Ve vzpomínkách na „dolce“ život a místní okolo jezer Como a Maggiore… Jaká je pravda?
15. března 2020. Jen datum, které už je za námi? Nikoliv. Naše svobody budou počínaje následujícím dnem výrazně omezeny. Do Evropy dorazila „Čínská viróza“.
Naše svobody byly tak neuvěřitelně lehce omezeny a některým se to natolik zalíbilo, že to rozum nedokázal jakkoliv pobrat. Historie České republiky, resp. Československa je z historického kontextu velmi krátká. Nicméně za tu krátkou dobu byly svobody českého (a slovenského) národa velmi dlouho a drasticky omezeny. Mnozí jedinci z toho v dané době výrazně profitovali a mnozí byli (jsou) natolik bezpáteřní, že se změnou ve společnosti vyměnili barvy nebo díky své angažovanosti profitují pohrobci v jejich okolí se snahou o vymazání historických událostí. Dobré a hluboké znalosti historie evropské společnosti (mnohdy nijak chvályhodné…) a zpětná vazba v našich hlavách je něco, co bychom měli pro další generace zachovat a předávat dále. A ideálně se z toho poučit. Nikoliv cíleně potlačovat. Nikdy a ani nyní po třech měsících od zavlečení „Čínské virózy“ nikoliv lyžaři do Severní Itálie jsem se necítil natolik znalý této problematiky, abych mohl nějak racionálně na tuto otázku odpovědět. Střípky všelijakých informací, které v našich myslích vytvářeli iracionální abstraktní koláž a někdy snad i logicky zapadající dílky puzzle, které je však stále nesloženo. Informační chaos v této otázce dosud nepominul. A je otázkou, kdy pomine.
Ten víkend jsem plánoval být v Rakousku. Teoreticky tomu nic nebránilo. Nakonec jsem se rozhodl zůstat doma a z alpských kopců jsem musel vzít s povděkem výstup na lyžích na Lysou horu. Krom toho, že to byl poslední zimní výstup, to jsem tehdy ještě nevěděl, on to však byl docela speciální výstup. Počínaje půlnocí nám byl vládou zakázán volný pohyb. A teoreticky i takový výlet na Lysou horu. Nouzový stav to kulantně nazvali a k tomu pro jistotu poslali vojáky na hranice. Snad jako prevence invaze čínských vojsk a spřátelených osob. Po vojsku na hranicích se očividně některým velmi stýskalo! Televizi platím, ale nesleduji ji. Ani nefunguje. Už bych ji konečně mohl vyhodit! Ty záběry jsem viděl jinde, ale nezapomenu na ně. V televizi poté už nic jiného neběželo. Nekonečná mexická telenovela s názvem „Čínská viróza“. Sledovanost měla vysokou! Obsah telenovel moje nervová spojení nikdy nepobrala, proto i tady jsem se po prvních minutách nějakého dílu naprosto ztratil a oklikou jsem se obrazu a zvuku tohoto uměleckého díla vyhýbal. Recenze by snad užila příhodnější slovo. Sr…ka. Možná proto byla tak vysoká poptávka po paracetamolu, že z toho lidi jednoduše rozbolela hlava! Tvůrci telenovel mají nepochybně stejnou výdrž jako jejich diváci. Buďte tak v klidu, nejsme ještě u konce! U jižních sousedů je v Tyrolsku dnes slovy „třicetšest“, číslem 36 (Tam leží pro média vděčné „Partydorf“ Ischgl a St. Anton…), v celém Rakousku slovy „osmset“, číslem 800 pozitivních pacientů s „Čínskou virózou“ (Pozor, stále hraničí s Itálií a hranice se Švýcarskem byla pro pracující trvale otevřena…), u nás slovy přes „dva a půltisíce“, číslem 2500 pozitivních pacientů s „Čínskou virózou“. A pacienti dle médií přibývají. Telenovely budou mít novou sakra dramatickou zápletku! Možná do toho vstoupí kouzelník, možná „čínský agent“ s Klinikou tradiční čínské medicíny!? Tak nějak mi je s těmi čísly a bez vojáků na hranicích sympatičtější Rakousko. Racionální odpověď po mně však nechtějte. Když jsem o týdny později seděl na louce sjezdovky Zlatník a koukal na lesy Lysé hory, vzpomínal jsem na dny, kdy mne tady učili lyžovat. Tátu to stálo nejednu láhev Rumu, jak s oblibou říká. To tady bylo ještě hodně „rudo“ (nikoliv hodně Apačů). A nyní, hranice zavřené a četné osoby nám vyhrožují, že tomu tak bude následující měsíce až roky. Špatný sen? Nebo hodně nepovedený (sr…idní) díl telenovely?
