Aspoň, že poseldní cestu zájezdu jsem vylezl. Moc pěkná cesta, ale trpím v každém kroku. Nemůžu se odhoupat a přemluvit do každého dalšího pohybu. Lezu jak želva a jentaktak nepadám v přeiclejším spodku po chytovaté spáře. Takový ten stav: 'Uf, ježiši, teď bych se měl natáhnout támhle neee. Udělám to? Bude to určitě hrozně těžký. Dobrá aaaa, huf, už nemůžu. Néééé, další krok. Už nechci. A co s nohama? Pro jistotu použiju největší stupy i když to bude na hovno. Je to na hovno, ale co se dá dělat, už je nebudu měnit... Nééé, dlší krok, už nemůžu. Chci domůůů. Kláro pomóooc.' Vršek už po dobrých chytech a stupech v mírně položeném, ale i na těch mám pocit, že kloužu dolů a držím se křečovitě jak kdybych byl prvně na skále.

Zítřek odpískáváme a dáme si raději místo lezení nějáký výlet po francouském městečku...