Poslední dobu jsou na Lezci v módě staré články z Hor vyvolávající nostalgii po Golden 80´s. Pak se stále vynořuje chiméra bílého zla na „našem domácím písečku“, kde pár klasiků brečí, že jim „bílé příšery“ rozbijí jejich bábovičky. Také jsem jako jiní zapátral v archivu a našel jeden zajímavý článek. V 80. letech se neřešil maglajz na písku, ale úplně ve všech skalách a právě toho se týká tento článek. Byl napsaný „vo slovenčině“, tak omluvte sníženou kvalitu přenosu, chyba není na vašem přijímači. Ještě bych chtěl tímto článkem poděkovat všem, kteří se v letech minulých odvážili jako první objevit s maglajzpytlíkem na zadku a prolomit tak tabu na pískách a to zejména pánům lezcům Petru Čermákovi, Jiřímu Slavíkovi, Jindřichu Hudečkovi, Tomáši…atd., asi by ta stránka nestačila…

miniHORY 0/1988

Podle časopisu Der Bergsteiger Petr Slivka

Magnézium

Před osmy lety se začaly mrzutosti: slova „sportovní lezení“ a „magnézium“ si začala klestit svou v alpinistickém slovníčku. Toto vyvolalo u některých lezců mrzutost, protože to bylo neznámé a nové. Svůj podíl ve věci magnézia měly i komentáře jako: „magnézium, nové lezecké lepidlo“. Lezci, kteří magnézium používali, byli označováni za „bílé obludy“ s nepodloženými domněnkami a hypotézami táhli do pole nepřátelé „bílé společnosti“. Magnézium šmirgluje chyty do hladka, dělá je pro následující lezce víceméně nepoužitelnými, je hříchem na prostředí a podobně.
Protiargumenty „bílých oblud“ se nedočkaly až takového vyslyšení. Avšak i oproti tomu  se magnéziový pytlík, symbol sounáležitosti se společností sportovních lezců, se dočkal velkého rozšíření.
DAV zadal příkaz ke studii, která měla objasnit vliv magnézia na jedné straně a zpocených rukou na straně druhé, na skálu, lidi a prostředí.
Dr. Hannes Aschauer, horský vůdce a geolog, se půl roku intenzívně zabýval bílým práškem a jeho následky. V červenci 1985 předložil výsledky svého pozorování s nadějí, že tím dojde konečně k rozumnému smíru zastánců i odpůrců magnézia.
Základem pozorování byly pokusy s přilnutím magnézia k povrchu skály. Pokusy byly provedené na vysoké škole technické v Mnichově. Na lezecký trénink byly vhodně umístěné lišty z různých hornin (vápenec, pískovec a žula). Na těchto lištách v určitém známém čase lezci trénovali. Bylo to průměrně 30 osob.
Z pokusů bylo zřejmé, že lezci používající magnézium vydrželi trénovat déle než lezci magnézium nepoužívající. To nutí k závěru, že magnézium principiálně zvyšuje schopnost vazby prstů na chyty. Příčinou tohoto jevu je hydroskopická vlastnost magnézia, jinými slovy magnézium vysušuje vrstvičku potu na prstech. Přitom je magnézium při svojí zásadité povaze schopné i neutralizovat kyseliny obsažené v potu, zde je základ obhajoby proti odpůrcům magnézia! Při těchto pokusech vyšlo totiž oproti původním tvrzením najevo, že právě povrch chytů, na kterých se magnézium používalo, zůstal déle zachovaný než na kontrolních chytech, na kterých se magnézium nepoužívalo. Na kontrolních chytech bylo zřejmé extrémně tvrdé opotřebení povrchu. Chyty, na kterých se magnézium nepoužívalo, se opotřebovaly pětkrát rychleji. Z vápencových lišt jsou zbytky magnézia lehce vodou očistitelné. Proto je možné konstatovat, že v oblastech, kde často prší vzala tento problém na sebe příroda (snad by se dalo diskutovat o místech pod převisy…?).
Co se týká lezecké výkonnosti, jsou na pískovci výsledky lepší jen při vyšších venkovních teplotách. Co se týká působení na povrch skály nebyly zaznamenány podstatné rozdíly na lištách, kde se magnézium používalo, nebo nepoužívalo. Zbytky magnézia zůstávají déle než na vápenci. Analogicky k výsledkům zjištěným na vápenci i pískovci bylo zjištěno, že při použití magnézia na žule mají prsty vyšší schopnost přilnutí než bez něho.
Před započetím  a i po ukončení pokusů byly použité lišty zváženy. Na všech byly zjištěny jen úplně nepravidelné úbytky hmotnosti bez ohledu na použití nebo nepoužití magnézia. Z toho se dá vyvozovat, že magnézium oproti dřívějším tvrzením nemá žádný vliv na změnu hmotnosti horniny a ani nešmirgluje povrch chytů.
Zajímavá byla i otázka kolik magnézia spotřebuje lezec na jednu cestu. Celková spotřeba na cestu osmého stupně obtížnosti je 2,2 g na 10 m délky, což je obsah zhruba dvou lžic. Velká část spadne na zem anebo zůstane na oblečení. Autor odhaduje, že při tom je potřeba počítat na jeden výstup a metr čtvereční půdy s 0,9 g magnézia. Proto při přibližně 550 výstupech bude na metr čtvereční půdy rozsypáno 500g magnézia. Má to vliv na původní charakter půdy? Porovnáním jak kyselých tak i zásaditých půd z blízkosti lezeckých stěn s kontrolou se zjistilo, že tyto půdy nevykazují žádné změny.
Základní poučkou vyplívající z pokusů, která bude určitě zajímat i odpůrce magnézia je: „ magnéziový prášek prospívá při lezení na vápenci jak ve vztahu ke kvalitě povrchu skály, tak i ve vztahu k výkonnostní úrovni. Při lezení na pískovci nemá na kvalitu horniny podstatný význam, ale na výkon lezce při vysokých venkovních teplotách má prokázaný význam.“
Dnes je tedy můžeme konstatovat, že je to „vědecky dokázané“: magnézium prospívá a neškodí! Nakonec je třeba doufat, že magnéziový pytlík se nestane povinností jako používání bezpečnostních pásů při cestě autem. Jak jednou prohlásil Reinhard Karl, ostatně jedna z prvních západoněmeckých „bílých příšer“: …lezení je pro mě vždy spojené s osobní svobodou rozhodování…, když mi nebude lezení dále poskytovat dobrodružství, vzdám se ho!“