Součástí expedice byl také táta Ivo Bernát a další čtyři zkušení borci: Tomáš Petreček, Gabriel Šlarko, Martin Zhor a Ondřej Pavlica.
Minulou neúspěšnou expedicí na Manáslu jsem zakončil „maraton“, během kterého jsem se během 13 měsíců ocitl na čtyřech expedicích mířících na vrcholy převyšující 6000 metrů. A pak jsem zahájil období ročního půstu. Přišel čas posunout v profesním světě a rok jsem tlačil kupředu druhou polovinu své „bipolární“ existence. V hlavě se mi točil obchod, klinika, rekonstrukce, stěhování... Nebylo jisté, že vůbec budu schopen na podzim někam odjet.
Do mozkových závitů se mi však zavrtalo sedm písmen. M A N Á S L U – hora ducha.
Letiště KTM… po čtvrté
S pocitem, že jsem snad všechny věci běžného života dotáhl do konce, jak jen jsem dovedl, nasedám do letadla. Přistáváme v Káthmándú. V Czech pubu se potkávám s Gabim a Martinem, s Ondrou a Tomášem jsem se potkal už na letišti. Subin, majitel společnosti 14summits, se diví, proč máme lyže. Já se zase divím, proč se diví on. Zjišťujeme, že permit na lyže je za příplatek cca 2500 USD na osobu. Teď už se divím jen já.
Prašné ulice se brzy mění v blátivé, a to znamená jediné – prší. Přesto je šance, že helikoptéra do hor dnes poletí, a proto cestou na letiště kupujeme nejlepší goráč na světě – deštník! Prodyšnost je bezkonkurenční, vodní sloupec neporazitelný. Kráčíme pod ním 1200 výškových do basecampu. v 5000 m.n.m. Když se večer objevují mladí kluci s našimi dva dny ztracenými taškami, okamžitě se převlékám a hážu na sebe peří – kachní, husí, všechno, co je po ruce. Cítím, že moje tělo dostalo zabrat a prochladlo.
Není divu, že se ráno se budím s horečkou. Další dny jsou utrpení. Nadoraz zvládám první aklimatizační rotaci do C1, ale motám se jak špagety se sýrem. Vybavují se mi Šimek a Grossman:
„Pravda, horečka 42,6 °C není žádná teplota, zvláště pro člověka, který má rád léto, ale fakt, že mi chvílemi netlouklo srdce, mě nutil k přemýšlení!”
Dny ubíhají. Téměř každé ráno s železnou pravidelností zjišťujeme, že předpověď nevyšla… A napadl dvojnásobek sněhu, než se čekalo.
Finální aklimatizační rotace
Zbývá čas na poslední aklimatizační rotaci a pak vrcholový pokus. Za předpokladu, že nám to počasí vůbec dovolí. Táta a pak i Tomáš Petreček museli kvůli zdraví sestoupit do vesnice. Martin hraje jinou hru, připravuje se na rychlostní
single push. Ondra jde po svém. S Gabem Šlárkem jednoznačně cílíme na lyžařský sjezd. Balíme batohy na 2 noci. Žádný fast and light alpinismus, chceme přespat v C2 a C3 a vynést lyže nad hranici sedmi tisíc.
Vyrážíme. Nad C1 stojíme v nekonečných kolonách lidí jdoucích na vrchol. Někteří jsou poprvé na mačkách, poprvé s jumarem. Neodsuzuji je, je to jejich volba. Stejně jako moje – mohl jsem jet do divočiny s Márou.
Trvá nám to sedm hodin do C2 – katastrofa. Hypnotizuji žlutou plachtu stanu. Gabi nemusí nic říkat, vím že se trápí. Ráno rozebíráme situaci. Že by jeho covid před třemi týdny nebyl plně doléčený? Tady ve výšce nad pět tisíc se i drobné škrábance mění v zející rány. Nechávám další rozhodnuti na něm. Nakonec Gabi rozhoduje, že budeme pokračovat do C3. Funíme oba jak psi. Gabi jde první, ale jde cítit, že nemá tah. Nakonec se otáčí.
„Mám doma dvě děti,“ říká. Objímáme se. Je mi smutno a mrzí mě to i za něj. Je z nás dvou ten lepší lyžař.
