní zkušenosti z dětství, z rodiny nebo ze školy, díky kterým se člověku v hlavě zacyklej mentální stereotypy, který ho pak ovládaj i v dospělosti.
Nicméně je dobrý s tím nebojovat, nebejt z toho naštvaná, že tě to omezuje, páč čím víc bojuješ, tím dýl to v tobě zůstává. good luck!;)
Asi si dám jméno Naruby a budu dávat do diskuze podněty a pak si budu sám odpovídat. Vysílá Rádio Jerevan :-D
Nemyslím si, že je trénink pádů nesmysl. Podobně jako učení se pádů v judu. Vysokým počtem opakování získá člověk reflexy a tělo vykoná daný pohyb samo. Kontrolovanými odskoky se naučíte chytat lano kus nad sedákem, aby jste se nepřetáčeli hlavou dolů. Různá zpevnění těla a odpružení nohama při pádech do pendlu také nejsou od věci. Dále nesouhlasím s názorem, že na umělé stěně je minimální riziko, jak kde, statistiky nejsou zrovna příznivé.
Pár tipů (na pořadí nezáleží):
1. důvěra v jističe
2. důvěra v použitý materiál
3. nacvičení cesty s horním jištěním
4. naučit se padat a hlavně se naučit mít lety ráda
5. naučit se mít ráda strach a ještě víc pocit mít ráda pocit mentální kontroly nad strachem, je to adrenalin a je to nakažlivé a vzniká závislost na pohled na vzdálené jištění a pocit, že jestli tady hodim, tak cestou zmrznu...
6. odhad rizika:
a) objektivní - pevnost materiálu, kvalita jištění, délka pádu, možnost zemovky, trefení police, podmínky - tření, suchá/vlhká skála apod.
b) subjektivní - momentální psychické rozpoložení, aktuální forma, motivace - naprosto největší role - musíš chtít.
Další rizikové záležitosti, pokud o nich víš, můžeš je mít pod kontrolou:
7. největší nebezpečí hrozí při cvakání 2. a 3. jištění, zemovka s nabraným lanem
8. pokud možno nabírat při cvakání co nejméně lana, vymyslet si při nácviku cvakací pozice a naučit se nebát mírně nadlézt
9. nepadat při cvakání - vím, že to zní blbě, ale je to prostě tak.
10. nebát se přiznat strach před ostatními, každý jsme nějak začínali, zkušený jistič dává ještě větší pozor a i další podpoří fanděním
11. dej si za někým nějakou morálovou dardu a představ si, že jsi na prvním - osobně se při téhle vizualizaci bojím víc než na prvním konci lana
12. při samotném lezení se soustřeď jen na následující kroky
13. lézt na co máš a pořád trénovat, s pocitem silové převahy se strach kontroluje mnohem líp
14. po pokrocích přejdi na Flash - když ti někdo diktuje kroky, tak se někdy ani nestačíš bát. A nakonec OS.
15. lez na druhém dlouhé cesty, exponované cesty a vícedélky pro uvyknutí na výšku a volný prostor.
16. klidně dej emocím volný průchod, nadávej, řvi, ale hlavně lez
Něco z toho tu stejně už pár lidí psalo.
Četla jsem toho MacLeoda. Z kapitoly o odbourávání strachu si pamatuji radu, že do každé návštěvy stěny je třeba zařadit trénink pádů. Nejdřív odsednutí bez dobrání navrdo nahoře a až je člověk komfortní postupně zvyšovat délku pádů/odsedů až k dolezení k další presce bez cvaknutí a odskoku. Aby se člověk nepomlátil o chyty, je lepší trénovat v převisu, samozřejmě zkoušet vysoko nad zemí a se spolehlivým jističem.
...naprosty souhlas. Sam jsem se s timto potykal dost dlouho a nekdy po delsi odlmce stale potykam. Co se tyka me, tak staci domluvit se s jisticem, ze i kdyz si chces jen odsednout, tak mu/ji to nebudes hlasit. Nekontrolovany pad je sice neco jineho nez kontrolovany odskok, ale pro psychickou podporu to dle meho nazoru rozhodne pomuze. Mozek si pak uvedomi, ze padat je normalni. Nehlede na to, ze si zafixujes nektere pohyby, ktere pak zacnes automaticky praktikovat i pri nekontrolovanych padech (samozrejme tam kde to alespon trochu lze). Tak at to leze beze strachu:)
Ahoj, necet jsem prispevky ostatnich, tak uz to mozna nekdo psal. Rock warriors way je nejlepsi knizka o psychice lezeni (ale pouzitelne i v beznem zivote), jakou jsem cet. navic se mi cetla mnohem lip nez McLeod i co se tyce anglictiny, McLeod je takovej kostrbatej. Warriors way je hodne stazena na odvazny cesty bez jisteni nebo se spatnym jistenim s rizikem zraneni/smrti, ale dobre se to da aplikovat i na tvuj pripad, vsechno to funguje stejne. Urcite doporucuju a penize se vyplati, eventuelne muzu pucit. Neco by mozna bylo i v treninku sportovniho lezce? kazdopadne trenovat je potreba i telo i HLAVU, coz, mi pride, se u tady u nas moc "nenosi".
