Lezec - Zpravodaj

Vltavská žula je pro mě srdcovou záležitostí. Vápno je fajn, ale ta naše povltavská, zlatavá, jemnozrnná hornina je mi jaksi ryzejší, vzácnější, dražší. Každá z oblastí nacházející se v meandrech naší mocné řeky Vltavy skrývá odlišnou tvář. Vždy jsem chtěl nasbírat všechny pokémony a s přelézáním těžkých cest je to podobné. Čím těžší cesta a čím odlehlejší oblast, tím větší radost. Postupem času začalo ubývat cest a postupně i oblastí.

Vpravo od c. Raz dva 8+, Starý Kamýk, nekompromisní boulder, Leze Vašek Sýba, jistí M. Nagy (hi res)
foto by © Mikundulas

Nejkrásnější žulu nabízí hůře přístupné cesty na Starém Kamýku, zde ždíme Vašek Sýba živcový krystal v cestě Anabolické šílenství (hi res)
foto by © Mikundulas

Lepší trávení, 7, krásná cesta od Algeny na masivu Vyhlídka - Velká (hi res)
foto by © Mikundulas

Klíčový boulder u 2. nt., leze Makak. (hi res)
foto by © Mikundulas

Nahoře je markantní spáro-sokolík, obílený z jedné strany, v něm se skrývá druhý silový boulder v cestě Letos moc sněhu nenapadlo (hi res)
foto by © Mikundulas

Již nějakou dobu jsem měl otevřený projekt v Kouzelném lomu na Velké. Toto romantické zákoutí upadá mezi lezci čím dál tím více v zapomnění, jelikož každý trochu schopnější „climbík“ vyráží radši na profláklé Křoviště. Tento sektor se dnes může pyšnit třemi cestami nad devět. Dvě z nich byly udělány údernou dvojicí Roman Blahník a Petr Obst a jsou to opravdové kulinářské lahůdky. Tu nejmladší měl v hledáčku J. Ježek, který do ní osadil první bh. již před nějakými deseti lety. Ve snu by mě nenapadlo, že jí jednou budu dokončovat právě já. Vždycky si říkám, proč já bych jako měl dělat prvovýstupy, když je tolik cest ke zopakování. Ale postupem času, když jsem měl většinu těžkých cest v oblasti vylezených, dostalo se i na vrtačku. Mít tak vylezené všechny cesty nad sedm v takové oblasti jako je Velká! Spousta z nich se vyskytuje v lomu Stínadla, který je nejmladší ze sektorů, ale i tam už stihly cesty řádně zarůst. Když máš silnou lištu, v těchto cestách lomového charakteru tě vcelku nic nepřekvapí. Ale v těch starých sektorech na osm pluskách od Bahna, Obstíka či Ondry Sobotky, tam ze sebe musíš dostat mnohem víc, důvtip, vynalézavost a někdy i odvahu. Vzpomínám, jak jsem se snažil o přelezení cesty Letos moc sněhu nenapadlo 8+ a v nejlepším nálezu jsem v prvním, klíčovém bouldru zazmatkoval. Nějak jsem udělal kroky, ale když přišlo na akorát, zjistil jsem, že necvaknu. Nedokázal jsem se pustit na pár vteřin, hrozila mi police, zkoušel jsem nýt nadlézt, ale cvakací chyt nebo lepší pozici pro tělo ne a ne najít. Očima jsem hypnotizoval druhý nýt a cítil, jak postupně sjíždím ze sklopených lišt. Byl jsem na sebe opravdu hodně naštvaný, když jsem chtě nechtě popadl expresku. Cítil jsem tenkrát velkou šanci do dalšího pokusu, dostat tak půl hodinky na regeneraci, ale kluci už chtěli jít do Kouzelného lomu. Bylo tenkrát hodně vody a my se plazili po břehu v příkrých stráních, trním ostružin a trnkových keřů, snad celou věčnost. Když jsme překonali tu ukrutnou, dvousetmetrovou vzdálenost, jeden z nás zjistil, že v křovinách ztratil mobil.
Tenkrát jsem se snažil o cestu Sluneční kruh 9/9+. Dlouhé tahy po relativně dobrých chytech s odhmatovým bouldrem v závěru. Pamatuji se, že na mě udělala obrovský dojem. V nadsázce jsem v ní spatřoval Hafty. Je až poetické spatřovat v cestách určitou similaritu, zvláště pak u cest, které se ti nějak zapíší do vzpomínek svou výjimečností. Například Stříbrnou hranu 8- přirovnal Ondra Sobotka ke Krutému Římu 7+/8-. A to se v ní už dnes netočí nýty. To bylo srandy, když jsi horko těžko vlál na hraně a snažil se uvolnit ruku na opatrné zavěšení expresky. Ostatně v Krutém Římu je takový nýt stále. K němu boulder, od něj boulder a samotný nýt ti jistotu moc nedodá. Když ho cvakám, říkám si kolik toho asi ještě vydrží a s kým asi jednou upadne. Kursk přímo 8+ mi připomněl cestu Soudce Lynch 8+. V případě Nekroskopu 7- jsem asi hodně ulítl, když jsem ho kdysi přirovnal k rovišťskému Highlanderu 8-/8. Ale občas se ti prostě stane, že nemáš svůj den a kde si jindy pískáš, jsi tentokrát na upadnutí. Možná proto mi tenkrát přišel Nekroskop tak těžký.

