Když bylo Tolkienovi šestnáct, potkal svou celoživotní lásku Edith Brattovou. Když bylo šestnáct Ďurovi, celoživotní lásku už deset let vynášel do oblak. Díky svému otci vyrazil na cestu Lord of the wings velmi brzy.
Dnes je mu jednatřicet a při povídání s ním je to, jako když vám vezmou nafouknuté rukávky a vy musíte velmi rychle pochopit, že zběsilé máchání rukama vám život nezachrání.

A tak i můj improvizovaný rozhovor, po chvíli Ďurovo trpělivosti, nabral klidnější vítr a dostala jsem šanci něco se dozvědět. Novu metalovou operu jsme nezkomponovali, ale elfové místy slyšet byli. Nejen proto, že: „Blúdim svetom spávajúc v stane a dodávke, v tužbe vidieť, poznať a prelietať. Všetko iné je mi fuk, lebo ja som Ďurifuk.“

Ďuro, víš, že jsi narozený ve stejný den jako Lynn Hill?
Fakt? A ona se tedy narodila ve stejný den jako Tolkien. Já jsem přesně sto let po něm. Tak to je pecka. Spojení, že jsi s někým dalším narozený ve stejný den, je pro mě zajímavé. A Tolkien, já ho beru jako filosofa… Víš, rád bych pokračoval v jeho příběhu, je to pro mě velmi lákavé, ale nemám na to vzdělání. Dopsat, co on už nestihl. To by se mi líbilo. Trochu se stydím, že datum narození Lynn nevím, ale jako pilot, co jenom „fušuje“ do lezení, mám na nevědomost malinko nárok.

Začnu u tvého táty. Tuším, že tě k paraglidingu přivedl právě on. Jak to bylo?
Otec za komunismu létal nejdříve na větroních, potom v 80. letech postavil rogalo. Stavěl ho deset let u sebe ve škole v kabinetě, byl učitel v umělecké škole (učil i mě) a když ho dodělal, tak ho zase musel rozebrat, protože se nedalo dostat ven z budovy.
Párkrát na něm letěl,  ale nebylo to dobré. V roce 1998 koupil paraglide, vymýšlel různé zlepšováky a přišel na jeden systém, který se později velmi uchytil. Je to komplikované vysvětlit nepilotům, ale zkusím to. Jmenuje se to reversní sedačka a nikdy to nedostali do výroby. Vysvětlím. My máme normálně zvlášť batoh, do kterého sbalíš padák, sedačku, přilbu, všechno a otec přišel s nápadem, spojit sedačku a batoh do jednoho - otočíš, je to sedačka, otočíš nazpět a je to batoh. S tímhle tedy přišel pár let před tím, než ji doopravdy začali vyrábět jiní. Bohužel nápad neměl patentovaný, a když to přijelo na trh, brácha s taťkou kleli. Já jsem později takové sedačky také používal, ale je to spíš střední, nižší výkonnostní třída.
Takže táta létal na větroni, potom na rogalu, potom koupil paraglide. Ještě ten den, co ho koupil, jsme ho použili všichni tři – já, brácha i táta. Mně bylo šest let a je jasné, že otec mě k létání přivedl. Mé dětské kresby jsou povětšinou plné padáků, jen sem tam nějaké auto nebo tank. A do družiny pro mě většinou nechodil, ale létal. Fakt. Seděl jsem před školou na dvoře a čekal na něj, když kroužil v stoupácích nad městem. Přistát se díky kopcovité krajině dalo i na náměstí a jít k zubaři nebo na rande. Jsem otci vděčný za vše, co mě naučil, co mi předal. Byl to takový sokratovský stoik. Myslím, že mám jeho povahu. Mezi mnou a mým bratrem je téměř třináctiletý rozdíl. Ve výchově to bylo znát. Se mnou to měl táta úplně jinak než s ním. Mám pocit, že byl tvrdší, ale jsem za to rád. A i jako učitel byl inspirativní, i když díky své osobité filosofii často ostatním nesrozumitelný. Bohužel už nežije, narodil jsem se, když mu bylo skoro padesát. Zemřel před pěti lety. S mamkou to mám jinak, ale jsem jí vděčný za určitou dravost, kterou mi dala do vínku.

Hike and fly - je to něco, co může dělat každý? Obrací se na tebe hodně lidí s žádostí, abys je to naučil nebo vzal v tandemu s sebou?
Jasný, stačí vzít batoh na záda a vyrazit vstříc dobrodružství. Ale možná si to pleteš
s vol-biv. Hike and fly je chození na kopec s padákem, teda vlastní silou. Vol-biv je lítání s komplet výbavou na přežití v horách bez lidí. Na celé týdny, stovky až tisíce kilometrů napříč horskými hřebeny…já to dělám sám. Skromně si myslím, že to není tak úplně pro každého. Schopnost vydržet sám se sebou a všechno řešit bez pomoci, od navigace, přes počasí nebo i poslední pomoc je jenom na tobě. Já zatím nevyučuji, ale možné to je. Základní kurz je asi týdenní. A moc lidí se na mě kvůli tomu ani neobrací.