Podvečer na Zlatníku. Davy jsou pryč. Nalepím pásy a stoupám po sjezdovce na Papežov. Jak příhodné! Dnešní výstup je pro mne hlavně hluboká vzpomínka na místní okolo jezer Como a Maggiore v Severní Itálii, jejichž život je vlivem „Čínské virózy“ výrazně omezen. Vybavuji si četné usměvavé obličeje místních postarších, kteří už dopoledne sedí v „Baru“ nad sklenkou vína, dokonalého šálku Espressa a rozprávějí s otevřeným srdcem o životě. Měl jsem to ze západního Rakouska nedaleko. A tak nějak přirozeně jsem si tento kout Itálie oblíbil. Možná se i jednou naučím italsky! V batohu si s sebou nesu právě nějaké italské pochutiny, abych pod vlivem všech těch událostí byl v myšlenkách s místními lidmi. Když se od místních dozvíte, že soukromé nemocnice o pacienty s „Čínskou virózou“ nemají zájem a lokální státní nemocnice jsou více jak mizerné a kapacitně nedostatečné, nemáte z toho dobrý pocit. O to více jak lékař chápete, že kvalitní státní zdravotnictví je něco, co by si občané neměli nechat vzít. Vím, nepomůžu jim tady nijak takto. Nicméně popřemýšlet o některých věcech trochu ze široka má občas docela smysl. Výstup ubíhá rychle. Mění se počasí a přichází oblačnost, vítr a je citelně chladněji. U betonové mohyly (1.323 m) stojím v podvečer zcela sám. Lysé hoře by více slušel tradiční vrcholový kříž. Bezručova chata je již zavřená. A ze Zátopku mi zapůjčí skleničku. Na co?
Posadím se do závětří verandy chaty Zátopek na lyže podobně jako na alpském zasněženém svahu a postupně vytahuji italské pochutiny z batohu. Salám Mortadella a Mignon, „český“ parmazán Gran Moravia a pečivo k tomu. A k čemu ta sklenička? Na Aperol Spritz! Vytáhl jsem s sebou jak Aperol, tak Prosecco Doc a perlivou minerálku (místo sody). Pomeranč nemohl chybět! Dolce Vita! Vy tam v Itálii držte se! A ty tati bojuj… To Espresso by nemohlo chybět! Na vařiči v Moka konvici stylově od Alessi chutná zlatá Lavazza téměř stejně dobře jako na břehu jezera Maggiore nebo v zapadlé vesničce mezi kopcemi Val Grande. Mám nějaké svršky navíc. Není mi tak zima. Nikdo nikde. Až zapomenete, že jste na Lysé hoře, kam každý den proudí nekonečné davy a připadám si skoro jako na zápraží alpské chaty. Nicméně mám tu alpskou krajinu Beskydy nenahradí, ač je mám velmi rád a jsem tady doma. Měli bychom mít i pod vlivem „Čínské virózy“ oči otevřené, abychom o ty Alpy nebo šálek Espressa v Itálii nějak nepřišli. Nastal čas piknik pobalit a vydat se na cestu domů.
Na příjezdové cestě už je manšestr. Žádná stopa. Kdyby věděl ten náš beskydský medvěd, co s sebou mám, tak si na mne počíhá! Chápu jej však, raději vyčká na pražskou pochoutku! Poslední oblouky a jsem v údolí. Pro medvědy hranice neplatí… A nemají obavy ani z těch vojáků…
Nalepím pásy a stoupám po sjezdovce na Papežov. Jak příhodné! Dnešní výstup je pro mne hlavně hluboká vzpomínka na místní okolo jezer Como a Maggiore v Severní Itálii. (hi res)
Vybavuji si četné usměvavé obličeje místních postarších, kteří už dopoledne sedí v „Baru“ nad sklenkou vína, dokonalého šálku Espressa a rozprávějí s otevřeným srdcem o životě. (hi res)
Posadím se do závětří verandy chaty Zátopek na lyže podobně jako na alpském zasněženém svahu a postupně vytahuji italské pochutiny z batohu. Salám Mortadella a Mignon, „český“ parmazán Gran Moravia a pečivo k tomu. A k čemu ta sklenička? Na Aperol Spritz!(hi res)
To Espresso by nemohlo chybět! Na vařiči v Moka konvici stylově od Alessi chutná zlatá Lavazza téměř stejně dobře jako na břehu jezera Maggiore nebo v zapadlé vesničce mezi kopcemi Val Grande. (hi res)
Nikdo nikde. Až zapomenete, že jste na Lysé hoře, kam každý den proudí nekonečné davy a připadám si skoro jako na zápraží alpské chaty. Nicméně mám tu alpskou krajinu Beskydy nenahradí, ač je mám velmi rád a jsem tady doma.(hi res)