Lezec - Zpravodaj

Tož, konečně nastala doba vhodná k sesumírování zážitků z Íránského výletu. Předem pardon za chyby gramatické, stylistické, faktické i jiné, např. délku zápisu. Trip se odehrál v době od 29. 7. do 31. 8. 2013. V plánu bylo ještě 10 dní lezby v Arménii a Gruzii, což se odpískalo. Účastníci této homo akce byli Vojcek, Pitris a Polda/Pozdrav, veskrze hříšní lidé pánve Ostravské.
Jak to vše začalo je nejasné. Zkrátka se v hlavě vyloupl Irán (budu ho psát s kratkym „I“ bo je to rychlejší) a potom nastalo obtížné hledání lezeckých informací. Na síti se dobré topo sehnat skoro nedalo, komunikace s místními byla taky slabá jak svišť po zimě. Víza jsme řešili přes agenturu key2persia. Nutností byla dvojnásobná návštěva ambasády Iránské islámské republiky v Praze. Komunikace s ambasádou byla, na rozdíl od agentury, docela funky. Funky v tom smyslu, že člověk prostě musel být nad věcí z daného kaosu. Dobrá průprava.

Obrysy výletu se pořádně zhmotnily až při balení. V tento okamžik byly konečně definitivně zavrhnuty mačky, cepíny a příslušející srandy, takže nikdo nemusel odjíždět s vidinou bídné smrti ve zmrzlých gruzínských horách. Menší boj, způsobený úchylnou touhou po co nejlehčí výbavě (já) vs. touhou po co nejlepším ošefování všeho (P+V), skončil. Rozpůlili jsme dalekohled.

Pohled na Arménsko- Iránské pohraničí

Našich pět podpalubních švestek vážilo 64 kilo v jedné svini a balíkovém monstru. Se společností wizzair jsme se od Katovic vyloupli v gruzínském Kutaisi. Na svini nám přibyla červená nálepka „baggage must be inspected“. Vojcek si tedy šel popovídat do kanclíku. Jako vrchní ranhojič totiž zařídil, že naše dvě lékárny obsahovaly poněkud méně obvyklé vychytávky všeho druhu. Škoda, že jim rozuměl pouze on. Celníky ovšem pouze povrchně zajímaly lezecké cajky. Nuda. Dál bych to zkrátil: přebalování, hafo dohadování o ceně, jízda tzv. „posrávačka“ (umřeme dřív, než si zalezeme), Tbilisi, shánění plynových bomb. Jde to, obchod je zařízen, jméno nevím. Maršrutka, gruzínsko-arménské hranice, čekání, nervičky, zádrhele a lup, noční Jerevan, noc na autobusáku, směnárna, kdesi cosi a autobus do Teheránu. Trošku delší jízda. Mohla být o dost levnější, kdybychom jeli busem už z Tbilisi.
V Teheránu to bylo o rozum. Samozřejmě jsme neměli zjištěno a zajištěno vůbec nic. Tágo, výměna kaček (naráz jsme byli milionáři), hledání hostelu, všechno hrozně drahé, hledání internetové kavárny. Naštěstí bylo vedro a ramadán, takže jsme pěkně poznali kus Teheránu bo většina podniků byla zavřená. Kluci si pak dali pár hodin shánění jídla a průvodců. Já umíral na ulici žízní. Velká atrakce pro místní. Každý čuměl, zastavil, někdo šprechtil penglish (persian english), nabízel vizitky, čísla, kámoše a já nevím. Ramadán jsme pak atakovali a nadlábli se v jedné zapadlejší uličce. Zjistili jsme, že metro má supersrandovní ceny (dáš asi 6kč a můžeš jet třeba 5 hodin pod zemou). Ze severního terminálu jsme dojeli do Karaje, tam usmlouvali bus a konečně jsme byli v „horách“ v oblasti Pol-e-Khab. Konečně, za tmy pryč z mumraje a dostáváme se k lezení.

Hlavní převis v Pol-e-khabu

Pol-e-khab. Vesnička v úzkém údolí, řeka, milión zevlících irančanačanů, vedro, auta, mustafa café, holé vypečené kopce a- skály! Asi nějaký tvrdý písek, takhle si představuju Utah. Většina cest vynýtovaných, byť lehce podivně. Většinou převis a roztodivné spárky. To se mi líbilo. Sokolíky, prstíčky, baletění a síla. Občas lišty, plotny, kouty. Přítomna hnusná úchylka v nýtových žebřících na technické lezení vedle volně lezitelných cest. Příliš tady nepronikl „západní“ styl lezení. Iráni mají často špičkové drahé vybavení, ale příliš ho neždímají a sedí. Popř. hákují. Klukům jsme moc radost neudělali s tím, že jsme všechny cesty bez postranních úmyslů deklasovali o 1-3 fr. stupně. Vysvětluji si to tím, že Irán je hodně izolovaná země dík mezinárodním i vnitrostátním embargům. Současné vlivy dovnitř sice proniknou, nicméně velmi často jsou neúplné, popř. zdeformované.