Zveš holky na rande do oblak?
No jasně. Copak horolezci neberou holky na skály?
Co může být hezčí, než vzít holku nejen na vrchol, ale ještě nad něj. Je to krásný a vážně si to užívám. Večer kytara a přes den létání…
(Kdo byl na festivalovém povídání v Amfiteátru, ví, zač bylo možné získat volné letenky…tak Ďuro díky, že jsi mi potvrdil, že můj veřejně nevyřčený dotaz by vyhrál a já budu příště smělejší :-) )

Miluješ kopce, samotu, létání. Je samota při lezení na kopec a samota při létání odlišná?
Je to jiná samota, ale až tak moc jsem se nad tím nezamýšlel. Lezení samo o sobě je fyzicky náročnější než létání, musíš se více koncentrovat. Při létání můžeš více vypnout a užívat si tři, čtyři minuty na přeskoku přes údolí jen pozorováním krajiny, zaměřit se na detaily. Samota v oblacích je méně agresivní. Máš tam čas přemýšlet o kdečem, filosofovat nebo i o babách. To při lezení moc nejde. Tam se soustředíš na to, jestli jsi dobře udělal štand, založil frienda, srdce buší námahou.

Exupéry řekl: „Létám, protože to osvobozuje mou mysl od tyranie malichernosti.“ Proč létáš ty?
Utíkám před lidmi, civilizací. A chci (tam) mnohé pochopit. Je to krásná hra s něčím velkým, neuchopitelným. Když se ti zachvěje padák jinak, než jsi čekal, a přesto víš, tušíš, že to má svůj význam. Ve vzduchu nejsou žádné malichernosti, nahoře se pozemské starosti ztratí. Hory jsou krásné, ale když jsi nad nimi, je to ještě krásnější, vidíš věci pozemšťanům skrytý, saháš bohům na paty… Na paraglidingu miluji ten pocit, jako bych vstupoval do jiného světa. Lidé na zemi mě slyší, já je kvůli větru moc ne.

Máš oblíbený přelet, ke kterému se pro radost vracíš?
Mě strašně baví objevování nového. Jiná krajina, jiná pravidla. Ale třeba na Ortleru jsem byl pětkrát, než mě pustil. Dvakrát jsem byl na Mont Blancu a tam se ještě vrátím, protože jsem zamrznul sto metrů pod vrcholem. Takže vracím se na místa proto, abych dosáhl původního cíle. Ne abych tam vzpomínal na prožitou radost. Ve vzpomínkách se ale často vracím k velikým zlomovým bodům, první stovka, první dvou, trojstovka. Prvních pět, šest, sedm tisíc metrů. Slet z Grandes Jorasses nebo přelet Nového Zélandu, Antarktida. Je to těžké říci, který je oblíbený. Pořád mám pocit, že jdu napřed a tak poslední velký dobrodružství předčilo to předchozí a nejlepším je to poslední.

Příroda ti všechno říká, ale musíš ji umět číst. To jsou tvá slova. Kdy jsi začal mít pocit, že už jsi dobrý čtenář?
Nejsem zatím až tak dobrý čtenář. Čím výše jsi, tím více vidíš…tím více vidíš i nových problémů, pochopíš, že jsi pořád začátečník. Stále to mám tak, že nalézám něco, co mě dovede přivést v naprostý úžas. Ale pokud to myslíš v tom smyslu, kdy jsem poprvé mohl letět sám s tím pocitem, že nejenže doletím, ale vrátím se živý, pak to bylo v roce 2010 po roce létání přeletů, bylo mi osmnáct. Chtěl jsem všechno a hned a můj brácha už měl málo času, kámoši rodinu, a tak jsem si koupil svůj první paraglide, měl jsem už váhu na to, abych mohl létat sám. A vyhlásil jsem, že na ně kašlu, vytáhl jsem stopovací tabulku, naučil se číhat na počasí, hledat dobré kopce a vyrazil. Tehdy jsem začal trochu číst. A není to tak těžké, jak se může zdát, žádná vysokoškolská matematika ve smyslu exaktní rovnice a výpočty. To, co nahoře potřebuješ k bezpečnému létání, je nevědomá automatizace, a to znamená, že ty máš tolik zkušeností, že už nemusíš úplně nad vším rozmýšlet (třeba samotným pilotováním, kroužením…), a tak můžeš svoji pozornost upínat k důležitějším problémům, jako je plánování dalšího letu, sledování oblačnosti nebo … nebo k babám.
A mnohdy ani neumíš zdůvodnit, jak a proč si ten stoupák našel, ustředil, protože jsi konal automatizovaně. A není to intuice, jsou to zkušenosti. Třeba jako lezci umí bez rozmyslu chytit spoďák, správně se vyvážit nebo založit frienda.

