V neděli 12. 4.09. spadla v Tatrách slovenská horolezkyně z Karbonkulového hřebene směrem do Červené doliny. Shodou okolností jsme byli nedaleko místa nehody, takže jsme pomáhali Horské službě se záchranou lezkyně. Celou akci, viděnou mýma očima popisuji…..
„Pomóóóc. Pomoóóóc. Pomóóoc“. Nese se údolím ženský hlas. Zdálo se nám to? Přeslechli jsme se? Díváme se nejistě na sebe. „Pomóóóc. Pomoóóóc“. Ne nezdálo, skutečně někdo na Karbonkulovym hřebenu volá o pomoc. „Dělá si někdo srandu? Je to jako v bazénu, když se nějaký puberťák jako topí?“ Prolétne mi hlavou. Tady jsme ale na horách. „Pomóóóc“. Ozve se hlas znovu. Stojíme s Tomasem u paty Kozího štítu. Naproti nám Karbonkulový hřeben zahalen v mlze. Vidět jsou z něj jen dolní žebra. Kde sakra ta holka je? „ Kde jsi?“ Voláme naprosto srandovně zpět. Samozřejmě nic. Jen za chvíli se přidá i mužský hlas. „Pomóóóc. Pomoóóóc“. Sakra, tak už dva lidi. Uf.
Jaký je to číslo na horskou? 18300 nebo 13800 nebo 30018. „Zavolej klukům“ volá na mě Lumír, který je s Honzou a Jirkou dvě délky lana nad námi. Jen tak jsme si šli zaskalkařit a kluci se snaží najít nějaký místo, z kterého by přes kámen slanili. Jo, to je pravda, vždyť zbytek skupiny je na Karbonkulovym, třeba něco vidí, že mě to nenapadlo. Rychle, netrpělivě vytáčím číslo. „Pomóóóc. Pomoóóóc“. Ta holka řve jak protržená. Samozřejmě všichni nedostupní. Takže Horskou. 18300, říká Tomas. Zkliďnuju se, zhluboka dýchám, musím jim vysvětlit, kde jsme, co slyšíme, co nevidíme. Tak. Paní na lince už všechno ví, holčina spadla z vrchu Karbonkulovýho do nějaký úžlabiny směrem do Červené doliny, volal to její spolulezec. Jenže nikdo neví do jaký. A že hřeben krátký není. Zatracená mlha. Domlouváme se s paní, že s Tomasem půjdem směrem po zvuku a když něco zjistíme, dáme vědět. Vyrážíme.
Ten den už podruhý jdeme k Bělasý věži. Ráno nás osm vyrazilo, ale Bělasá se ukázala jako „choďák“, takže jsme se rozhodli spojit cestu s Karbonkulovým. Jenže v osmi bychom ten hřeben lezli až do rána. Před dvěma lety jsme tam v pěti, na zmrzlým ledu, ztratili cestu a přes smyce a kameny slaňovali asi 4 hodiny potmě s čelovkami. No zážitek. Takže tentokrát zůstali nahoře jen tři a zbytek jsme šli skalkařit. „Pomóóóc. Pomoóóóc“. Stoupáme, supíme, moc neodpočíváme. Jak je v tý zatracený mlze najdeme. Sakra a to nemáme ani lano. Jsou s nimi ostatní na skalách. Jestli budou v nějakym nepřístupnym žlebu, tak se k nim ani nedostaneme. To se tak akorát zřítíme dolu taky. Do háje, to jim teda budeme platný. Kouknu zpátky na Kozu, jak na tom kluci jsou. Už se zdá že něco na slanění našli. No, snad nás dojdou.
Mlha se na chvilku trhla a Tomas ukazuje do žlebu u Bělasý věže. „Podívej, to tam nebylo, když jsme šli dolu. To budou oni“. Dřív, než se pořádně rozkoukám mlha je zpátky. Nebyl to jenom nějaký kámen, co holčina strhla? Kéž by ne. Křičíme. Tomas má ze Slávky pěkně vyřvaném hlas, říkám si. Zpátky se ozve zase „Pomóóóc“. Jo vypadá to nadějně. Budou asi v tom nejpřístupnějším žlebu. Zrychlujeme. „Jak jim pomůžeme?“ napadá mě. Co vím o první pomoci. Masáž srdce, dýchání, zapadlej jazyk. „No když křičí, tak to asi jazyk nebude“, dojde mi. Lékárnička. Sakra, vždyť jsme ji nechali v tom fofru v batohu u Jirky. Připadám si jak Pat a Mat na horách. Šlapeme, i když vlastně nevíme, čím pomůžeme. Oblečení, jídlo, pití, psychika. No, moc toho není, ale lepší než nic.
Jo, jsou to oni. Mlha se malinko zvedla, jedna stojící, jedna ležící postava. Volám znovu Horskou a koukám, že už mám 5 zmeškanejch hovorů ze Slovenska. Probůh, proč mám vypnutý vyzvánění. Pat a Mat. Popisuji paní situaci. Ano, ano, už vědí. Na cestě je vrtulník. Kámen mi padá ze srdce. Teď už budeme jen ve vedlejší roli. Chvíli přemýšlím, jestli budeme vůbec ještě potřeba. Ale už jsme nedaleko, alespoň ta psychická podpora. Ostrý stoupání na závěr sahá do sil. Do doliny vlétá vrtulník, ale pro mlhu vysazuje doktorku a jejího kolegu pod námi.