Panoramata z Velké - skalní masiv Cimbuří v popředí (hi res)
foto by © Mikundulas

Vymýšlení sekvence v 1. klíčovém bouldry cesty Letos moc sněhu nenapadlo 8+, leze Makak, jistí V. Sýba (hi res)
foto by © Mikundulas

Navrtávání cesty Sluneční hodiny (hi res)
foto by © Mikundulas

Vzpomínám si na ten studený dubnový den před dvěma lety, kdy jsem nesl v batohu vrtačku, pár háků a věci na lepení. Řeka je upušťená a do lomu se dá projít od mostu na Roviště. Zahloubaný sám do sebe přeskakuju z kamene na kámen, sem tam se přichytnu nějaké té větévky. V jednu chvílí si až říkám, jak je to možné, tak suché a tenké, a přece udrží mou váhu. „Prask“. Chvíli zkouším balancovat, ale je mi jasné, že jen oddaluji nevyhnutelné. To mě již vítají mezi sebe vltavské vlnky. Mám štěstí, vrtačka i bágl zůstávají v suchu. V lomu jde práce rychleji, než jsem čekal. K mému překvapení zjišťuji, že díry na háky již v cestě jsou, a tak jen dodávám zbylé dva borháky. Nad třetím hákem se cesta napojuje do cesty Kde jsi vole 8, a ta má dolez stejný jako Sluneční strana ulice 9.
Jaká cesta je? Leze se hned od startu, sice ne kdovíjak těžké kroky, ale nějakou sílu ti vezmou. Stupy nejsou nejhorší, ale chce to do nich hodně tlačit. Řekl bych takové osm pluskové lezení po dirko-lištách (čím tlustší prsty, tím hůř se ti do lišt vejdou). Pak cvakání druhého z takové trojúhelníkové díry a pak klíčový krok. Při něm ždímáš pravou rukou takový „pajcrovaný“ odhmátek a přes vysokou pravou nohu se zvedáš do oblé římsy. Celý tento úsek jsem potřeboval přelézt co nejrychleji, proto jsem obzvláště ocenil tekuté mágo. Trvalo mi čtyři výjezdy klíčový boulder vymyslet. Samotná kusovka pak další dva výjezdy. Při úspěšném přelezu jsem byl u třetího háku tak překvapen, že jsem málem vypadl v osmičkovém dolezu. Byla docela kosa a asi mi i rychleji natékalo. Zbytek cesty se mi nedařilo zkoncentrovat. Hlavou mi běhaly myšlenky o vydrolení stupu či chytu a vlastně jsem z přelezu ani neměl radost. Přemýšlel jsem, za kolik cestu dát a jak ji nazvat. Shodou okolností jsem v té době zkoušel i Zlaté koule na Rovišti. Asi je to víc než osud, když se sejdou dvě takhle podobné cesty naproti přes údolí a ty je zrovna zkoušíš. Zlaté koule 9+ kdysi navrtali mí sousedé, dva Hořováci, Vašek Ambroz a Martin Laštovička. Kusovku tenkrát dělal Reschík a název prý získala podle tehdejšího, módního warm-up doplňku skalkařů, čínských koulí. Původně byla za 9+/10- ale po téměř flashi Karla Hegra ji snad shodili na 9+. Obě cesty mi přijdou hodně podobné svými kroky, profilem i obtížností. Teď ještě vymyslet název. Při vymýšlení klíčové sekvence jsem měl označeny snad všechny stupy ve stěně. Čárky mága mi při pohledu ze země připomínaly Sluneční hodiny.

Osazování háku v cestě Sluneční hodiny, 9+ (hi res)
foto by © Mikundulas

První pokusy v cestě Sluneční hodiny 9+

Možná že tě odradí tvar chytů, které nesou známky hrubšího čištění, ale asi to jinak nešlo. Když jsem se na cestu před lety ptal samotného Ježoura, smál se. Prý bylo potřeba skálu pořádně pročistit. I mně se sem tam oddrolil z pod nohy kus skály. Snažil jsem se zároveň i proklestit pěšinu, aby se dalo do lomu dostat i při plném stavu vody ve Slapské přehradě. Do lomu tě dovede kozí stezka vedoucí po terasách, nicméně zahradnické nůžky se určitě neztratí. Lůmek je orientován jižně a poskytuje závětří, dá se lézt i za drobného deště, stěna je lehounce převislá.
Doufám, že v přívalech sněhu stejně jako já, rád zavzpomínáš na příjemné, podzimní dny strávené na vltavské žule a třeba tě navnadím některé ze zmiňovaných cest vyzkoušet.

Nová cesta na Velké

Vltavská žula

Komentáře