Loňské Bernky, aneb když je sníh

Vstáváme tradičně ve čtyři ráno, ale z boudy vyrážíme až ve třičtvrtě na šest. První dva kilometry z kopce jsou rychlé, pak začínáme stoupat a lézt na Walchergrat. Z boudy to nevypadá, ale Fiescherhorn je příkrý, místy 45-50°. Podmínky jsou dobré, pouze v jednom místě potkáváme rozchrastaný led, kde postupujeme hodně opatrně, ale díky předchozímu družstvu máme už trochu vykopané stupy, a tak nevrtáme šrouby. Kromě pár kroků pod vrcholem je všechno po firnu. Vrcholu jsme dosáhli za 3 hodiny 45 minut. Čas výstupu dobrý, ale zdrželi jsme se na hřebeni při sestupu do Fieschersattel. Pro jistotu okoukneme kudy se nacpat při sestupu do normálky a s Patrikem ještě během necelé hodiny zvládáme Hinter Fiescherhorn.

Počasí je opravdu pěkné, ale je až moc teplo a firn se mění v pekelnou břečku. Ráno jsme měli vyrazit dříve a na hřebeni jsme se neměli tak dlouho zdržet. Dvousetmetrový sestup padesátistupňovým mixem rozbředlého sněhu a suti je nepříjemný. Dvě délky slézáme, pak slaňujeme, protože měkký sníh by mohl ujet, což byla reálná obava, jak nám o dvě hodiny později ukázala mohutná lavina na úbočí Gross Fiescherhornu. Jakmile se sklon zmírnil, sestupujeme dál bez lana a v poměrně čerstvém rozbředlém netransformovaném sněhu se boříme místy po kolena. Chvíli šlape Patrik, když toho má dost, střídám ho. Zábava skončila, sestup na Ewigschneefeld je pomalý. Stavíme jen na napití a shození jedné vrstvy. Dole znovu stavíme, snažíme se z tyčinek načerpat energii na pekelně dlouhou cestu zpět do sedla pod Mnichem. Kdo tam byl, ví o čem mluvím. V nižší části cesty, kde předtím pršelo, jsme se tak nebořili, ale výše, kde před pár dny nasněžilo, jsme se opět bořili nad kotníky. Na chatu jsme došli až po osmé hodině, po 1540 výškových metrech nahoru a dolů a 12,7 km. Sníh nám vysvětlil, že ráno nelelkovat a cestou taky nelelkovat. Vzhledem k tomu, že nás tímhle směrem čeká ještě Finsteraarhorn, už se nemohu dočkat, až to zase pošlapu nahoru. Nebo, že bychom to příště vzali dolů přes Fiescheralp?