Hned z rána vždy nastal tvrdý zevl v jeskyni protože mimo stín tekla roztavená skála. Dávali jsme čaj, šafránové zmrzliny, čočku s rýží, pitu a tak všechno. Mrkvový jam se ukázal být druhou nejsladší věcí na světě. Začínal jsem se těšit, co mi tato země ještě může degustačně nabídnout. Tou první věcí byl pak jam citrónový. Málem jsme chcípli na přeslazení. Jako vážně. Fakt.

Cesta za čistou skálou

Typické cesty polekhabské

Polekhab: 36°0'58"N 51°8'37"E

Vydali jsme se i pěknou cestičkou do panenského sektoru za nějakým tím prvovýstupem. Nové linky byly totiž naší hlavní motivací. Skoro jsme se při nástupu vypařili a stejně se nic neprublo. Skála měla v první části kvalitu posypky a nahoře byla hladká jak moje plechovka po obědě. Traverzováním zpět jsme objevili pár ucházejících směrů, nicméně všude bylo stigma pravěkého lezení. Dřevěné klíny, staré skoby a tak. Seznámili jsme se ovšem s Iránskou lezkyní Nasim. V Turecku poznala pár českých lezců a vyšlo najevo, že jeden mi operoval prst. Známá to firma na opravu lezců, určitě znáte. Takže zdravím do Prahy! Taky jsme se potkali s výborným typem Rasťou Križanem, tohohle času slovenským konzulem, jenž nám značně zachránil zadnice a vůbec si s námi asi užil. Ono totiž...

Oblast Baraghoon

Hlavní stage v Baraghoonu

S Nasim a její Shivou jsme nakoukli i do oblasti Baraghoon. Je to v poušti za Karaj city, u vesnice, kde se suší ovoce, určitě ji najdete. V kaňonu podél řeky zde zeje několik jeskyní, kde byly nalezeny pravěké mumie. My jsme žádnou nenašli, ale zato jsme si dobře zalezli. Vrtání zde bylo zatím spíše v procesu. Ale to, co bylo, bylo moc dobré. Nahnání do údajného 8a, které pustilo s třemi odsedy, ovšem jen utvrdilo v tom, že místní klasu je třeba brát hoooodně s rezervou. Lezení v mírném až vodorovném převise po všelijakých dírkách. Pár cest i pro vyložené bušiče. No a pozdě večer jsme našli vyrubaný stan. Co si budeme povídat, naše hloupost, důvěřivost. Věci za pár desítek tisíc fuč ale hlavně jsme nemohli pokračovat v našem plánu- jet do hor. Bez peří, batohu, dvojčat a dalšího to prostě nejde. Nejvíc to odnesl Vojta, mně zase nechybělo nic. Pan lupič byl asi vidlák bo věci zmizely naprosto bez koncepce. Aj čínské polívky. A půjčená ruční vrtačka s nýty. Po skvělém dni dlouho do noci depka jak prase. Ráno hard thinking, hard. Česká amba to nebere, voláme tedy Rasťovi, že potřebujeme na chvilku zázemí. Cestu k bratranecké ambasádě nám ukazují dva uhlazení koloušči (gayové, ano-skvělí lidi). Jejich kamarád vybíhá ze svého květinářství a dává nám každému velkou bílou kytku. Takto se táhneme Teheránem. Rasťo nás uvítá na slovenské půdě a otočí naším kolem osudu o 180°. Jednak tedy začne tím, že nalije whisky. Nabídne přespání a internet. Hlavně se ale vytasí půjčením prakticky všech věcí, které nám teď chybí! Na tomto místě tedy vyslovujeme velký dík a stvrzujeme pozvánku na písek! So, trip může pokračovat!

Díky, za každé nové ráno, díky, za každý nový den. Zde extraspeciální fotka dokumentující jedno z celých deseti čištění zubů!

