....Lucka je v první řadě lezec a taky je z Brna, neslyší od narození, pracuje již 6 rokem jako učitelka ve Speciální mateřské škole pro sluchově postižené děti v Brně.

I tento rozhovor vznikl, stejně jako rozhovor s Bárou, který byl na www.ticho.cz  zveřejněn před časem, z popudu webmastera těchto stránek.  Prostě aby se na stránkách o něčem zajímavém psalo, aby bylo co číst, a aby to bylo také tak trochu motivací pro další potenciální přispívatele. S Tomášem jsem se seznámil přes Internet. Nebo ještě lépe, přes stránky jeho syna Tomáše juniora. Hledal jsem kdysi, už je to dva roky, či kolik, na webu nějaké informace o sluchově postižených. A narazil jsem na stránky Tomáše, kde mimo jiné psal o svých zálibách. Jednou z nich bylo i lezení. No a tak jsem se s oběma Tomáši dal dohromady a k tomuto rozhovoru už pak nebylo moc daleko, protože Lucka Uhrová i já už nějaký ten rok lezeme po skalách. Ale trvalo to dlouho… Ale rozhovor je tady a koho to zajímá, může si ho přečíst (vyznačená slova jsou vysvětlena níže ve sloníku).
   
Jen ještě něco málo o zpovídané Lucce: Je z Brna, neslyší od narození, pracuje již 6 rokem jako učitelka ve Speciální mateřské škole pro sluchově postižené děti v Brně.


Lucko, jak dlouho lezeš?
No, když to tak vezmu, vlastně už od dětství. Třeba na Vranovské přehradě, kde máme chatu, je spousta skal. Dnes vím, že z toho klasického lezeckého hlediska jsou vesměs nepoužitelné, je to tam strašně lámavé, ale tenkrát, když jsem byla malá, tak to bylo něco. Pamatuji si na jeden zážitek, kdy jsem s rodiči lezli do jednoho – no, řekněme kopce. Bylo to celé zarostlé trávou, které jsem se křečovitě držela, a měla velký strach, že spadnu, že se mi něco stane. Jako malá jsem také lezla po stromech, to se ale asi nepočítá, a pak si také vzpomínám na Jugoslávii, na dovolenou. Byly tam skály přímo nad mořem, na které se lezlo a skákalo se z nich do vody. Takže lezu od mala…. .



Dobře, ale teď k tomu „vážnějšímu lezení“. K tomu mi povíš co?

No tak přesně ty začátky…. V roce 1996 jsem začala lézt na Stránské skále v Brně (pozn: to je brněnské centrum boulderingu, máme to tam kousek, stačí dojet šalinou na konečnou). Pamatuji, jak jsi nás tam tenkrát vzal spolu s ostatními spolužáky ze školy, s Pavlem, Naďou, Ivanou a jak si to někteří z nás zkusili. Naďa na to nikdy nezapomene, byl to pro ni otřesný zážitek, i když se lezlo s lanem – byli jsme tedy jištění a nemuseli se tolik bát, že by se něco stalo. Já na to také nezapomenu, protože jsem si tam spálila při slaňování ruce (pozn: všichni ale byli varováni…), prostě jsem to trošku „pustila“… . U lezení jsem ale nakonec zůstala jenom já.

A jaké byly další lezecké zážitky?

To už si ani nepamatuji přesně. Vím třeba, že jsme spolu byli v Adršpatsko -Teplických skalách. Lezli jsme tam na Chrámovkách, kde jsem byla úplně „posraná“. Byl to sice jenom komín, který jsme lezla ze všeho nejvíc po zádech, ale bylo to asi 60 metrů vysoké a to na mne bylo tenkrát hodně. Ale dost se mi také zapsal do paměti ten několikakilometrový úprk ze skal na vlak, protože bylo nutné ho chytit a lezení cesty a slanění dolů trvalo trochu déle, než jsme počítali. Ale vlak jsme tenkrát stihli. No a pak jsi mi koupil jako dárek pytlíček na magnézium, na to jsme si koupila lezečky, na Vánoce jsem dostala úvazek a …. .

   

Který zážitek z lezení je pro Tebe ten nejhezčí?

Určitě lezení na Bořni, což je bývalá sopka, kousek od Mostu. Pamatuji si výstup cestou LIŠEJNÍKOVÁ (obtížnost 6- UIAA). Byla to pro mne docela těžká cesta, malé chyty, nohy v pořádném rozporu. Navíc jsem byla focená, což asi také umocnilo ten dojem, připadala jsme si dobrá… . Také je pro mne velkým zážitkem vylezení jedné cesty free. To bylo na Čtyřech palicích na Vysočině. Byla to nějaká lehčí cesta, asi za 3 nebo za 4, ale nahoře už jsem byla vybátá, adrenalin ze mne crčel…. .