Máš za sebou čerstvý rekord, 300 km přelet v Alpách. Bylo to v určitém okamžiku už dlouhé nebo tě adrenalin stále držel v nadšení? (Ďuro jako první Slovák přeletěl letos v červenci v Alpách více než 300 km dlouhý FAI trojúhelník na paraglidu. O pár dnů přidal ještě deset kilometrů navíc.)
Bylo tam oboje. Vždycky je to kombinace situací, kdy musíš být rychlý, a času, kdy musíš být trpělivý. Trpělivý a pomalý musíš být ráno zhruba do jedenácti, než se všechny příhodné konstelace rozběhnou, a pak nastupuje ten adrenalin, kdy nesmíš propást správnou chvíli, kdy musíš být rychlý. K večeru pak dát prostor větší defenzivě, opět zpomalit, méně riskovat, více zvažovat plusy a mínusy.

Co tvůj projekt Seven Virgin Summits? Je hotový? Začal jsi v lednu 2018 Antarktidou. Cesta tam na lodi byla divoká. Kopec, který jste s Michalem vylezli a sletěli, dostal jméno  Divoká (1 057 m n. m.). Je to na počest prožitého dobrodružství směrem k němu? (Seven Virgin Summits je projekt Juraje a Michala Sabovčíka, kteří měli společně v úmyslu vylézt a sletět sedm nedotčených hor na sedmi světadílech.)
Ne, hotový není, mám zatím dva kopce – antarktický a severoamerický. Teď se, už ne s Michalem, ale s Hookem pokouším o další. Minulý podzim jsem s Háčkem, Radárkem, Kejklasem a Banánem zkoušel vyrazit, ale zkolila mě horečka dengue. Teď se tedy chystám znovu. Název Divoká? Myslím, že ne, nejsem si jistý, možná to mělo souvislost s nějakým názvem něčeho už pojmenovaného v okolí.

Nemohu se nezeptat na svou srdcovou horu Eiger. Vzpomeneš si na svůj první a poslední pocit z něj? Měl jsi strach?
Alea iacta est, kostky jsou vrženy. To byl pocit při prvních krocích. Měl jsem v tu chvíli na mysli slova svého mentora Jara Dutky, který mě učil, jak se správně jako sololezec jistit, že z Eigeru už se sám nevymotáš. Vylezl jsem na něj, ale sletět nebylo možné. Nebyly k tomu podmínky.
Otázka, jestli mě někdy sejme strach? Někdy mě sejme, ale mám svou taktiku, že nezvyšuji potenciální riziko o více než třicet procent nad svou komfortní zónu. Odvaha není nepřítomnost strachu, ale vítězství nad ním. Já se vždy bojím a tak trochu to mám i rád. I na Eigeru.  Ale většinou zůstávám ve fázi, kdy mne adrenalin hecuje -  mám  sílu, rychlé reflexy, necítím hlad, ale nejsem paralyzovaný, dokážu racionálně přemýšlet.  Hranice posunuji úměrně pocitu, že už na to mám. Na Eigeru jsem byl pokorný, i když jsem ho nemohl sletět. Nasraný jsem byl na Matterhornu. Tam jsem v šedesáti stupních ledu a sněhu visel na šroubu, nekonečně dlouho jsem se snažil odstartovat, zrealizovat svůj plán. Nepovedlo se. Po hodině bitvy, kdy jsem už dokonce visel hlavou dolů s dvaceti kily na zádech a bojoval, vydal ze sebe všechno, jsem to musel vzdát.
A jestli se na něj vrátím? Nevím, tahle otázka je v šuplíku s ostatníma zatím nezodpovězenýma. Až nastane správný čas, najde si mě.

I tobě položím společnou festivalovou otázku. Petr Prachtel říká, že asi nejvíc je láska, ale pak hned svoboda. Co ty na to?
Pro mě je nejvyšší instancí svoboda. A skutečná láska by měla být schopná skutečnou svobodu dopřát. Oboustranně. Jinak nevěřím, že je to skutečná láska.

A mě k tomu napadá jediné – Nihil scire, omnia posse. Děkuji za povídání a mnoho radosti při dopisování příběhů.

Petra Michvocíková


Juraj Koreň přednáší na Fesťáku 2023


Juraj Koreň přednáší na Fesťáku 2023


Juraj Koreň a Igor Koller na Fesťáku 2023