super, a nemohl bys mi třeba poslat jednu naskenovanou stránku do mailu? abych věděla s čim budu mít tu čest a zjistila jestli to není nějaká angličtina mimo moje možnosti?
Jestli takto řešíš vše, tak se nediv, že tě hlava na stěně nepouští dál. Kup knížku a když tomu nebudeš rozumět, tak se to douč, ne??? Princip je stejný. S knihou "to se doučím, to dám", na stěně "to udržím, to dám".
Ale jestli se pořád takto podceňuješ a ujišťuješ se, že to zvládneš, možná by to opravdu chtělo řešit nějak komplexně :-( Tady ti tu stránku možná zaslat mohou, ale na stěně nebo na skále jistotu mít nebudeš nikdy, riskovat tam prostě musíš.
ok, no bohužel na tom něco bude, asi to mam s hlavou špatný =) každopádně s tou angličtinou bych nerada strávila čas překladem slova od slova, to místo toho radši budu lízt, do ty chci dát vše =)
well, thats cool. nekdo holt jedna tak "jak by mel jednat" sam od sebe prirozeneji a jinymu to trva si na to vubec prijit. zalezi na vsem kolem. a v tomhle vidim smysl knizek jako je tahle, tem co jsou v tomhle trochu vic na zacatku, pomuze dal.. enjoy
Hele a proč to nezkusíš i odjinud? Kluci ti tady raděj dobrý věci ale všichni to jsou lezci tak ti raděj lezecký fígle. Proč si nejdeš třeba skočit bungee abys viděla, co ten strach s tebou dělá přímo v momentě, kdy vědomě padáš? nebo skok do vody, atp. Ten zážitek strachu tam může bejt podobnej ale máš tam víc času vyzkoušet si jak na něj reagovat (nemusíš řešit chyty a presky). Zkus popustit uzdu fantazii, něco přijde :)
Hele ty mi dáváš =D bungee tak to je moc, do vody sem skákala z 3metrovýho můstku na těláku a tělocvikář mě napoprvý musel strčit, prostě to nešlo...no tak uvidime jak mi to teď půjde na stěně sem řádně namotivovaná tak snad!
Rock Warriors Way jsem bohužel nečetl (doteď jsem ji ani neznal ... ale já tenhle problém nějak neřeším), nicméně pokud je to vztažený na "odvazny cesty bez jisteni nebo se spatnym jistenim s rizikem zraneni/smrti", tak je to určitě to nejlepší, co si můžeš přečíst. Ta debata, která tu probíhá, je sice zajímavá, ale nese se v duchu "padání patří k lezení". Jo, více méně jo, zcela jistě patří ke *sportovnímu* lezení. A trénink pádů jako cesta zbavení se strachu ... pro někoho možná dobrý, nevím; ale je třeba počítat s tím, že opustíš-li překližku a vynejtovaný sportovky, potkáš spoustu cest, ve kterejch spadnout nesmíš, přinejmenším v některejch pasážích ne. Osobně bych ke zbavení se strachu, respektive získání sebejistoty, doporučil spíš lezení extrémně lehkejch cest, respektive pasáží, sólo; na pár lidí to dost dobře fungovalo. Ale je to na každým.
Není nic lepšího než začátečníkům radit lézt sólo, fakt :D
Strach z pádu je přirozený a v podstatě žádoucí. Kdybychom ho neměli, tak už nás tu hromada není a nejenom lezců.
Padání ke sportovnímu lezení patří a snažit se ho obejít lezením tisíců lehčích cest, aby člověk natrénoval na přelezení daného místa bez pádu je úsměvné. POZOR v rámci tréninku je to naopak žádoucí. Spousta lidí se při honbě za dosahováním čísel snaží vynechávat některé stupně obtížnosti (posledně jsem vylezl 5+, tak dneska zkusím tyhle tři šestky? lepší by bylo vylézt dalších deset 5+ a pak se vrhnout na vyšší obtížnost).