A nejhorší zážitek?

Asi v Srbsku u Berouna Tam jsme zkoušeli chytat pád. Ty jsi skočil a já nečekala takovou dardu. Strhlo mne to, protože jsem stála zbytečně daleko od skály a měla jsem co dělat abych to udržela (pozn: já si parádně natloukl zadek, jak jsem řachtal po skále dolů…). Z vlastního lezení – no, ani to tak lezení nebylo. Byl to sestup z Triglavu, v Julských Alpách. Sestupovali jsme po takovém úzkém příkrém hřebínku, byla to sice ferrata – tedy bylo to částečně zajištěno dráty a železnými kramlemi, ale bylo to hodně příkré a já měla na zádech těžký batoh, těžko se držela stabilita, takže jsem fakt měla strach, že mne to převrátí a sletím někam dolů.

Co říkají na lezení rodiče, blízcí?

Zpočátku stále opakovali, že jsem blázen, že to je nenormální. Že neslyším, že je to tak ještě víc nebezpečné, strašili mrtvými horolezci, dokonce i ředitel ze střední školy v Brně, který sám leze, říkal, že jsem blázen. To trvalo asi tak dva roky. Po pár letech, když se nic nestalo, tak se uklidnili. Začala jsem je dokonce lákat, aby to vyzkoušeli také, uviděli to na vlastní oči, vyzkoušeli na vlastní kůži, a byli ještě víc klidnější. Máma to zkusila v Srbsku, na Malém Matterhornu. Nahoru jí to šlo, nedívala se totiž dolů, ale pak byl problém ji dostat zpátky na pevnou zem. Nejprve to chtěla sejít z druhé strany, ale to také nebylo moc lehké, tak nakonec slanila sama (jištěná druhým lanem). Táta to zkoušel na Bořni. On má z výšek strach, takže to bylo jen takové zkoušení. Ale zkusil a to se cení. Ještě k tomu musím dostat bratra Davida, ale jeho manželka mu to nechce dovolit ?.

Máš nějaké lezecké plány, sny?

Jo, to mám. Chtěla bych se podívat do Thajska. Jsou tam skály přímo u moře, je to taková exotika, romantika. Zalézt si, zaplavat v moři, krásná scenérie…. . Já lezení beru rekreačně, prostě pro dobrý pocit, ne pro výkonnost. Obtížnost mi vcelku nic neříká, cesta musí být zajímavá, hezká, taková, abych na ni tak akorát stačila.

Kde se Ti leze nejlépe, jaký materiál máš ráda?

Asi na Bořni. To je znělec. Je to příjemný kámen, drží, neklouže… . Mám ráda i žulu, ujde i vápenec, ale písek moc ne. Na pískovcových skalách to neumím, nejde mi to, chce to jinou techniku. Mám ráda dostatečně členitou skálu, ale líbí se mi i plotny, spáry. Ale převisy ne, na ty nestačím, nemám sílu.



Kde všude jsi už lezla?

Na Stránské skále v Brně, v Moravském krasu (Rudice, Býčí a Krkavčí skála), na Babách v údolí Jihlavy, na Helfštýně, na Vysočině (Čtyři palice, Drátník, Milovské perničky), na Bořni, v Srbsku (hlavně v Alcazaru), na Čertových skalách u Vsetína, V Teplických skalách, na Rabštejně v Jeseníkách, na Suchých skalách, na Vysokém Kamenu v Krušnohoří, na Slovensku na Súlově. To je myslím všechno.

Co Tě ještě baví, kromě lezení?

Lyžování (alpské i běžecké), jezdím na horském kole, chodím do fitcentra, a pak také focení a malování….

Když učíš v mateřské školce – vedeš k lezení i malé děti?

No, blízko naší mateřské školy je nové dětské hřiště. Je tam také malá umělá lezecká stěna pro děti. Když tam jdeme, tak děti si to lezení zkoušejí. Ze začátku to byla docela legrace je sledovat, jak jim to nejde, bylo třeba jim trochu pomoci. Když si to několikrát vyzkoušeli, už jim to jde samo. Samozřejmě tím nesleduji výchovu budoucích lezců, ale děti se tak učí překonávat určité bariéry, zdokonalují se v motorice.

A co třeba jednou Tvoje děti? Také budou lézt?

Dostanou možnost, budou moci si to vyzkoušet, ale nutit je určitě nebudu, záleží na nich, co je bude bavit. Ale pokud polezou, tak se jako jejich máma asi budu hodně bát… .


Vyprávěla Lucka UHROVÁ, ptal se a zapsal Saša ZVONEK