Po necelých třech letech obléhání saských velikánů se mi povedlo přelézt všech 92 tzv. Meisterwegů. Všechny pěkně odspodu bez předchozího vyzkoušení, bez rad zkušených místňáků, pouze s průvodcem a několika strohými poznámkami z webu. Hip, hip, hurá!
Meisterwegy vznikly jako jakési síto nejlepších lezců tehdejší NDR. Byl to seznam nejtěžších prásků tehdejší doby, přičemž kdo jich dal za rok dvanáct, dosáhl nejvyšší „mistrovské“ výkonnostní třídy. Ve slově „nejtěžší“ se rozhodně neskrývá jen číslo, ale celková náročnost, často ta morálová. Seznam se každý rok aktualizoval, vypadávaly cesty lehčí, přibývaly těžší. Poslední aktualizace je z roku 1974 a seznam čítá 92 kousků napříč celým Saskem včetně Zittauer Gebirge. V seznamu je tak řada velkých věcí od Bernda Arnolda z jeho „silného období“, tedy tak trochu s nadsázkou z doby, než dostal rozum a jal se lézt věci normálně jištěné. Jsou tam ale i výstupy mnohem starší, některé stolené! Respekt vůči autorům je více než na místě.
Moje cesta tímto dobrodružstvím začala první návštěvou Saska po dlouhých téměř dvaceti letech s Honzou Bloudkem na podzim roku 2021. Kdo mě zná, ví, že Sasko jsem si zamiloval. Honza vytasil přehled dvouhvězdičkových osmiček, jedna perla vedle druhé. A bylo to skvělé!!! A kdo mě zná ještě lépe, ví, že tohle mi nestačí, potřebuju nějaký cíl. Jím se po přečtení skvělých Alešákových článků v „E-Montaně“ staly právě Meisterwegy (v roce 2017 je dle článku měly přelezené všechny pravděpodobně pouze dva lezci včetně Arnolda, od té doby jich určitě pár přibylo). Pro mě to byl skvělý test poznání saských stěn a zejména svých možností. Začalo to relativně nevinnou Direkte SW-Wand na Lolaturm, na závěr jsem si nechal také lehčí lahůdku, Herrenpartie na Höllenhunda. To všechno mezi tím byla nádherná cesta do hloubi své duše, postupné posouvání svých schopností zejména stát na všem včetně ujíždějících krystalů, ale – a to možná zejména – schopností se zajistit. Jsem posera, tudíž se prostě potřebuju jistit. A občas je až neuvěřitelné, co všechno na té skále drží a do čeho se dá spadnout. Vlastně jsem toho ani moc nevyrval a přetrhnul pouze jednu stabilku. Časová osa se taky vyvíjela, původní cíl, že si k padesátce nadělím padesátý MW, jaksi nevyšel, protože mě to fakt chytlo. Když mi jich na začátku letoška, v rok mých padesátých narozenin, chybělo čtyřicet kousků (rozhodně ne těch nejlehčích), přišel syn Jindra s tím, že bych to měl dokončit v den svých narozenin (hned první kousek stylově 1. ledna). Počasí tomu nechtělo, a tak jsem si k narozkám v půli července nadělil devadesátý zářez a ten seznam, který se dožil stejného věku, dokončil až 27. srpna.
Co je nejtěžší, je brutálně subjektivní. Někdy se říká, že cestou k celému seznamu je Talseite (VIIIc) na Wolfsturm: vražedných dvacet metrů blivajzu ke kruhu, kde jsem do knížky zapsal deváté přelezení. Pro mě osobně bylo nejtěžší popasovat se s různorodostí. Charakter: Spáry všech šíří, škrabky, hrany, žlaby, plotny na tření. Materiál: od betonového až po katastrofální blivajz, kde se nedá chytit prakticky nic (Willi-Hauptmann-Gedächtnissweg v Žitavských horách). Jištění: standardně pískovcové až po sólolezení v místech, kde se kdysi ke „švébe“ používal dnes neexistující strom (Rostkante v Bielatalu). Mimochodem právě na těch vraždách bylo těžké nepodlehnout pokušení nezkusit to s horním. Na posledně jmenované Rostkante jsem byl celkem čtyřikrát a to je to „jen“ VIIIb v parádním pevném matroši, takže lezecky se není nač vymlouvat.
Ke každé přelezené cestě jsem si psal komentář a i na něm je vidět, jak se postupně s nějakým progresem vytrácela slova o vraždách a mizerné kvalitě skály. Všechno je relativní, na všechno se dá zvyknout. Skvěle to bylo vidět na boji v cestě W-Wand za VIIIb na Meurerturm a na procházce v Linealu (IXa) na tutéž věž o dva roky později. Zůstaly ale dvě věci, které se jen těžko změní. Jednak nemusím širočiny určitého specifického rozměru: Tak třeba v cestě NW-Weg na Mittlerer Verborgener Turm ve Schmilce jsem strávil tři hodiny v osmimetrovém úseku. Až na místě při lezení mi došel význam poznámky lezce z německého webu Teufelsturm.de, totiž, že cesta je v pohodě s velikostí bot 42 a více. Taková kravina! Od kdy rozhoduje velikost bot. No moje devětatřicítky prostě ne a ne zabrat. Dva posuny nahoru, tři dolu. A za bé: původní, často mnohonásobná, stavění! Místa nad šikmými policemi, kde je kruh někde u pasu (nebo není vůbec) a vy se drápete terénem za devět s perspektivou rozsekaných kotníků. Jeden příklad za všechny: Talseite na Teufelsspitze v Affensteinech (IXc).
