Je to o dost víc jak měsíc, co jsme uzavřeli tuhle kapitolu. Vim, žijeme v době, kdy je všechno hned, a co nejni hned, je zapomenuto. Jenže všechno má svůj čas. Stejně jako ho měla myšlenka závodů. Závodů, u kterejch každej rok oznamuju, že jsou poslední, že to dělat nebudu, že je to spousta práce a vůbec.
Tak letos zase, stejný keci, jakože ne a nebo maximálně naposled. Pak v jsem v únoru na Ytongu nasál atmosféru a zas se to zlomilo. Tak jo ještě jednou......fakt naposled.
Začátek května je jasná volba, vodáci mají na Lužnici pod Táborem závody, tak bude chcať jak cip. My se schováme dovnitř a budeme se smát.
Květen se blíží a jediná myšlenka která mě napadá v souvislosti se závodama je: „To bude PRŮSER!!!“
Překvapivě, čim je květen blíž, tim sem víc v pohodě. Jasně se držim zásady: Co můžeš udělat dnes, můžeš udělat i pozítří. Najednou lupne. Myšlenka střídá myšlenku, nápady do sebe začínají zapadat, lidi kolem mě víří a celá akce začíná žít.
Kluci z táborskýho HUDYsportu zaštítí dospělácký závody cenama, děti nám pořeší Singing Rock a Focus a za hrkačky se postaví ostřílená trojice táborských vrtáků.
První týden v květnu rodině oznamuju, že mě následující dny moc neuvidí, beru do jedný ruky rázovku, do druhý vapku a jedu jak dělnice od Forda. Netrvalo to ani 3 dni a bouldrovka je sundaná a chyty umytý. A já jsem vlhkej a připravenej.
Středa a my začínáme s Francem stavět finále.
Ve čtvrtek vyhazuju čtvtrtý rukavice a namlouvám si že pod touhle vrstvou kůže je ještě jedna. V pátek jsem si skoro jistej, že to bílý co prokukuje mezi kapkama krve je kost. Po přiblížení se ruky k chytu, prokupám v bolestný pláč. Při zvuku vrtačky utíkám do šatny a předstírám zimník a brusle. Už nemůžu, nechci a hlavně nemusim. Máme HOTOVO. To bude PRŮSER!!! A nebo POCHVALA???
Sobota ráno začne jako když Vietkong vtrhne do džungle, všechno se hemží, pohybuje a nejde pořádně uchopit a zpacifikovat. E9 Soft moves Junior....... po 2 hodinách lezení, zkoušení, létání, křiku, pláče a kvílení je to za námi. Rozdáme ceny, utřeme slzičky a jdeme na dospěláky.
Jimi Hendrix rifem prořízne promaglajzovanej vzduch bouldrovky a kolotoč E9 Soft moves se znovu roztáčí.... 5 hodin lezení, zkoušení, létání, křiku, pláče a kvílení je to za námi.
Krátká pauzička na přestavbu a pofoukání běbíček a jdeme do FINÁLE. Franc s Dvořkou kdysi dostali nápad. Že prej chyty, který se při přelezu nepoužijou, ty se můžou klidně sundat. No jasná blabost. A nebo taky ne?
My jsme pro jistotu na finále připravili příjemnou V2-ku a po každém úspěšné přelezu sundali pár chytů. A tak dál. A dál.... A dál, až z toho zbyla tak V8 a ze 3 bab a 6 chlapů zůstali 2 vítězové. My jim předali ceny od E9, oni zaslouženě zvedli nad hlavu Vítěznou Mísu a šlo se tančit.
Pak přišla neděle. A Mallé Bloccky byly fakt mallé, ale millé. Jsme se pováleli, poklábosili, poplánovali a jeli domu.
V pondělí vyzářenej jak izotop uranu .......
A příští rok na to fakt …...... stejně zase vyměknu. Tak se třeba uvidíme.
Registrace
Metodika
lezec.cz
Je to o dost víc jak měsíc, co jsme uzavřeli tuhle kapitolu. Vim, žijeme v době, kdy je všechno hned, a co nejni hned, je zapomenuto. Jenže všechno má svůj čas. Stejně jako ho měla myšlenka závodů. Závodů, u kterejch každej rok oznamuju, že jsou poslední, že to dělat nebudu, že je to spousta práce a vůbec.
Ano