Začínáš číst příběh, který se opravdu stal. Příběh o pískovcové klasifikaci, přelomových cestách a borcích, kteří dokázali posunout lezení na písku zase o kousek dál. A vezmu to pěkně od začátku.
Pískovcové lezení i klasifikace mají svůj původ v Sasku, kde byla už na konci 19. století zaběhlá nepsaná pětimístná stupnice. Dokážeš si vůbec představit, jaká to musela být nudná doba? Nikde žádná bouldrovka, knihy o veganství, Facebook, ani bezplatné filmy o lásce, co ti zavirují počítač. Prostě nic! Není tedy divu, že se nejištěné soukání kónickou puklinou stalo vyhledávanou kratochvílí. Takže tehdejší pětkový spárokomín je peklo, do kterého se většina slušných lidí nikdy nechce dostat.
První cestu, ohodnocenou stupňem VI, vylezl 20. května 1906 Walter Hünig s dvěma parťáky na Grosser Wehlturm v Rathenu. Zcela nesobecky ji nazval Hünigweg. Přesně o 7 dní později ten samý Walter vyběhnul na dosud pannenskou věž Jungfer ve Schrammsteinech cestou Alter Weg. Ta byla ještě těžší a náročnější a tak ji kluci oklasifikovali stupněm VII. Znalci ví, že věž Grosser Wehlturm bude hrát v tomto příběhu ještě jednu významnou roli. A opakované posouvání maxima a vytváření nových klasifikačních stupňů jedním člověkem tu také nebylo naposledy. Chceš vědět více? Čti dále.
Sedmimístná pískovcová klasifikace byla vlastně celkem fajn, vystačovala na cesty, které se tehdá lezly, (přinejhorším se o nějaké šuškalo, že je to "těžká sedma").
Postupně se začala používat i v dalších oblastech a díky německým lezcům i v Česku.
Psal se rok 1942, když Joska Smítka (který se možná jmenoval Smítko, ale nikdo to neví přesně), legendární dělník skal a vizionář z Českého ráje, vylezl v oblasti Hrubá skála na vrchol Daliborky Kouřovou cestou. Do vrcholové knížky zapsal u stupně VII malé písmenko „b“. Ptáte se, proč nezvolil označení VIII? V tom mám jasno. Už tehdá bylo sexy kombinovat alfanumerické znaky (byť to u římských číslic tolik nevynikne), třeba jako se to dělá dnes v heslech na internetu. O dva roky později, v roce 1944 udělal Joska Smítkovu cestu na Dominstein a tu ohodnotil jako VIIc. Historie se opakuje…
Příběh jeho života s lehkým nádechem politické agitky (holt 50. léta) je krásně popsán v knize Kamarád ze skal. Povinná četba pro pískomily. Stáhnout lze zde: Kamarád ze skal
Devítimístná uzavřená klasa byla na světě a i když neměla reklamu jak iPhone 6, rychle se šířila do ostatních pískovcových oblastí.
Koncem šedesátých let se na Broumovsku (Ádr a okolí), nezávisle na dění v ostatních částech světa, rozdělil sedmý stupeň na VII, VIIa, VIIb a VIIc, takže tam vlastně měli stupňů deset.
Jenže postupem času vznikaly stále těžší a těžší cesty a uzavřená klasifikace začala být zcela nedostačující. V nejtěžším stupni se už skrývala hromada takových cest, co v nich děláš devítkové kroky a také spousta autorů si skromně myslela, že když VIIc je to nejtěžší, co jde vylézt, tak že oni tak dobří rozhodně nejsou a těm svým práskům dávali jen stupeň VIIb. Proto se v Sasku po mnohaletém úsilí a diskuzích klasifikace postupně ještě 2x rozšiřovala.
Poprvé, v roce 1976, byly oficiálně přidány stupně VIId a VIIe, ovšem tohle řešení bylo stejně nepraktické, jak druhý pilíř české důchodové reformy a mezi lezci se neprosadilo. Gisbert Ludewig tedy na popud Bernda Arnolda rozdělil nejtěžší cesty (tzv. Meisterwegy) na stupně VIII a IX, doplněné tradičně písmenky a, b a c, a udělal neoficiální seznam, podle kterého se jelo.
Podruhé, v roce 1980, se klasa rozšířila o osmy a devítky s písmenem, tentokrát již oficiálně. Největším lobbistou byla opět parta bušičů v čele s legendárním Arnoldem.