Zpět k padání. Strach z padání asi většina z nás odstranila tak, že prostě párkrát spadla a zjistila, že to není nic tak hrozného. Nejlepší jsou kontrolované pády v převise s dobrým jističem, kdy je to jako do peřinky. Libůstky typu dlouhých pádů s lanem za nohou do plotny je lepší netrénovat :D
Násilná metoda pana anonymního "trenéra" je zamyšlení hodná a určitě by bylo možno jí aplikovat po důkladné dohodě s jističem. Je však dobré počítat s neracionálním chováním člověka zachváceného panikou. Už jsem párkrát viděl někoho v záchvatu sebezáchovy skákat po expresce, kterou si tak mohl vycvaknout, horší scénáře si raději ani nechci představovat…
Být tebou tak bych se snažil se přemoci a úmyslně si odskočit někde v převise, nebo začít s odsedáváním do ne úplně dobraného lana...
Znám pár takových, tak vím, jaký je to boj, tak good luck ;)
No, hlavně že ty jsi zkušený. "lepší by bylo vylézt dalších deset 5+ ". A to poznáš podle čeho? Klasifikace lítá o stupeň do plusu i mínusu. A je to v převise nebo rajbasu? Záleží na typu člověka, vztahu k lezení, zda mu to jde samo a jen chybí síla nebo vytrvalost, nebo zda je to pako, co se tam neumí natočit ... Na každého platí něco jiného. Je nesmysl paušalizovat.
No dobře, tak pokud se tu bavíme o člověku, jehož výkonostní strop je 5+, což se bavíme, tak skutečně nemá smysl začít hned po překonání první 5+ začít zkoušet 6. Ten by jich měl vylízt ne deset, ale sto. Polovinu na skalách a druhou polovinu v ruzných profilech na umělce.
Pokud mluvíme o někom, kdo vyleze 5+ při svém prvním lezení, při čemž každou karabinu cvakne na desátý pokus, tak je zbytečné, aby jich lezl tolik. Tento jedinec má základní potenciál na lezení vyšší obtížnosti, ale také dojde do onoho stropu, kde je nutné se zastavit a trošku v této obtížnosti zdomácnět.
ještě mě napadlo, možná už to tu někdo psal, zkus se nesoustředit na to, co bude až dolezeš k další presce, soustřeď se na každej chyt zvlášť, jakoby právě dosažení každýho chytu byla samotná cesta. Trohu dopředu koukat musíš, to je jasný, ale neplejtvej energii na myšlenky co bude až.
Až dolezeš ke kroku, kterej nedáš, tak ho nedáš a spadneš. Ale do tý doby furt můžeš jet, nespadneš dřív, než je nutný. Mně to pomáhá, tak třeba ti to helpne taky.
to je dobrej nápad, soustředit se prostě na ty kroky! no a až to dočtu dám vědět, jen mě většinou čtení trvá pěkně dlouho kor v aj, takže jestli na to spěcháš =D
nesměj se mu, dyk ten kluk už leze několik měsíců, je to zkušenej mazák co už má co říct, tak ne aby mlčel a šoupal nohama. Žejó, Rubene? Žumpě zdar...
no mas něco proti? podle me to tak fakt je. jestli ten kluk fakt leze teprve chvili, tak bychom mu my ostatní mohli zavidet, ze na to sam tak rychle prisel. nektere jeho názory jsou usmevne, ale to i spousty jinych diskutujících a nikdo se tu do nich takhle nenavazi, tys musel rubene nekomu prebrat nejakou babu :-) rozhodne pusobi lepsim dojmem nez pan instruktor. dnes je lezeni tak trendy, ze instruktoruje uplne každý, kdo si umi zavazat lezecky. to ze klientka dekovala, je krasne, ale je otázka, co bylo jejím cilem. vylezt tu cestu a nebo si vytvořit opravdu pozitivni vzah k lezeni na cely život, ale to je na delší diskuzi. cilem mohlo byt vytahnout z ni peníze na dalších 10lekci a aby to vykladala kamoskam, které taky prijdou. ale jsou tohle lezci? lezeni je individualni sport a tak clovek nemůže prenaset zodpovednost na jistice, podle me je to z hlediska dlouhodobého rozvoje slepa ulička.