Povídání by to bylo dlouhé, ale vás už to nebaví, chcete si to zažít sami. Přeju vám zdravý úsudek, abyste se vždy vrátili zdraví domů. A je jedno, jaké má cesta číslo. Chtěl bych závěrem poděkovat za trpělivost všem, kteří se se mnou tohoto bláznivého podniku zúčastnili: synovi Jindrovi a tomu druhému Jindrovi, synovi Štěpánovi, Honzovi, Tomášovi a Aničce, Michalovi, Zuzce a Kubovi.
Za me neuveritelny vykon, ty cesty jsou vsechny velkolepe a kazda jedna z nich je vykon. Prekvapuje me, jak rychle ses dokazal prizpusobit tem ruznym zpusobum lezeni, kde mnoho tezkych kroku je absolutne nejistenych.
Cend
Smekám a gratuluji!
13:26:56 03.09.2024
Petře, kromě obdivu a blahopřání cítím i pocit, který je mi jinak vzácný - závist. Závidím, že jsi to dokázal, ale hlavně, že sis to vše mohl prožít. Většina, asi všechny ty cesty, mít nýty po 3 metrech, by byla lezitelná pro mnoho z nás. Ale tak jak jsou... Každá z nich určitě byla velkým dobrodružstvím. Řadu z nich jsem lezl a ještě víc ne. Některé jsem nestihl, některé mě nelákaly a z do mnohých mě nepustil respekt. Strach, řečeno přesně. Pro ostatní, vůbec tím nehaním zajištěné cesty, miluju je dokonce. Jen je fakt, že ten saský skanzen, jak mu leckdo s oblibou říká, v sobě skrývá možnost si sáhnout do hlubin duše, o kterých ani neví, že existují. Muselo to být úžasný, každý vrchol cesty, úleva z konce útrap, cesta ze skal s bolavýma a odřenýma rukama a nejen jimi, těšení se na další. Představuji si, jaký smutek musel přijít na vrcholu Höllenhunda, že už to skončilo. Kromě radosti samozřejmě. Už to nebudu protahovat. Máš můj obrovský obdiv. V mém světě je to jako sen.
Taky v tom vidim velkou paradu. Kde jsou ty casy, kdy jsem byval v Sasku 10x do roka vzdy mijejic po ceste z Moravy Labacek,jako nezajimavy , ale v uvozovkach samozrejme. Ale to byla jeste doba kdy jsem byl schopen lezt osmicky. A cetl vsechny paradni Marsikovy clanky a od jinych. A obcas take prelezl i cestu s jeste cislovanym prelezem/ pro info ...ve vrcholovce jsou v Sasku zpravidla pocitane prelezy od prvovystupu az do stovky/. A dost casto jsem tam krome sebe s partakem videl z Ceska uz jen Nadel Marsch comp. zapsano.Mozna pro moral, mozna pro zakaz magnezia? No, nyni uz si to opravdu nechci zazit sam a tak dekuji za sdileni Tveho zazitku a pripojuji se k obdivu a gratulacim.
Díky za inspirativní článek. Zrovna včera jsem listoval v seznamu MW74 a zaujalo mě, že většinu cest prostoupili, když jim bylo lehce přes dvacet nebo i méně. To mě uklidnilo, protože si říkám, že po třicítce, až dostali rozum, do některých těch cest už nikdy nevlezli.
Sám jsem jich zatím vylezl 17, ale ne že bych je vyhledával.. prostě to byly zrovna ty pěkný linie jako na Hunskirche, Teufelsturm, Rokoko, Dreifingerturm, Meurerturm,...
Mnoho těch ostatních cest je jen pro magory a mělo by být zakázaný o nich psát, ještě se toho někdo chytne :-))
Dovolím si nadhodit další motivaci:
1) Doplnit seznam o klasiky, které se nevešly do MW74? https://www.seilwurf.de/hirsch/classic/classic.html
2) Vylézt všechny Saské věže?
3) Pokračovat v Labáku? Viz e-montana.
Registrace
Metodika
lezec.cz
Po necelých třech letech obléhání saských velikánů se mi povedlo přelézt všech 92 tzv. Meisterwegů. Všechny pěkně odspodu bez předchozího vyzkoušení, bez rad zkušených místňáků, pouze s průvodcem a několika strohými poznámkami z webu. Hip, hip, hurá!
Seznam mistrovských cest: 
GPS a mapové aplikace