Při pracích na rozšiřování byly rozsáhle překlasifikovány i všechny staré výstupy. Zjistilo se třeba, že první VIIIa vytrestal ještě před koncem první světové války s jednou prašivou lanovicí a dvěma ocelovými karabinami Emanuel Strubich (Sasko, Wilder Kopf - Westkante), první béčkem byla Rostkante na Hauptwiesenstein a že VIIIcéčka se lezla už ve třicátých letech 20. století.
Tyto změny (otevřená pískovcová klasifikace) se postupem času dostaly i k nám, i když pár lidí tvořilo chvíli dál podle navyknutého "VIIc je strop a basta fidli". Když měl vyjít nový průvodčík na nějakou oblast, přišel čas uvedení věcí na pravou míru. A ne vždy se dal starým cestám nový kabát a tak některé staré šestky zůstaly jako staré šestky, některá stará sedmcéčka zůstala jako sedmcéčka. Vyhlášenou oblastí s nepatrnými klasifikačními výkyvy :-) je Ádr, takže až tam budeš nalézat do nějaké méně známé cesty, zvaž, zda se nepodívat do starého "šedivého" průvodčíka, případně do "dodatků" za kolik to bylo v uzavřené klase. Pokud to máš do Ádru daleko, nezoufej, kruté "staré šestky" najdeš kdekoli.
Druhým fenoménem jdoucím "proti proudu" byla snaha hruboskalských lezců okolo Jindřicha Sochora nerozšiřovat jednotnou pískovcovou klasifikaci nahoru, ale naopak přitvrzovat ji opačným směrem.
"Je-li VIIc maximum, to nejtěžší, co se dá vylézt, pak lehčí cesty shodíme." Výsledkem bylo, že najednou některé hruboskalské pětky nabízely krásné odvážné sedmbéčkové lezení, haha.
V devadesátých letech se ještě objevil nápad přejít na stupnici UIAA a i některé průvodčíky ji použily, ale to byl spíše jen takový přešlap, který netřeba dále komentovat. Pískovcové lezení je zkrátka jiné a pískovcová klasa mu sedí.
Je obdivuhodné, když se na jevišti objeví někdo, kdo opět posune limity lezení. Udělá nejtěžší cestu, definuje hranice možného. A z publika zazní zasloužený potlesk.
12.8.1965, Fritz Eske, Frienstein - Königshangel , první IXa
6.6. 1970, Bernd Arnold, Schwager - Nordwand , první IXb
8.7.1972, Bernd Arnold, Rauschenstein - Lange Westwand , první IXc , Arnold ji pak v osmdesátém napřímil a přejmenovala se na Lange NW Wand (takže první "céčko", které najdeš v průvodci je Superlative na Grosser Wehlturm).
22.4.1982, Bernd Arnold, Amselspitze - Schallmauer , první Xa
12.4.1983, Bernd Arnold, Schwedenturm - 6. Versuch , první Xb
15.6.1986, Bernd Arnold, Heringstein - Barometer für Stimmungen , první Xc
21.10.1989, Jindřich Hudeček, Schrammsteinkegel - Perestrojka , první XIa
Nejtěžší cestu na českém písku vylezl Adam Ondra v březnu 2012 v Labáku. Masiv Malý ďábel - To tu ještě nebylo RP XIIb.
Odkaz na video je zde: Video
O Sasku sice tu a tam někdo vykřikne, jaký je to tam skanzen bez vývoje, odhaduji, ale nové těžší cesty tam vznikají nadále. A dvanáctek s písmenem tam mají kolem třiceti, odhaduji, z toho minimálně dvě XIIc, které si říkají o přelez a shození klasy :-)
Grosser Wehlturm a její Superlativy (IXc) (hi res)
První desítky v Labském údolí Zrcadlo Světelný rok Xa vylezeno 3.10. 1986 Růžová věž Bílá oblaka Xb 23.8.1988, taky by mě zajímalo jak to bylo dalších oblastí.Úplně první X v oblastech ČR nevím a rád se to dozvím.
První desítka v Čechách - Panteon, Centrální stěna Xa (af), R. Brt s druhy, 7. 12. 1982. (viz Hejtmánkův průvodce na Panťák z roku 1986, s. 23). Tvrdilo se ale, že to bylo nabušený shora a vůbec byly pochybnosti... První Xb(af) hned vedle Satisfakce, R. Brt, R. Kusík, 20. 8. 1983.
Listuji Pískaři, jen tak pro zajímavost:
Tomáš Čada:
Fegefeuer Xb 1. RP opakování r. 1984 a začíná v tomto ruce prosazovat bílé ruce :-)
Videodisko Xb a r. 1986, ale to už je také jen Xa :-)
"Osmdesátý sedmý rok... ...V den odletu do Ameriky, 9. srpna v sedm ráno, se mě podařil RP přelez vlastní cesty Bílá válka (Xb) na Eskymačku..."