To jsou dvě odlišné věci. Lezení jako skály a životní styl je něco úplně jiného, než lezení čistě jako sport. Lezení jako filozofie mne nezajímá a nic mi to neříká, lezení chápu čistě jako sport se zaměřením na výkon. A od toho se odvíjí i trénink a jeho způsob. Pokud má někdo lezení jako zábavu nebo terapii, tak se tlak a nárok na max výkon samozřejmě nehodí. Ale když někdo napíše, že se chce zlepšit a lézt lépe, předpokládám, že se jedná o zlepšení výkonu.
Tady si muzes par stranky prolistovat:
http://www.amazon.com/ The-Rock-Warriors-Way-Training/ dp/0974011215 (2 mezery).
Jinak ja cetl to 9 z 10 lezcu... Kde jak uz nekdo psal doporucuje trenink padu/odskoku zaradit do pravidelneho treninku. Taky se tam, ale pise, ze clovek to nema lamat pres koleno, jinak to muze mit taky opacny efekt. Proste postupovat pomalu. Nejdiv odsedavat bez dobrani na pevno a az ti to nebude vadit, tak zacit s odkoky kousek nad preskou a az toto bude ok, tak zase pridavat, atd... A az se dostanes do vysky kde se cvaka dalsi preska, tak by melo byt po stachu:-) Hlavne se nenechat odradit, protoze to muze a bude trvat dlouho, to je normalni. MacLoad pise, ze na dalsi krok to nejsou desitky, ale spise stovky odskoku. A navic, pokud clovek nejaky cas tenhle trenink vynecha, tak se strach zase zacne pomalu vracet;-) To je taky normalni. Mne toto pomohlo.
když se na jaře rozlýzám, tak mám "nejradši" si vybrat cestu, kterou neznám (ani obtížnost) a prostě ji zkusit (trochu mi to připomíná adrenalin při dělání cesty, kdy taky nevíš), tím si víceméně posuneš svůj morál dále, než při běžných přelezech cest, kde znáš kroky popřípadě obtížnost..což na běžně odjištěné cesty bohatě stačí....pak ještě občas používám přítelkyni jako jističe a v tom případě musím lézt abych minimalizoval množství pádu...:)
Super, všem díky za tipy a rady. Určitě si z toho něco vezmu a něco se sebou udělám. A jen pro upřesnění, ja nejsem zrovna "začátečník" lezu už pěknou řádku let, ale tenhle problém je tu pořád, jen mě to dřív tolik neomezovalo, ale teď bych chtěla zlepšit svoji výkonnost a lízt vyšší čísla, takže na tom chci zapracovat.
To je tvůj omyl. Nelezeš pár let. To, co děláš, bych určitě to lezením nenazýval. Kdybys opravdu lezla, tak padáš a na podobné věci se neptáš. Kdybys lezla pár let, tak se pohybuješ v devítkách a lítáš každý trénink. Ty ale jen chodíš na stěnu, to je dost velký rozdíl.
jako kdyby se jeden atlet posmíval druhému "ty přece neběháš, ty jen chodíš na stadion sprintovat, kdybys běhal, tak už máš maraton pod tři hodiny"
já si budu dál považovat za "lezení" to své trempské mrcasení a kochání se opuštěnými zamešeninami a rozeklanými hřebínky.
To tak trochu nesedí. Jo, kdybych odsuzoval lezení na rychlost nebo drytool, tak jo. Ale tohle je mimo. Ale když už jsi zmínl ten běh, tak tohle je jako kdyby někdo tvrdil, že běhá už několik let, a přišel se tě zeptat, jestli jsou na běh lepší boty trekové, nebo běžecké. Prostě kdo dělá nějaký sport už delší dobu a dělá ho pořádně, tak musel projít určitými fázemi a získat určité zkušenosti. To jinak nejde. Pokud se tak nestalo a on výkonnostně i zkušenostmi zůstal někde na začátku, tak je někde něco špatně. Mončin dotaz by byl ok od začátečníka. ale fakt si neumím představit, co těch několik let dělala, když nepadala a teprve teď přišla na to, že ji v dalším posunu brzdí strach. Takže sorry, ale fakt nechápu.
myslim, ze ti v tve uvaze chybi to, ze je to zenska. z tvého uhlu pohledu je to nepochopitelne, ale ona skutecne muze uz několik let lezt. sport je obecne muzska zalezitost, zeny mají hlavne na pocatku velky handycap, pokud se nevenovaly nejakemu jinému sportu na vykonostni urovni. strach z padu muze byt i strach z bolesti. zabrat, trénovat,... to jim je z podstaty cizi. netvrdim, ze to nedokazou.