V hlavě vedu neustálý boj, který už jsem ale beztak rozhodl. V noci se pokusím vynést lyže co nejvýš. A nejvýš znamená na vrchol. Jednoduše mi to nedá, alespoň to nezkusit. Vím, že pokud si nenastavím hlavu, daleko nedojdu. Zároveň si uvědomuji tenkost a křehkost hranice, která mě dělí od toho, zbytečně to přepálit. A muset se otočit bez vrcholu. Což by také ale mohlo znamenat otočit se a už se podruhé nepokusit.
00:00 a první pokus o vrchol
Vyrazil jsem a pod noční oblohou plnou hvězd protínám hranici sedmi tisíc. Stopa je zafoukaná, jedu „vyšší otáčky“, než bych si přál, ale jinak postup kupředu možný není. Jsem tady sám.
Těsně pod C4 potkávám šerpy. Co ale nepotkávám, je fyzička a míra aklimatizace, které by mě dostaly na vrchol. Kolem 7400 m n. m. už vím, že to až nahoru nezvládnu. Alespoň ne ve stavu, kdy bych byl schopný bezpečně sjet na lyžích dolů. V 7550 m n. m. tedy bodám lyže do sněhu a kotvím je k cepínu. Přijít o lyže, a ještě muset přiznat, že ten extra lyžařský permit za 2500 dolarů byl zbytečný? Děkuji, nechci. Vytvářím raději bytelný, nejvýše položený reklamní poutač značky Dynafit.
Přenastavit se na to, že jde o správné rozhodnutí, není vůbec jednoduché. Že je opravdu lepší se otočit pět set metrů pod vrcholem a sejít tři tisíce výškových metrů zpět do base campu a tam se modlit za dobré počasí pro druhý vrcholový pokus. A ještě těžší je si představit, že ty tři tisíce výškových půjdu znovu nahoru.
Čekaní na finální pokus
Himalájské lezení je o čekání a trpělivosti. Ani jednou z těchto vlastností příliš neoplývám. Jsem zvyklý zatnout zuby a věci dotáhnout co nejdříve. Tady to ale takhle opravdu nefunguje.
Počasí i předpověď si ale dělají, co chtějí. Jednou to vypadá dobře, jednou ne. Je jasné, že pokud bude šance, bude to chtít rychlou akci a budeme muset vsadit vše na jednu kartu. Dumáme nad strategií. Baví mě, jak se mysl oddělí od starostí běžného života, které ještě před dvěma týdny byly životně důležité. Faktury, stavba a další naléhavosti z nížiny nemají najednou žádnou váhu.
Trénink, přípravy, úsilí a dva týdny expedice teď směřují k několika málo hodinám… Nakonec se nabízejí dvě varianty. Druhá varianta, tedy ráno vyrazit z BC rovnou do C3, tam ale odpočinout jen dvanáct hodin a v noci pokračovat k vrcholu, mě láká víc. I když vím, že je méně jisté, že to fyzicky zvládnu. Na druhou stranu, tohle je to, co chci. Rychlé výstupy na nejvyšší kopce světa. Bez zbytečností, v lehkém stylu.
Není co řešit, buď teď, nebo nikdy.
Final push
Vyrážím asi v půl šesté. Předpověď opět nevyšla, jdu v dešti, a to v jediném oblečení, které kromě kombinézy mám. Za pár hodin se v něm musím pokusit o výstup na vrchol, kde bude teplota pod mínus dvacet.
Péřovka saje jak houba a na ramenou cítím vlhkost přes všechny vrstvy. Svítím kuželem čelovky na morénu ledovce v mlhavé krajině. Je to ponuré, nehezké místo. Jsem sám. Žádný měsíc, žádné hvězdy. K tomu, abych to za těchto okolností neotočil, jsem musel dospět v Alpách. Tady se ale budu s podobnou troufalostí pokoušet o vrchol osmitisícovky. Hledám cestu mezi kamením. Stále prší. Po chvíli přicházím na ledovec a cesta je nyní jasná.
Za dvě hodiny jsem v C1, kde mám v depozitu lyžáky, takže tu nechávám tenisky s límcem. Daří se mi vyrazit přes ledopád do C2 ještě před zástupy lidí. Díky tomu si ušetřím i několikahodinové čekání ve frontě. Za další dvě hodiny jsem v C2. Už jsem se naučil, že tady ve výšce je pohyb jednoduše nepříjemný, vlastně vždy útrpný a pocitově pomalý. Taky jsem se však naučil, že pomalost a trpělivost je jediná cesta.