„Ahoj“. Zdravíme se s klukem i zraněnou lezkyní. Té se sice zimou a šokem třesou rty, v obličeji potlučená, nejspíš zlomená noha, něco z rukou, možná žebro. Ale žije a komunikuje!!!. Bojím se vnitřního zranění, ale s tím my nic nenaděláme. Koukám, jak ji klučina zaopatřil. Ve svahu sešlapal rovnou plochu, zabalil ji do zateplovaní fólie a žďáráku. Žádný začátečník. Zjišťujeme, že dívčina spadla z místa, které jsme šli ten den dvakrát. Nahoru i dolu. Ostrá střecha, kolem 45% , namrzlá, zakončená kolmými skálami. Tomášovi se to místo cestou nahoru nelíbilo, a tak radši zůstal na Karbonkulovým a dal ho celý, než aby se tudy vracel. Intuice.
Už je tu doktorka. Páteř je nejspíš v pořádku, na to, že letěla 100-150 m a skály si s ní hrály vybiku, je relativně nezraněná. Měla teda ohromný štěstí, možná ji zachránil batoh na zádech, možná pomohl měkký sníh. Tohle mohlo dopadnout daleko hůř. Zjišťujeme, co od nás bude potřeba. Musíme ji dostat do doliny, sem se vrtulník nedostane. Volám Honzovi a Lumírovi, ať přijdou, že bude potřeba pár silných chlapů. Jirka dostal na krk batohy a lana a pomalu se vydává na Brnčálku.
Zraněná holčina povídá o tom, jak jsou hory nádherný, a že se do nich vrátí, že se chce dát k Horský a tak dál. A to jí ještě ani doktorka nepíchla morfin. Ale pak nám najednou začne děkovat, že jsme přišli a někam neutekli, že si toho moc váží a je ráda. Z těch třesoucích se zkrvavených rtů mě to dostává, mám na krajíčku. „Hlavně to holka přežij“ myslím si, kdyby to tomu mělo pomoct, tak tu klidně budeme chodit až do rána.
Pomáháme Horský naložit holčinu do „svozu“ a v šesti ji pomalu spouštíme žlebem dolů. Držíme v propadajícím se sněhu jak sněžní voli, že bude 60 kg takhle těžkých jsme nečekal. Dole toho už mám plný mačky. „Jak by to proboha zvládli ve třech, to by se s ní dřeli 3 hodiny s postupnými tábory, ne?“ říkám si. Ano, záchranář to více méně potvrzuje. Moc tomu nerozumím, proč teda těch záchranářů nepřinesl vrtulník víc? To spoléhali na nás? Vždyť ani nevěděli kolik nás je. Hm.
Závěrečná akce je už jak z instruktážních filmů, síť, vrtulník, doktorka s pacientem se vznáší vzduchem a pomalu mizí na konci údolí. Jen spolulezec je z toho všeho otřesen. Vyčítá si, že kritické místo nejistil, že se zrušili chvíli před ním. Jenže to je to riziko hor, které všichni podstupujeme. Jistit se nedá všechno, to bychom se nikdo nikam nedostal. A tohle místo zrovna na jištění moc nebylo. Při dobré práci s mačkami a cepínem, by člověk z tohohle místa spadnout neměl, a když už mu to podklouzne, tak nemá jet po zádech, jako holčina, ale jak všichni víme na břicho a rvát cepín pod sebe. Jenže to je ono, teorie i nácvik se od těch kritických chvil, kdy reagujeme reflexivně značně liší . A kdo z nás ví, jak v tu chvíli situaci zvládneme ? Já teda ne.
Zdroje:
Odkaz na zprávu Horské záchranné služby: HZS
článek, info, popis reality i vlastních pocitů. Líbilo se mi to. Samozřejmě tu neříkám, že se mi líbilo, že někdo spadl a něco si udělal, ale to jak je to napsáno. Díky. A buďme všichni víc opatrní - hory nehory - silnica bývá kolikrát horší.
Dobrej počin, dobrej konec, dobrej článek.
Holka měla asi nejdřív trochu smůly, pak hodně kliky.
To, jak je těžkej člověk na nosítkách, to by jeden nevěřil. Nesli jsme jednou asi 14let kluka ze Sedielka na Terinu, bylo nás osm, střídali se a měli toho plný kecky. Jednou něco podobnýho ve dvou - .málem jsme exli sami
moj predpoklad je taky,ze letecka zachranna sluzba pouziva vrtulnik Agusta 109..ten ma prepravnu kapacitu 3max 4 osoby (pilot, lekar, zachranar, prip. zachranar specialista..)tam viac ludi nedostanes, len paicenta.. v sucinnosti s lzs je aktivovana horska sluzba, ktora vlastny vrtulnik nema, ide o pozemnu cast zachrany..preto niekedy trva dlhsie ,kym sa dostanu na miesto nehody..viac zachranarov zrejme neprislo, pretoze ste ju stihli k vrtulniku transportovat skor, ako by boli schopny dostavit sa na miesto nehody...taze asi tak..kazdopadne dik..
Dík za vysvětlení. Asi to tak skutečně bylo, protože z webu HZS jsem se dočetl, že byla vypravena i pozemní část skupiny. Vrtulník do doliny přiletěl 2x, poprvé vysadil lékařku a záchranáře, podruhé záchranáře se svozem. Mě překvapilo, že při tom druhém příletu nevysadil záchranářů víc, ale možná, že v té chvíli už věděli, že na svoz ze žlebu je nás tam dost.
Titulek je Tatranské velikonoce, podtitulek Jak jsme pomáhali Horský. To podle mě sedí. Řádek o tom, jak zasahuje horská služba, byl přidán ediotrem Lezce. Ale opravdu o tom,jak zasahuje Horská ten článek není, to souhlasím.
Na webu NaVylet.cz objevíte pestrou paletu turistických cílů a tipů na výlet napříč celou Českou republikou. Nechybí ani oblíbené lezecké oblasti jako Český ráj s pohádkovými skalními věžemi či dramatické Labské pískovce, které lákají dobrodruhy i horolezce z celé Evropy.