Máš pravdu, omlouvám se. Pokud to vezmeme ze široka, tak se klidně může jednat i o lezení po čtyřech doma na koberci. A vlastně jsme tu všichni geniální, protože lezeme už od 3/4 roku. To není špatné, ne? Ale pokud bys chtěl zůstat u sportu, tak bych to přirovnal asi jako občasný výlet na kole o víkendu k cyklistice :-) Nebo když se někdo jde v létě vykoupat k rybníku, také o něm řekneš, že se věnuje plavání? Ale naštěstí je to tu obecná diskuze, nikdo nemusí můj názor brát vážně. Je to jen takový úlet z nudy :-) Jak by řekl honza, hospodské kecy.
Podle tý narážky na hospodský kecy usuzuju, že jsi ten anonym, co mě vždycky nasere tak, že začínám mít stihomam, že si piluješ způsob, jak selektivně nasírat zrovna mě a já ti to vždycky sežeru i s navijákem.
Tak abychom si to ujasnili lezu 7 - 8 podle toho jak to zrovna sedne, to je na začátečníka docela dobrý ne? =D prostě můj problém není to, že lezu blbě, ale že se u toho bojim a pak si ty kroky tolik neužívám a na tom jsem chtěla zapracovat...a samozřejmě padam, ale snažim se to hodně eliminovat a to mě brzdí.
Jen tak mne napadlo - lezeš taky někdy i jinde než na překližce, případně na sportovkách typu Roviště? Jestli ne, tak to zkus, třeba tě to někam posune.
taky zastavam nazor ze kniha moc nepomuze.
Doporucoval bych zacit lizt na prvnim kilometry cest nekolik stupnu pod svym maximem a zvolna pridavat na obtiznosti - proste ze zacatku lezt to nad cim mas velkou prevahu, vyhrat si s jistenim, naucit se pohybovat v lamavym terenu atd atd,
& doplnovat to nejakym kondicnim telocvikem.
Takze zaver tehle debaty je nyni naprosto jasny: vyzivam te timto Rube, uz toho bylo dost, vyber si zas jinej sport na prudu/nudu , vzdyt to tak urcite casto delas, a hlavne bez uz zasirat jinej nez lezeckej Web / svyma myslenkama, dá-li se to takto vubec nazvat/. Dekan.
Jestli jsi admin tohohle webu a máš pocit, že (přestože jde o sekci explicitně nazvanou diskuze) ti to mtví web a tudíž návštěvnost, ok, beru to. (Pak ale nechápu proč to není v registraci specifikovaný anebo není omezenej počet příspěvků/den, to přece není problém nstavit)
Jestli jsi jen další ze samozvanejch obranářů, z nichž někteří ani nejsou schopni se podepsat, tak to musíš jít plakat spíš ke kolegům, kteří tu ztrojujou příspěvky.
Až tady budeš déle tak poznáš, že duplikace příspěvků je občasná chyba systému. A co se týká tvých příspěvků, tak to jsou fakt obecné bláboly, které jsou vyčtené z knih nebo od přemoudřelých začátečníků, kteří jsou plní dojmů, ale znalostí a zkušeností mají pomálu a nemají s reálným lezením nic společného. Neber to osobně, projde si tím každý. Jen někteří mají dost sebereflexe, aby raději byli zticha a spíše pozorují, než se snaží nesmyslně radit.
Hele, to beru a může to tak bejt. Z mýho pohledu ale strach není výsostně lezecký téma, potýkáme se s ním všichni a tudíž všichni k tomu máme co říct. Nevím jak ostatní, ale mě často isnpirujou i zdánlivý banality, přivedou mě pak na řešení, který by mě prve nenapadlo. To že tu pár lidí má pocit, že řešení problému existuje jen jedno-to jejich, je jejich problém. Vždyť nejsou schopni se mezi sebou domluvit ani zkušení lezci. A že nebudu nikomu radit jak slaňovat je snad jasný. Takže můj závěr je, pánové, že trochu víc tolerance a míň nahoněnýho ega by neškodilo. Ale prudit nechci, proto tu nejsem. takže dobrou noc
položme si otázku: nemohlo by za potřebou začátečníka vyjadřovat se ke všemu taky ego svýho druhu nahoněný? díky bohu tuhle potřebu má většina z nich pod kontrolou.
asi je blbost ti říkat abys nic nepsal, ale zkus prostě jen nepsat dohady (nadpoloviční většina příspěvků Tvých, ó přeskromný)
Tak první krok ke zlepšení by byl např. přestat blokovat slovo hory info (odstraň mezeru), což by se mohlo hodit např. těm, kteří chtějí upozornit na to, že tam maj lajkování postů. Anebo na outdoorforu maj výpis počtu postů k danýmu nicku.