Vloni jsem udělal spoustu chyb, díky kterým jsem teď připravený mnohem lépe, i když je vždy co zlepšovat. Oproti loňsku tu však přeci jen hraji ještě trochu jinou hru. Mám s sebou ta dvě dřevěná prkýnka. Vynést nahoru pár kilo navíc není takový problém, i když tady se pozná každý gram, zásadní ale je, aby se člověk při sjezdu udržel bezpečně na svých. Obzvlášť, když je tu sám.
12 hodin odpočinku v C3. V sedm hodin navlékám kombinézu, dávám horkou vodu v lahvi do spacáku a pokouším se usnout. Nejde mi to. Čekám, až budu moci vyrazit. V jedenáct se začínám chystat k útoku na vrchol. Znovu zahřívám vodu na max. Vkládám si ji do kapes na kombinéze, aby zmrzla co nejpozději. Gely, baterky do kamery, telefon to samé. Batoh tak beru jen na upnutí lyží. Před půlnoci otevírám stan. Drobně sněží.
Monotónním krokem ukrajuji výškové metry. Kolem páté hodiny ranní protínám hranici sedm a půl tisíce výškových metrů – jdu podle harmonogramu, který jsem si nahrál do hlavy. Vyzvedávám lyže. Vyjasňuje se, vidím vrchol. Výškově je to už jen jako z Bystřice na Hostýn. Držím tempo kolem 150 výškových za hodinu.
Zjišťuji, že zhruba od sedmi a půl tisíce se mi jde pořád stejně. Asi už prostě nelze být víc zadýchaný. Přestal mi fungovat výškoměr na hodinkách, ale tuším, že jsem nad osmi tisíci. Pod vrcholem, kterým je dnes označován jako nepravý traverzuji k tomu, který je označen jako nejvyšší. Důležitost v tom upřímně nevidím, ale je potřeba hrát, jak se má.
23. září 2024 v 10:30, stojím na vrcholu Manáslu. S lyžemi, bez kyslíku, bez šerpy. Jednoduše. Co je pro mě důležité, to je jinému u zadku. Je to tak správně. Na vrcholu je prd. Stejně jako na Sura Peaku.
Sjezd
Po pár minutách vyrážím dolů. Mám trochu stažené půlky. Traverzuji zpět k historickému vrcholu, odkud se dá lyžovat, odkud jel např. Andrzej Bargiel. Jestli by se to dalo sjet z úplného vršku? Ano, vedle fixu, ale zničil bych stopu a všichni ti lidé, co jdou nahoru by ze mě mohli mít infarkt.
První oblouky letošní skialpové sezony budou z osmitisícovky. To nezní špatně! Sněhové podmínky z vrcholu po C4 se střídají v pořadí krusta – prašan – výfuky – led. V krustě lyžovat normálně zvládám, takže tady to přeci musí jít taky. Jízda je ale zprvu velmi toporná. Pak se to zlepší a je pouze toporná. Zlomená noha by tady znamenala fatální komplikace, to z hlavy prostě nevyženeš.
Přesto je to na lyžích rychlejší než pešky. O následujícím úseku mezi C4 a C3 se to ale říct nedá. Sjíždím to podél fixních lan, protože svahy dál jsou lavinézní a hrozilo by, že je utrhnu na dav lidí pode mnou. Vybavují se mi vzpomínky na tátovo letošní zavalení lavinou v Tatrách… Vracím se nervózně zpět blíž fixním lanům a výstupové trase. V jednom úseku se i dlouhou smyčkou cvakám k fixnímu lanu. Hážu při tom ale občas hroudy sněhu i na lidi pode mnou. Nechápou situaci a riziko, že kdybych jel do svahu vedle, utrhnu na ně mnohem vetší masu sněhu. Jsou rozčilení a já jim rozumím.
Nad C3 slaňuji ledovcové prahy s lyžemi na nohou, takový je trend. Nesundat lyže. Blokuji tím ale fixní lano na mnohem delší čas než bez lyží a nejsem si jistý, co si o tom myslím. Brzdím lidi čekající na fix. V půlce se potřebuji přepnout na druhý fix, což je v ledovém svahu s lyžemi trochu problém, a tak brzdím všechny ještě víc… V dolních partiích nakonec ještě lyžemi ničím vyšlapané stupy.