Mírně jsme tedy pozevlili, pekelně dobře se najedli a další den ráno jsme se s motákem hlavy (zkuste popíjet se slováky, že) vydali pod nejvyšší hroudu Iránu a Blízkého Východu- Damavand (5 610). Dle doporučení místního borce pouze nalehko, bez stanu a vařiče. Žďárák a jídlo na cca 3-4 dny. Vybrali jsme severní stranu. Jednak je asi nejzajímavější, je tam nejméně lidí, no a hlavně se zde nevybírá žádný poplatek :-D Tak- den bloudění v mlze, nevyspání, dehydratace, správná stezka, výšková nemoc, shelter 2 asi v 4 900 a 32 Iračančanů. Kluci výškou padli a já mohl sníst všechny dobroty, kterými jsme byli obdarováni. Ráno se na nás směje zbrusu nová sněhová pokrývka, vítr a mlha. Z místních to všichni balí. Pitris vypadá, že umře. Vojta tež, ale jako zodpovědní kucí to přece jen jdeme zkusit nahoru. Po nějaké době se musíme rozdělit. Po okraji vrcholového kráteru tak bloudím sám. Málem mi praskne hlava ze sirných výparů. Šup rychle dolů, do shelteru 1, kde je víc kyslíku. Pitrisovi se udělalo lépe, ale zato přišel o trenky, když podcenil sílu svých střevních plynů :-) Při západu slunce P valí na flétnu, doprovázím ho štěrkovým tancem. V noci mě probouzí bolest oka. Ale ať ho mnu, jak chci, nic v něm nemám. Lehký zánět spojivek. Naštěstí náš zdravoťák má vše potřebné. Další den sestupujeme v překrásném počasí po nádherné náhorní planině. Z Nandalu stopujeme ochotného dědu a pak pár hodin stopnutou cisternou až do Teheránu.

S Armádou špásy

Cestou na pupek, pod druhou boudou

Vojta bojuje

Pupek Damavand

Domlouváme se s Rasťou na společné lezení na Alam Kooh (4 848). Toto je druhá nejvyšší hora Iránu a její severní stěna měla skýtat asi 800m lezení v pěkné žule. Bohužel Rasťo musel zamakat na pracovních úkolech, což určitě přineslo plody jinde. Kupříkladu v Isfahánu, odkud byli poté propuštěni slovenští paraglidisté.
Po prohlídce Teheránu jsme se vydali s Nashim na cestu pod Alam Kooh. Náš rozpočet zde rozhodil fakt, že v maršrutce jsme jeli pouze my čtyři. Zbytek spolulezců od Nashim zkrátka nedorazil. Naši mysl dále rozhodil fakt v podobě Vojtovy těžké nevolnosti. Zkrátka vrchem spodem, slabost i hlava. Po celodenní cestě jsme se konečně ocitli v turistické základně Road Barrak, což obnášelo i zaplacení vstupního poplatku, který je vymezen pouze pro cizince a to ve výši cca 20 dolarů (pro studenty asi 50% sleva). V poslední základně Vandarboon nastalo přebalování a vážení materiálu na zítřejší transport pomocí mezků. Ráno, po složité domluvě, jsme se rozloučili s Vojckem. Jeho stav totiž nedovoloval pokračovat do basecampu. Domluvili jsme se tedy, že se prozatím zkusí stabilizovat dole.

Hotel California a tři vyžírci

Cesty jsou zde pestré, leč skály lámavé

Světlá, efemerní chvilka Vojtova

Gory

Severní stěna Alam Kooh

Nasim, Pitris a já jsme třeba ve tři hodiny konečně stanuli pod severkou Alamu. Ej jaké bylo naše rozčarování, když jsme ji viděli! Stěna pěkná, což o to, bohužel zvící výšky pouze asi 421 metrů. Zkrátka totok nezavánělo slibovaným bigwallem. Druhý den jsme se rozlezli v jedné z lehčích cest- Rhost/Alaie. Bulvy jsme začali valit již na nástupu, který byl značně erodovaný. Kolem popadávaly kameny ze stěny a byla zde natažena fixní lana- staré kroucené plastiky, pseudokotvené kupř. v jedné nepěkné skobě. Naše cesta byla značně nevyvážená-lehčí úseky maximálních obtíží asi 5+ UIAA se střídaly s technickými úseky asi A1/A2, popř. se sněhovými poli. Osypku jsme ovšem měli právě z těch plastových lan, které se průběžně zjevovaly. Toto jsem ještě nikde jinde neviděl (a moc jsem toho neviděl!). Iránci jsou schopni po těchto rakovinách šplhat i volné úseky a čistší lezení, jakož i bezpečnost, jim asi moc neříká. Že se to nevyplácí, bylo patrno, když v předešlý den spadl z normálky jeden z průvodců po použití starých fixů. Na vrchol jsme se prozatím nevyplazili, jelikož skála posledních délek měla výběrovou kvalitu kypřícího prášku. Vršek zatím neměl žádnou prioritu.

