Co se v mládí naučíš…..aneb problematika lezení dětí
Často se mě, hlavně rodiče dětí, ptají, v kolika letech a jak mají začít lézt jejich ratolesti. Problematika lezení dětí, a hlavně příprava a trénink na soutěžní lezení, mě velice zajímá a baví. Sám jsem trénoval své děti v lezení, cca od 8 let jejich věku. Z dnešního pohledu se to zdá už skoro pozdě, když dnes už lezou a i závodí podstatně mladší děti.
Než se dostanu k vysvětlení, co se skrývá pod tímto, mnou vymyšleným názvem, musím čtenáře trochu zasvětit, proč a z jakých důvodů, jsem k tomu dospěl. To, že se věnuji trénování sportovního lezení už přes pětadvacet let, asi většina čtenářů ví, a to hlavně přes výsledky mé dcery Lucky a syna Libora, které jsem trénoval od útlého věku po dospělost, kdy dosahovali na medailové pozice na závodech světového po
Jak už asi víte, Boulder Bar, místo, jehož srdce tepe pro lezení, prochází přes léto velkou proměnou. To se samozřejmě dotkne i sportovního klubu Jungle Animals Praha, který je tu doma. Měníme koncepci tréninků, máme nové tréninkové plány, nové vize a sháníme novou krev:
Jedním z klíčových prvků koncepce rozvoje českého sportovně lezeckého prostředí je pro nás kvalitní školení trenérů. V současné nabídce kurzů pořádaných v Česku postrádáme kurz zaměřený na práci s dětmi do 14 let v kroužcích a oddílech.
Tenhle text není pouze inzerátem. Rádi bychom, aby se díky němu začalo o pozici trenéra lezení přemýšlet trochu jinak, jako o plnohodnotné pracovní pozici, kterou se opravdu dá živit.
Co se v mládí naučíš…..aneb problematika lezení dětí
Často se mě, hlavně rodiče dětí, ptají, v kolika letech a jak mají začít lézt jejich ratolesti. Problematika lezení dětí, a hlavně příprava a trénink na soutěžní lezení, mě velice zajímá a baví. Sám jsem trénoval své děti v lezení, cca od 8 let jejich věku. Z dnešního pohledu se to zdá už skoro pozdě, když dnes už lezou a i závodí podstatně mladší děti.
Ale musím podotknout, že to byl vlastně pravěk lezení po umělých stěnách. :-)
Co je ale důležité říct: přestože Lucka s Liborem začali až takhle „pozdě“, byli na lezení připraveni. Od mala jsme u nich rozvíjeli vztah ke sportu. Když se poprvé dotkli „překližky“, bylo samozřejmostí, že uměli dokonale kotoul a i ostatní základní pohybové dovednosti. Lucka byla navíc výborná gymnastka a trénovala ve vrcholovém středisku gymnastiky. Že toho nechala, jsem vlastně zavinil já. Když jsem viděl, jaká je řehole, vrcholově dělat gymnastiku, tak jsem ji z ní odhlásil, a tak nějak jsme přirozeně přešli na lezení.
Na druhou stranu Lucka z této dětské gymnastiky těží dodnes. Stejně tak i Adam Ondra. S Adamovými rodiči se znám z dob, kdy spolu Mirek a Eva ještě jen chodili. S tátou Adama, Mirkem (Bokulou) Ondrou, jsem i něco vylezl na písku i v Tatrách. Ale pak přišly děti a nějak jsme se moc nevídali. Jednou jsme přijeli na závody, asi do Opavy. Nepamatuji si to přesně, ale o to víc si pamatuji situaci, kdy jsem se šel podívat do izolace. Ta byla v takové jakési nářaďovně. Většina dětí se tam rozcvičovala, různě protahovala a občas tam některé udělalo shyb. V tom jsem ale uviděl klučinu na koni na šíř, jak, na svůj věk bravurně, kmitá nohama téměř kolem hlavy. Zůstal jsem tam stát s pusou otevřenou. To byla úplně jiná liga proti těm ostatním dětem. A on to byl Adam.
Proč to takhle popisuji? Adam je doopravdy jedinečný, ale ten základ pro tu jedinečnost dostal už v útlém věku a je jasné, že z toho základu těží a bude těžit zbytek života.
Proto apeluji na rodiče, kteří chtějí mít šampiony a budoucí vítěze olympiády. A nejen na ty, prostě na ty, kteří chtějí mít správně se vyvíjející ratolesti. Dejte dětem správný základ.
Dnes už vím, že děti mohou lézt po stěně od momentu, kdy samy začnou chodit. Jen ta stěna musí být položená, aby mohly lézt nohama. V kolmé stěně takové dítě ještě není schopné se udržet a maximálně v ní bude viset a nohama hledat stupy. Ale my chceme, aby se naučilo lézt, ne se přitahovat.