R. 1989: 3. RP Sternschnuppe Xc a 2. RP Satisfakce Xc...
První IXa: Můj tip: Ádr: Hubařská stezka, Mindrák 1964, ale třeba dál Bílá růže 1968. Prachov: Údolní amerika 1969, Šicí stroj 1971? A teď jestli IXa AF nebo RP, jenže oni to dělali za VIIc, nějaké to stavění že jo, no, aby se v tom prase vyznalo, takže prostě Hubařská :-D
První desítka - další kandidáti krom Panteonu:
Gravitační komplexy IXc, T. Čada a spol. 22.7.1982 dříve RP Xa
Klekání IXc-Xa (dle Pískařů), J. Hudeček září 1983, 1. RP R. Tefelner 1987 Xa-b, tato cesta dokonce není zadána na lezci, no, ani se nedivim :-D
První jedenáctka: Neuropatolog XIb RP, nyní i XIa, Prachov, navrtáno r. 1991 M. Havlíkem a S. Šilhánem a RP přelez v r. 1992 Kubrt a záhy M. Havlík. Další kandidát z r. 1991 Nejistá sezóna na Prachově byl skasán. Čísla jsou zkrátka nejistá...
Hubařská ale byla původně se stavěním, což se dnes klasifikuje za VIIIb. Kdy a kdo udělal první čistej přelez za IXa? Vůbec to neni jednoduchý. Hlavní potíž byla v tom, že tu nebyl nikdo jako Bernd Arnold v Sasku, kdo by měl takovou autoritu, že byl stanovil jasný pravidla, jak to klasifikovat.
Krásný článek. Zmiňovaný scan knížky Kamarád ze skal je i oscanován i s věnováním autora Josefa Štyrsy Bláže Karasové, spolulezkyni Josky Smítky.
Bláža má zítra 29.4. pohřeb. Info http://www.horosvaz.cz/ chs-informace/zemrela-b-karasova-cestna-clenka-chs/
Dobrej clanek, vhodnej na zacatek sezony ;-)
dik.
Zminil bych i jine klasiky - Oliver Perry Smith a jeho gentlemani ve skalach..jeho vrazedny VIIb z roku 1906 by v zapomenuti upadnout nemelo.
Ale to je mozna na samostatnej clanek...
Posl. 10 let na písku: http://www.easycl imbing.cz/index.php/ tabulka-vylezenych-cest-ondra-a37 , reálnou obtížnost FA cest získáte srovnáním výkonu stejného lezce venku na vápně ( on to má O.B. trochu labácky šoupnuté)
Podobnou myšlenku mi říkal jeden letitý pískař: "Srovnej si, kolik vylezeš v daném stupni OS na písku a kolik jinde a vyjde ti reálná obtížnost daného stupně." Podmínkou samozřejmě je, lézt na tom písku hodně. Nevýhodou je, že se nedá změřit psychická část výkonu, protože strach z neznáma je při větších vzdálenostech jištění větší, takže převod pomocí RP-PP bude přesnější. Největším problémem současné pískovcové klasifikace je, že chybí jeden stupeň mezi Xa a Xb odpovídající cca 7c+. Podle některých tabulkářů byly donedávna v Xa 3 stupně 7b+ až 7c, konkrétně v Labáku jsou to nyní 2 stupně po skasání některých cest. Pokud je první labské Xa nyní IXc, tak je zkrátka jasné, že ten etalon se posunul směrem dolů. Jenže je to stejně jedno, protože čísla jsou jen orientační, jméno cesty říká víc a na body serem, ne? :-D
60léta v Čechách - určitě na prvním místě Zub, Hubařská, Hauschke, 1964, ta cesta - a chuť ji jednou vylézt - byla významný důvod, proč jsem vůbec začal lézt, když jsem ji i věž poprvé uviděl, klaplo to až v suchém září 99 s Márou, Dejvem a Filipem (viz komentář k cestě). Řekl bych, že ke 2.K to může být 7b+ (9-) v kuse, zcela specifického lezení (spára pod 2.K je sice "standardní", ale pěkně blbá), což je vidět na první pohled, pak je to už přece jen lehčí, jen ta stálá mokrost uprostřed..., technicky nejtěžší je oblez 1.K, P3-4.
Kdy jste to lezli, Alešáku? A co zážitky?
Ale jsou i jiné pomníky 60 let - Krasavice, Dieškova hrana, Mocek, 68, dobýt první kruh při těžkém nejištěném lezení po solivcích (možná i 7a?) je úctyhodný výkon, i pak se "nezajištěně" leze. P4.