Hnusík na štandu

Závěr cesty Rhost/Alaie

Umývárna

Následující den byl rest. Ostatně nikdo nešel lézt, jelikož byl ohlášen vrtulník, který měl vyzvednout zmíněné ostatky. Balili jsme se tedy na lezení v trojičce s Nasim a sledovali záchranářskou akci, jak vystřiženou z absurdního divadla. Jen zmíním, že tělo vyzvednuto nebylo. Pouze bezprizorní svačina postaršího data došla klidu v jednom z žaludků. Nasim nás obohatila koncepcí své výbavy. Vážně. Bohužel nás také obohatila o pár dekagramů navíc a následující vynášku materiálu. Ta byla poněkud lichá, poněvadž nás málem smetla kamenná lavina v nástupu. A druhý den jsme stejně nebyli o nic rychlejší než s vybavením.
Večer se trochu jamovalo a ráno se šlo lézt. Hamedan je v prvních asi 5 délkách velmi pěkné lezení. To, že místo nejtěžší délky za 7a+/7b šlo o asi 6b+, jsme přešli. Ale lezení A2 místo 6b+ už nás fest nakrklo. Díky podobným okolostojíčnostem jsme se hore vyškrábali pozdě v noci, v zimě a větru. Přešli jsme přes hřeben do plechového bivaku a jali se nouzově přespat. Došla nám voda i jídlo a komunikace s Nasim docela zamrzla. Skopali jsme se dolů, zničení jak kecky. O to větší úlevu jsem pocítil, když v táboře čekal vytlemený Vojta. Jeho příběh byl plný srajdy, dehydratace, infuzí a vzkřísení. Teď stál téměř, téměř v plné síle natěšený na lezení. O to horší mu bylo sdělit, že do té posrané stěny už jen tak nevlezeme. Únava, strach z lokrů a zklamání ze stěny prostě vyžadovalo odpočinek. V následujících dnech ovšem foukal takový vichr, že nám jednu noc i převrátil stan nad hlavami. Trochu bouldrování, experimenty s iránskou kuchyní (ta tradiční je vážně moc moc dobrá!) a šup zpět do Pol-e-khabu, konečně udělat nějakou liňajku.

První délky Hamedanu jsou vcelku pěkné

Nasim v rychloakci

Takou tam mají krajinu

Budering

Slibně vyhlížející sousední kaňon, který jsme si již zběžně prošli, nám najednou zarazil důležitý človíček za bránou. Prý vojenská oblast. Shodou okolností jsme tedy tento den podnikli výlet s teheránským turistickým spolkem, který nás vzal na prohlídku nějakých jeskyní a následný piknik. Zde se lidé naprosto uvolnili a já si připadal skoro jako u nás. Roušky a šátky byly odloženy, hrálo se hu-tututu a polévaná. Další den jsme byli vpuštěni do vojenského újezdu a vyškrábali se pod vyhlídnuté směry. Bohužel intimnější seznámení s linkami odhalilo stopy dávných dobyvatelů. Dobuchaly se tedy alespoň poslední nevylezené cesty v Pol-e-khabu. V Teheránu jsme si nechali většinu fidlátek a dvě noci prozevlili v kopcích nad Teheránem. Menší oblast Band Yakhchal tam nabízí ne úplně malé množství boulderů, několik kratších cest a pěkné výhledy na okolní krajinu a Teherán. Pak už busem přes Turecko do Kutaisi, ochutnávka pitiva a dom.

Okolí Pol-e-Khabu

Na závěr by se zřejmě hodilo nějaké srhnutí a koneně praktické info. Tak tedy- znovu prosím ne. Irán je v zimě supr na skialpy, čehož je důkazem Rasťo. Taky může být velice zajímavý z kulturního hlediska. Pro lezení jakéhokoliv druhu jsou ovšem mnohem vhodnější ostatní regiony. Země je to v severní části a ve známých městech bezpečná, hraniční oblasti se příliš nedoporučují. My jsme si připadali mnohem bezpečněji než v Arménii a Gruzii. Musí se dodržovat určitá základní pravidla. Ty najdete na těch internetech. Všechny naše vědomé i nevědomé prohřešky ovšem prošly bez sankcí, či dokonce povšimnutí. Nejsem odborník, ale země se zřejmě mění, postupně se liberalizuje, což ovšem může do budoucna vyvolat spor s vládnoucím režimem. V podstatě vždy jsme se domluvili dobře anglicky. Někdy se musel vhodný spíkr pohledat. Voda se sehnat dá, člověk se k ní musí sklonit. S ohnivou nápodobně.
Všechny lezecké a outdoorové cajky v Teheránu seženete. Hadry jsou levné, leč do jednoho fejky. Ceny ostatního jsou jak kdy, může být levno i dráž. Potřebujete hotovost-my jsme měli eura. Ke svým účtům se prostě nedostanete. Internet je cenzurovaný, ale za cenu zpomalení se většina bloků dá obcházet. Kluci tam jsou často fešáci, ovšem holky jsou u nás mucho hezčí. Naštěstí. Každý, kdo šprechtí, se s vámi dá do řeči. To je tak asi vše.

Zdarr a sílu
Pozdrav JPP