Jsou 3 hodiny ráno. Nebe je poseté hvězdami. Ticho přerušuje jen plynový vařič, na kterém si připravujeme ranní čaj.

Veškerou horolezeckou výstroj máme připravenou z večera, rozdělenou podle toho, jak jsme si rozdělili první délky cesty. Prvních zhruba 45 metrů je lehký dvojkový terén, ten půjdeme každý sólo. Následuje krátký traverz za IV, ten čeká mě, a první lezeckou délku za VII- otevře Martin. Hotovo. Vyrážíme. Opouštíme studený a vlhký bivak, kterým je štola vykutaná vojáky ze 2. světové války. Nic moc bydlení, ale pro náš cíl jsme ochotni vzdát se trochu luxusu a pohodlí.

To už jsme v sedle na samém západě masivu Tre Cime a začínáme sestupovat k severním stěnám. Je ještě tma. Jen na obzoru se dá tušit blížící se nový den. Jdeme mlčky. Severní stěna Cime Ovest vypadá v šeru ještě více monumentálně než za světla. Zaposlouchávám se do opojného zvuku cinkajících karabin a friendů, které se pohupují na sedácích. V kombinaci s přicházejícím úsvitem a pohledem na převislé stěny - silný zážitek. Přemýšlím, co se asi v takových chvílích honilo hlavou prvovýstupcům, kteří měli tu odvahu pustit se do moře převisů, koutů, sokolíků a spár jen s tuctem skob, konopným lanem a slabým náčrtem směru, který chtěli prostoupit.


Comici - Dimai

Jsme na místě. Stojíme pod nástupem více než 500m dlouhé cesty Comici – Dimai v severní stěně Cima Grande. Cestu v roce 1933 vylezl Emilio Comici s bratry Angelem a Giuseppe Dimaiovými. Stěna byla v této době považována za nezdolatelnou. Comici a bratři ji prostoupili za pouhé dva dny. Zlé jazyky té doby tento výkon odsoudili, že prý zneuctili stěnu lezením pomocí skob. Možná proto se Comici rozhodl, o 4 roky později, výstup zopakovat tentokrát sólově.
„Tato myšlenka,“ vypráví Comici ve své autobiografii, „mě zčistajasna napadla jednoho zářijového rána, kdy jsem se při opalování u jezera Misurina hrozně nudil.“


Žlutě zbarvená východní hrana Cima Ovest

Cítím vzrušení. Úsvit je v plném proudu. Začínáme stoupat na předskalí. Skála je studená. Začínají mrznout prsty. Snažíme se je zahřát, moc to ale nejde. Je 5:20 ráno, když oba stojíme pod první těžkou délkou. Největší obtíž této cesty je 7 klíčových délek v převislé žluté stěně, hned za sebou. Pak následuje dalších 8 už lehčích délek a nejkomplikovanější sestup jižními stěnami v celém masivu Tre Cime. První délka je spára za VII-. Vypadá jako masivní sokolík. Trochu závidím Martinovi, že jde první. Odlézá od štandu zhruba 9 metrů, ale nevidí žádné skoby. Najednou si všimnu vlevo od štandu bílé smyčky.
„Martine, jsi špatně, začíná to víc vlevo, vidím skoby“.
Martin zamumlá něco o ženském přirození a začíná slézat zpět do štandu. Pěkně to začíná. Spára vlevo už je opravdu za VII-. Martin udělá pár kroků a sedí. Ledová skála a malé chyty vyvolaly brutální bolest prstů, která se nedá vydržet. Prsty přemrzly a Martin může pokračovat. Za chvilku se schová nad převisem:
„Zruš!!! Povedlo se mi spojit dvě délky“.
Začínám. Stejně jako Martin sedím v prvních skobách a řvu bolestí. Po chvilce prsty přemrzají a já mám pocit, jako by skála hřála. Dolézám Martina. Přebírám si materiál a vyrážím na třetí délku. Krásná koutová spára za VI+. Dobírám Martina na pohodlném štandu u tří skob. Následující dvě délky, koutík za VI a převis za VII-, Martin opět spojuje. Tím šetříme dost času a dostáváme se do nádherné expozice žluté stěny a také pod nejtěžší délku za VII. Vyšla na mě. Je dobře zajištěná skobami. První část délky je hladký koutek a pak traverz plotnou do dalšího koutu. Po tolika délkách už jsem krásně rozlezený. Dostávám se do lezecké euforie. Mám radost z každého lezeckého kroku. Okolní prostor ani hloubku pod sebou nevnímám. Soustředím se jen na pár metrů přede mnou. Délka je dlouhá. Natéká. Je čas si pomalu odsednout a trochu si odpočinout. Nechci riskovat pád do starých skob. Dolézám na štand. Dvě skoby pojišťuji friendem. Po chvilce vidím Martina. Má řádně natečeno, ale bojuje. Jsme oba na štandu. Moc se tu nezdržujeme. Martin se pouští do poslední těžké délky, spára za VI-. O pár minut později jsme spolu na ne příliš velké polici.


Boj ve stěně

Zdolali jsme 7 klíčových délky stěny. Svačíme čokoládu. Počasí kolem se začíná zhoršovat. V dálce hřímá. Dolů už to nejde. Jediná cesta vede nahoru. Musíme máknout. Bouřka v této stěně může mít fatální konec.


Martin

První délka v lehkém terénu je za IV+, na jejím konci je štand na vlastním. Začíná jemně poprchávat. Spojuji dvě délky, čímž zdoláváme dalších 60 metrů této monumentální věže. Nad námi je už vidět markantní černá střecha, nad kterou se traverzuje 28 metrů doleva a pak vzhůru na okružní polici. Comici střechu obešel zprava velkým koutem za V-. Problém je, že koutem teče spousta vody. Do toho začínají ještě padat kroupy. Tato délka vychází na Martina. Bere si všechno lezecké nádobíčko, co máme, a po centimetrech stoupá vzhůru. V koutě je několik skob a erární friend. Dolézám za Martinem na štand za deště a krup. Další délka je ještě chvilku koutem a končí nad převisem na začátku traverzu. Traverz za V je naštěstí dobře zajištěn skobami. Na jeho konci je překrásný štand na polici. Je z něj výhled na celou linii cesty.


Mokrý výlezový kout

Následujících posledních 60 metrů je III – IV terén končící na obrovské okružní polici Cima Grande. Zde 15. lanovou délkou končí i cesta Comici – Dimai. Kolem nás je hustá mlha, naštěstí už ale neprší. Po polici odcházíme do jižních stěn, kde nás čeká normálová cesta, kterou se dostaneme až k chatě. Nakonec se na chvilku mraky roztrhaly a ukázalo se i sluníčko a my se mohli kochat pohledem na okolní dolomitské velikány. Během sestupu jsme dostali ještě jednu pořádnou sprchu.



Okružní police


Sestup

Cesta  se nám podařila zdolat za nepříznivého počasí za 11 hodin stylem AF. Náš výkon se nedá srovnávat s výkony jiných horolezců v severních stěnách. Šlo však o splnění jednoho snu kluka, který toužil zdolat jednu z nejkrásnějších vápencových věží v Evropě a možná i na světě. Díky Martine, bez tebe by se to nepovedlo ;)

Více fotek zde.

Hore zdar.