Video: ... děti mohou lézt po stěně od momentu, kdy samy začnou chodit. Jen ta stěna musí být položená ...
Mé další děti (mám jich celkem šest :-) ) to tak měly. Měli jsme samozřejmě výhodu vlastní stěny (Mammut Holešovice). Všechny začaly lézt v podstatě, jak se naučily chodit. Ale všechny umí kotoul a spoustu dalších pohybových dovedností. Škoda jen, že na většině stěn pro takové caparty chybí položený profil s chyty na dosah pro ty nejmenší. V Holeškách to byl třeba profil opice. Myslím, že rodičům by takový profil udělal větší radost než skluzavka :-), kterou teď na stěnách vídám často. Pokud tedy na skluzavku nechcete dát děti jen proto, aby jste si sami mohli zalézt.
Lezení je pro děti super přirozená činnost, a tím, že je to celostní sport, rozvíjí téměř ideálně celé tělo. Jsou v něm samozřejmě i úskalí, a to hlavně v malých kloubech prstů a ruky. Ale také izometrické namáhání svalů - u lezení se to může projevit v souvislosti se srdcem. Pokud by dítě mělo diagnostikované nějaké problémy se srdcem, bude asi lepší celou věc zkonzultovat s jeho lékařem, spíše tedy se sportovním lékařem, který zná souvislosti se sportovní zátěží a zdravotním stavem.
Kdo trochu zná mou trenérskou historii, ví, že jsem velkým oponentem posilování prstů u dětí a nedej bože testování jejich síly, která pak rozhodovala i o zařazení do jakýchsi výběrových týmů.
Byl jsem proti testování síly prstů ruky u dětí. A jak dopadly ty testy? Shodou okolností jsem se potkal s jedním profesorem podílejícím se na tomhle experimentu. Já o něm věděl, kdo je, a on mě považoval za obyčejného řemeslníka pracujícího na střeše. A když jsme se začali bavit o lezení, rozhovořil se o tom testování. A na konec diskuse řekl: „Víte, my máme naměřeny tisíce hodnot, ale v podstatě nevíme, co s tím.“. Já jsem takové hodnocení v podstatě očekával.
Další věc, kterou považuji za důležitou, je fakt, že děti nejsou malí dospělí, ale jsou to pořád děti. Zkuste jim to lezení zpestřit i zábavou, vezměte na trénink třeba jejich kamarády, i když budou proti Vašemu dítku úplní začátečníci. Určitě z tréninku budou mít větší radost.
Jednou jsem k Liborovi a Lucce přibral do našeho mikrobusu další čtyři děti na týdenní soustředění do Imstu. Spali jsme všichni za městem v autě, ráno jsme se přepravili na stěnu, nasnídali jsme se tam a trénovali. Přes poledne jsme udělali výlet anebo hráli fotbal s místními dětmi, odpoledne zase trénink, večeře a sprcha na stěně. A hurá za město spát.
A co si pamatovaly děti i po letech z tohoto soustředění? To, jak hrály fotbal proti rakouským dětem, a ty je vykleply. Prostě to lezení není jen o lezení, a zvlášť u dětí. A proč dítě potřebuje mít i ten častý trénink spojený s jinou činností nebo zábavou? Hlavně proto, aby u něj nedošlo k tzv. vyhoření a pak se vám na to celé trénování nevykašlalo.
Je to pár dnů, co jsem se v Jungle potkal po letech s Hudym. Leze pořád famózně. A jak řekl Ríša Litochleb, který tam byl taky, „Hudy leze pořád tak dobře, aby nás nas...l.„ A asi má pravdu :-). Trochu jsme zavzpomínali, ale hlavně jsme si potvrdili názor, že mladí jsou víc silní, ale ta technika pokulhává. Jak mi sám řekl o jednom mlaďochovi: „to je silák jako hrom, co s námi teď leze, ale když ho v Labáku vezmeme na nějaké klasické technické VIIIc, tak se v tom motá“.
Jak tvrdím léta, na trénink síly je času dost. Technika se později trénuje o hodně hůř.
Trenéři, rodiče, pamatujte, co se v mládí naučíš… A pokud to myslíte vážně s tím tréninkem, doporučuji si mimo jiné přečíst knihu, kde spoluautor je profesor Kolář: „Dítě,sport a zdraví“. O lezení se tam nepíše ani slovo, ale určitě Vám přinese spoustu zajímavých informací právě k tomu lezení.
P.s.: Prosím toho, komu jsem tuto knihu kdysi půjčil, aby mi ji vrátil. ;-)