Zamýšlím se nad správností mého konání. Raději ne na dlouho, kyslíku je málo.
Sjíždím do v C3. Je strašné horko, jsem dehydratovaný, unavený, motá se mi hlava – zkrátka himalájské dobrodružství se vším, co k němu patří. Sundavám kombinézu a zalézám do stínu stanu. Vařím si vodu a chci počkat – z vrcholu sestupuje vyčerpaný Martin Zhor, se kterým komunikuji komplikovanou cestou přes Ondru Pavlicu v BC. Já mám totiž jen satelitní telefon a Martin zase vysílačku.
Sjíždím dále, rozhodl jsem se na Martina počkat v C2. Po hodině vypínají vyhřívání – zapadá slunce, a to znamená propad teplot až o čtyřicet stupňů. Je zima, už čekám 2 hodiny. „Martin je KO.“ hlásí mi Ondra. Je to pro mě signál, že budu čekat dlouho. Zalézám do erárního stanu naší společnosti 14summit a děkuji za to! S tmou přichází i Martin. Mám radost, obejmeme se, gratulujeme si, ale víme, že ještě není vyhráno.
Společně tedy pokračujeme do C1. Rezignuju na úseky se slaněním s lyžemi na nohou, musíme se držet pospolu a bez lyží jsou tyto části rychlejší, jednoduší i bezpečnější. Beze slov prostupujeme ledovcem za světla čelovky a zvuků praskajícího ledu. S těžkým batohem dobíhá únava a dehydratace i mě…
Poslední kilometry po kamení v lyžácích jsou nepříjemné a do hlavy se neustále vkrádá, že po příchodu do BC budeme mít jen šest hodin na spánek a zabalení věcí. Ve čtyři ráno musíme vyrazit k sestupu do vesnice dvanáct set výškových pod námi, abychom chytli jednu z posledních helikoptér následujících sedmi dní.
Konečně basecamp. Před čtyřiceti hodinami jsem odsud odcházel k vrcholu. Objímáme se s Ondrou, který na nás čekal, aby nám pomohl přemístit bagáž a naše tělesné schránky dolů do vesnice na vrtuli. Zařídil nám večeři, vyhřátý stan a sbalil nám dokonce i věci. Bez něj bychom to zvládli fakt těžko. Žádné velké oslavy nehrozí, v jídelním stanu padám na zem, kde v zápětí usínám, ještě v lyžácích. Jsem K.O.
Po čtyřech hodinách spánku se za pomoci Ondry jako nosiče dostáváme do vesnice, kde na mě poprvé v životě čekal vrtulník. A to snad půl hodiny! Letíme do civilizace, letíme domů. Ještě mi nic nedochází, pouze energie. Přistáváme v KTM. Dvacet hodin od výstupu na vrchol si dávám sprchu. Přesně tři týdny po odletu z Čech jsem zpět doma.
Spokojenost – stoprocentně. Radost – už tak moc ne. Hlavním cílem pro mě bylo jít na vrchol s tátou. Ale jak říká Marouš: „Člověk míní a Manitou se směje!“
Manáslu 2024
• Vrchol dosažen 23.9.2024 - 10:30.
• Převýšení z BC 3400 výškových metrů.
• BC – vrchol – BC za 40 hodin.
• Bez kyslíku, nosičů a podpory mimo BC, sólo.
• První český lyžařský sjezd až z vrcholu.
• Pátý sjezd na světě v tomto duchu a stylu.
Děkuji tátovi za společný čas. Za podporu Sas, rodině, přátelům a
Biancodent teamu. Kamarádům ze
SkialpujFEST týmu, že předávali info z dovolené do on-line reportu na
matejbernat.cz
V neposlední řadě děkuji mým partnerům!
Generální partnerem expedice bylo hypoxické centrum
Hypeoxy. Hlavním partnerem expedice byly značky
Salewa a
Dynafit. Poděkování patří také partnerům
Campiri a
Edgar.
Nezkrácenou verzi článku, další fotky a videa i záznam on-line reportáže najdete na
matejbernat.cz