dala mi zabrat, blbe se kladly nohy a natejkalo

nádhera

super linie, lezení po sokolech v koutu

prejisteny to trochu je, mohli si taky odpustit ten bouldr u slanaku kdy je treba vylezt z kouta do oblin a v kreci cvakat

První dojmy ze zájezdu jsou zatím velmi rozpačité. Celý únor v Ticinu sice svítí slunce, ale v den našeho příjezdu se prudce ochladí a přes noc napadne 30cm sněhu. A nevypadá, že by se mu chtělo jen tak roztát. Ze všech skal crčí potoky vody a my se vysilujeme broděním a klouzánám po zasněžených stráních a hledáním alespoň dvou suchých linií. Ke všemu neštěstí se mi v sobotu v rozlezové ceste na Ponte Brolla podařilo spadnout tak šikovně, že nemůžu došlápnout na kotník a mám obavy, jestli ještě tento výjezd obuju lezečky. Sedím v apartmánu a poplakávám nad osudem a jediná útěcha je, že ani ostatní si moc neužívají žuly, neboť je vše zasněžené. Třetí den se rozhoduji, že simulování už bylo dost a vyrážím s ostatními na Someo ranch. Trvá nám hodinu a půl, než se probojujem ke skalám: pěšinky jsou zasněžené, strmá stráň klouže, většina cest je proměněná ve vodopády. Tahle hezká linka je jedna z mála suchých.