Docela je mi líto začátečníků, kteří nemají podle čeho poznat který rady jsou od zkušených a schopných a který nikoli. Hrozná hromada odpovědí, půlka od začátečníků kteří by neměli moc radit nebo od lidí, kteří evidentně nikoho netrénovali a v dobrý víře radí špatně.
Co by to trochu řešilo je přidání možnosti jak je tomu u článků, totiž možnost přispívání pouze registrovaných. Tazatel má možnost aspoň u některých odhadnout jak jsou zkušení...marná snaha, že jo, kluci, nejde o to udělat kvalitní lezeckej web, že? Záměrně provokuju, tak sorry, jen mám asi fakt odlišnej názor na to co by zkvalitnění v podobě neanonymního fungování tomuhle webu potažmo lezecký komunitě mohlo přinýst za klady. Návštěvnost by to jistě nesnížilo, ale co..
Protoze je tohle problem, ktery resim pomerne intenzivne, sepisu ti taky par postrehu, i kdyz vsechno vicemene zaznelo. Nejlip to podle me sesypal do kupy Bida.
Moje zkusenosti:
Naucila jsem se odskakovat, vzdycky, kdyz se bojim, nebo po delsi pauze, musim si parkrat odskocit. Kdyz se bojim hodne, delam to postupne - odsednuti na druhym, nadlezu presku 10cm, pak 20, pak 50, pak metr, v dalsi fazi neupozornuju jistice, ze budu odskakovat
Někdo tady tvrdi, ze pady jsou zbytecne, ze tim nic nenatrenujes – to je samozrejme nesmysl. Telo si ziska reflex jak padat, pad není o tom jen spadnout jak pytel brambor. Aby to byl dobry pad, tedy bezpecny, musis stihnout udelat celou radu věci: odrazit se od steny, sbalit se tak, abys dopadla chodidly do steny, rukou si chranit oblicej, nekdy musis stihnout prekrocit lano nekde blbe pod nohou atd. Samozrejme nerikam, ze tohle vzdycky stihnes, když je pad necekany, ale sanci tim zvysis, telo za tebe vykona automaticky nauceny pohyb.
Duvera v jistice je naprosto klicova. Nelezu s kdekym - co je při treninku padu (ale vlastne při jakemkoli lezeni) naprosto zasadni je, abych vedela, ze nemusim jistice varovat, ze mozna spadnu. Kdyz se mi stane, ze se podivam pod sebe a zjistim, ze jistic cumi jinam a nevi, co se se mnou deje, uz s nim nelezu (nebo lezu, ale pak se proste bojim a neriskuji :-) ). Lezu jen s lidmi, kteří sleduji, co delam, vi, kdy mi natejka, vi, kdy budu cvakat, premysli, co se stane, když ted spadnu a mají vetsi sance, ze zareaguji vcas při neprijemnem padu (stihnou dobrat lano atd).
Nekdy se s jisticem domluvim, ze se nenecham dobirat, ale oznamuji mu to spis jako svůj umysl, aby me hecoval, když uvidi, ze vaham. Opravdu nehraju na to, ze by me jistic nedobral, když mu reknu. Povel dober by mel byt respektovan za kazdych okolnosti. Samozrejme jde o to, ze by se jinak ztratila duvera k jistici, ale jde i o jiny věci: jistic nemusi vedet, proc chci dobrat – muze se mi udelat spatne, muzu mit krec, muzu si vsimnout, ze je něco s preskou, ze je uvolneny chyt... At je to jakkoli, nechat se dobrat je moje rozhodnuti, moje zodpovednost, je to na me (hodne o zodpovednosti za sva vlastni rozhodnuti je v Rock Warrior´s Way)
Naucila jsem se odskakovat, nicmene nijak zvlast mi to nepomohlo jit do cesty naplno (naplno umim jit jen do ostrejch pokusu cesty, na ktere mi zalezi, ale jen kdyz ji mam zkroklou). Je proste neco jinyho spadnout, kdyz se jeste naplno snazis udrzet chyt, a skocit dolu - tedy vzdat to (to mi jde kupodivu snaz :-) ). Ted s tim zkousim neco delat, ucim se tuhle fazi. Jde to ztuha. Kazdy takovy boj se strachem stoji spoustu a spoustu mentalnich sil, je to jako kdyz na pisku vytahnes neco vaznyho - proste toho za den nejsem schopna dat moc. Mam pak tendenci se vymlouvat "uz jsem unavena, radsi se necham dobrat, ted by to mohl byt nebezpecny pad" a podobny (neopodstatneny) vymluvy. Takze ano - je to strasnej boj a je tak potreba s tim pocitat. Mac Leod pise, ze je to treba trenovat neustale, podobne jako vytrvalost nebo silu a asi s nim v tomhle souhlasim.
