Když jsem četla dramatický příběh mého syna se šťastným koncem, kterak na sólo vyhoupnul komín v Krkavčích skalách  zježily se mi chlupy na celém těle, neboť rodič je v klidu, když nevidí a neslyší o tom, co jeho dítě podniká.

Znám ten komín, úzkou vysokou průrvu mezi skalami, kterou mi kdysi ukázal a kterou jsem jen taktak prošla v lehkém letním oblečení. Dnes jsem vyrazila do Prachovských skal sama, nikde ani živáčka a napadlo mě, že bych si štěrbinu mohla střihnout také, ne ovšem na výšku, ale jen otestovat, zdali jsem stále dostatečně šlang. Protože na rozdíl od mého syna, už dříve přemýšlím a pak jednám, došla jsem k závěru, že by moje aktivita nemusela dopadnout zrovna nejlíp. S sebou jsem sice měla telefon, ale neměla jsem mapu a ztrácet se v lese jsem nechtěla. Vnitřní hlas radil, že by si možná věděl s rady, ale zjistila jsem, že funkční prádlo hřeje díky tlustému svetru a zimní bundě, což mi přidalo už nějakých dvě až tři kila na váze, ale patnáct až dvacet čísel na objemu a když jsem přičetla dvě kila z léta navíc, musela jsem sebekriticky přiznat, že bych průchodem neprošla. Nevím, kdo by mě zachránil, ochotné kamarády nemám, syn byl ve škole, muž na chalupě. Kdoví, jestli bych tam nezůstala zaklíněná do doby, než bych vyhladověla a zhubla. 9.1.2005