Cetla jsem jak cestu bojovnika (Rock Warrior´s way) tak Mac Leoda - obe jsou prinosne. Mac Leod se venuje padum snad jen v jedne kapitole, jinak ale pise o spouste dalsich veci, urcite se v mnoha vecech taky najdes :-) Cesta bojovnika je vic filozoficka, je to o lezeni z sirsiho a hlubsiho pohledu a je to spojene s zivotni filozofii, kazdopadne stoji za to.
Na druhou stranu nemusis cist zadnou z tech knih. Heslo, ktere razi mac leod lze shrnout do: "fight your weaknesses" a vystupuj ze sve "comfort zone". Kdyz se tohohle budes drzet, urcite te to posune. Slabe stranky kazdeho jsou jine, jine jsou nase comfort zones, takze je tezke radit univerzalne. Proste vzdycky delej to, co uz je ti trochu nepohodlne, co nejak boli, do ceho se ti moc nechce - rekla bych, ze to plati jak o fyzickem, tak o mentalnim treninku. Jenom pozor na to "trochu" - kdyz to prezenes, muze to mit opacny efekt a vytvori se bloky. Zvolna.
A ještě poznamka k radam, které ti radi, jak prekonat strach a pritm nepadat. Myslim, ze se jedna hlavne o lezce klasiky, kteří si nemohou v ceste dovolit spadnout (pravdepodobne by se zabili – například pisek, hory, lezeni po lastnim atd). Vetsina ti tu radi, jak prekonat strach na sportovnim lezenim, s klasickym to nemá nic moc spolecneho. Tam se strach trenuje jink – jak pisi tito prispevatele – prevahou nad cestou. Ale z me zkusenosti – když jsem rozlezena a rozpadana, bojim se min i na klasickych cestach. Vim, ze pad je něco, cemu se v takovych cestach opravdu vyhybam, ale proste napadane cesty (hehe) mi pomuzou nebyt v takove kreci. Tahle problematika je taky rozepsana v obou tech knihach.
V pohodě, ale chtělo by to asi opravdu rozlišovat, o jaké úrovni lezení a padání se bavíme. Tyhle teoretické řeči o nácviku padání jsou fajn, ale vedou k jedné otázce. Proboha, jak to lezete? Přeci když lezu naplno, tak padám, ne? Co pořád chcete pravidelně nacvičovat, když byste měli každou chvíli padat? Jo, když máte nějakou rozlezovku nebo se jen tak chcete protáhnout, budiž. Ale přeci když se chcete posunout, musíte lézt na hranici svého maxima a jsou kroky, které se nacvičují vícekrát. A to nedělají jen amatéři, ale i profíci. Když se dočtete, že někdo nacvičoval nějakou cestu třeba měsíc, tak co myslíte, že ten měsíc dělal? Padal, padal a padal. Když jsou závody v lezení, téměř vždy všichni lezci končí pádem.
Když půjdete na stěnu a budete třeba jako osmičkoví lezci nacvičovat devítku, budete padat. Kašlete na knížky, kašlete na nácvik, vykašlete se na teorie a lezte. Bodejť byste se nebáli padat, když nic neumíte a ještě lezete bez jakéhokoliv rizika, protože jste kdykoliv dobraní. Se nedivte, že že jste celí rozklepaní. Tohle je degenerace. Ne vývoj. To si zajděte na Smíchov, pověste se tam na naviják a budete to mít super. A nebo se fakt domluvte s jističem, ať nedobírá a má vás prověšené, a začněte od začátku na lehkých cestách. Ale nacvičovat pády podle knížek, to nemá s lezením nic společného a nikam to nevede. Lezte a padejte. Nic jiného neexistuje.
Odpověď je jednoduchá. Kroky na hranici maxima děláš na boldru, na stěně lezeš objem - vytrvalost, protože si uvědomuješ, že hodinu krokovat cestu je bezohledný vůči ostatním, co si ji taky chtěj dát. Například.
Vtipne je ze cela diskuze se tyka prekonavani strachu a nejvetsi ramena tu maji lide, kteri se boji i podepsat. Obvykle mi cizi anonymita nezpusobuje kurdeje, ale v tomhle pripade si nelze nevsimnout te ironie.
Mít strach a považovat něco za zbytečné jsou odlišné věci. a kromě toho, strach z pádů je něco jiného, než nechuť se tu prezentovat veřejně pod vlastním jménem. A když jméno cizí, tak je pak jedno, že žádné.
:)) No jo. Jenže Hook má pravdu.
Z tvého vystupování ten strach čiší, ne, že ne. Při lezení se možná nebojíš, ve zdejším kontextu jo. Proč, to víš jen ty sám. A samozřejmě, je to jen tvoje věc a nikomu z nás do toho nic není.)
Polož si otázku jinak:)
Kolik je v ČR trenérů, kteří se specializují na výkonnostní lezce? Řekl bych, že se dají spočítat na prstech jedné ruky. A nyní další otázka: kolik z nich své práci rozumí? Řekl bych, že tak 4. A tohle je ten pátý. Jméno si dosaď dle svého. Podle způsobu jednání je asi jen jediná možnost.(a není to LRH toho počítám do první skupiny) A protože se mezi sebou všichni známe, pak jistě pochopíš, proč se nyní já také nepodepíši:)
Kdyz se mi stane, ze se podivam pod sebe a zjistim, ze jistic cumi jinam a nevi, co se se mnou deje, uz s nim nelezu (nebo lezu, ale pak se proste bojim a neriskuji :-) ). Lezu jen s lidmi, kteří sleduji, co delam, vi, kdy mi natejka, vi, kdy budu cvakat, premysli, co se stane, když ted spadnu a mají vetsi sance, ze zareaguji vcas při neprijemnem padu (stihnou dobrat lano atd).
Nechci tento názor zbytečně kritizovat, nevím, co lezeš a kde, ale jak to děláš tam, kde není mezi lezcem a jističem přímá viditelnost? Na vyšších skalách se to stává často. A není nutné chodit na skály. Jak to děláš, když lezete v BigWallu pilíře? Jakmile tam lezec vyleze z převisu, nahoru vidět není. Jističi obvykle stojí dole a opřeni pozorují okolí. Podávají v klidu lano, občas někoho chytí, protože se tam padá. Dělají to špatně? Fakt je nutné sledovat tvůj zadek celou dobu, co lezeš?
Kdyz neni prima viditelnost, tak proste neni, s tim se neda nic delat. Ale na druhou stranu, kdyz uz lezec neni videt, je to vetsinou v momente, kdy uz je tak vysoko, ze pad neni tak nebezpecny - nehodi podlahu napriklad ,jako od treti presky, padovy faktor bude pravdepodobne mnohem mensi (vice odlezenych metru lana), takze nebude tak tvrdy, takze ho jistic ani tolik neuciti - nestrhne ho, pokud bude stat prilis daleko od steny, atd. Ale to, o cem pisu je, aby jistic, kdyz me jisti, byl "se mnou", tedy myslel na to, co se stane, kdyz spadnu (a muze byt pripraven na pad, i kdyz me primo nevidi). A ano, mam za to, ze to ma delat celou dobu, co me jisti, dokud nereknu zrus. Ja sama to tak take delam. Nebo se o to co nejvic snazim - je jasne, ze nikdo z nas nemuze uhlidat 100% pozornost po celou dobu, ale preci jenom je dost velky rozdil v pristupech ruznych lidi a ja si podle toho spolulezce vybiram.
Prekonavani strachu je hodne o tom snizit objektivni rizika na minimum a nasledne prekonat strach, ktery je iracionalni. Lezeni je nebezpecny sport, riskujes pri nem, at chces nebo ne - pohybujes se ve vysce, kde selhani ruznych faktoru muze znamenat smrt. Nejsem typ, ktery by to bral na lehkou vahu, proto se snazim jistit odpovedne a ocekavam to same od partaka.
Jestli mas problem celou dobu cucet na pozadi sveho lezce, vybirej si takove, na jejichz pozadi koukas rad :-P Zrejme to je duvod, proc chce tolik chlapu lezt s divkami. Je vseobecne znamo, ze chlap se rozptyli snaze :-)
Registrace
Metodika
lezec.cz
GPS a mapové aplikace