A Bílá růže, Šolc, Rosenberg 68, samozřejmě. 7b?
Lahvičky, Richter, 62 v Teplicích jsou lehčí (6b+, 6c), ale...P4
Slunovrat, Richter, 62, je přece jen o něco líp jištěn.
Kdysi byl populární Bojogénes,Krecbach 66,v průvodci z r. 79 je uvedeno "extrémní výstup", ale ten není tak "specifický" (6c+?)
Impozantní Richtrova Muší cesta, 62, 6b+?
V Ádru i(i Teplicích) je skryto mnoho "pokladů" té doby :-)
Slavné a pověstné bylo i kdysi IQ 150 v Labáku, po Rudovi, 67 druhý přelez Vláďa Charousek s Pepou Nežerkou až v roce 74. Aura časem trochu pohasla, ale pořád jsou jen 2 kruhy na 60ti metrech... 6c?
Ale v Labáku 60tých let jsou nejspíš nejtěžší Zuby nehty, 67 (~6c+), které v dnešních lezečkách už přece jen nejsou až takovou výzvou,ale proletět se můžete. Ruda Zabilka po sobě nechal i pár morálovek v podivném terénu, viz třeba Stínová c. na Želvu nebo Expo 66.
Určitě je nutno uvést i Súkromou hranu, 67, na Drába (levá údolní), která prý vznikla tak, že "Pavouk" Pochylý a jeho průvodci nevěděli, kudy vede Zabilkova Děčínská cesta (to mám skoro z první ruky). Před mnoha lety jsem ji chtěl vylézt, dolezl docela vysoko do místa, odkud už to vypadalo trochu lepší, ale bylo nutno udělat nevratný krok a... tak bylo lepší po jistém váhání slézt. A nikoho jiného jsem tam pak už nevyhnal, a ani to už dělat nebudu :-) Ale má to nějaké přelezy, po "highballu" už je to evidentně lehčí. Nemohu ohodnotit.
Čihulova Údolní spára na Rajskou je též aspirantka. Bohužel poněkud odpudivá, mech, vlhko.
Hrubice - Pamětní cesta,Čihula, 63 s předlouhým osoleným dolezem k 1.K, obtížnost oblezu neumím ohodnotit, lezlo se to A0.
Populárního Údolního Kápla, Čihula, 61 znají všichni :-) 6c/c+ ?
Čihulův Dominštajn, 64, klasická mechovitá severní stěna, 6b+/6c?
Prachov - oblíbená ale ne zcela snadná a ne až tak jištěná Kazalnica, 68, 6c+?
Májová věž Páleníčkova východní levá spára, 68, asi nedosahuje ádrovského Slunovratu, jenže v tom Babinci je všechno nějaké shnilé, včetně kruhu.
Klasifikace je samozřejmě orientační, v té době (kterou lezecky nepamatuji :-)) se lezlo v nejlepším případě AF, v Ádru bylo (je??) stavění ze sedačky poměrně běžným postupovým prostředkem.
Nakonec u spousty cest RP ani nelze doporučit z důvodu poškození skály.
Tenhle výčet obtížných cest 60. let na českém písku jistě není kompletní.
v ádru 60.let není od věci kouknout ještě do Království - Decháč na Krále (1964), Studničkův odkaz na Královnu (1965)nebo Kaskadérská na Čarostřelce (1969) sou na svoji dobu přelomový prásky. a samozřejmě legendární Klenba na Zámek (1966).
Decháč (P3) a Klenba (P3?) byly slavné a populární a poměrně často lezené cesty už dávno, na konci 70tých let. Stejně jako třeba Letecká, Hauschke, 63 (na dlouhé stepování těsně pod vrcholem, před posledním krokem, nemůžu zapomenout :-)) Možná 7a - a+ (rajbas nad balkónkem je poměrně těžký), P3.
Nebo Čarovná stěna na Kokšovu věž, 63, P3, ta je ale lehčí.
Kratší Kaskadérská (P3-4?), není těžší než třeba Letecká, ale nebyla moc vyhledávaná, že by kvůli názvu?
Královna je úžasná věž, Studničkův odkaz je takový (povinně?) stavěci, dole nepříjemné,pak lepší, co si pamatuji, obtížnost těžko hodnotit.
Z náhorní strany Královny byla (je) impozantní cesta (Krecbach?), která byla uvedena v Defilé, 1. kruh (byly tuším dva vedle sebe) vysoko na konci spáry, a ta byla nějak dole (nástup do spáry) nelezitelná, asi tam byl předtím strom.
Ale neměli bychom zapomenout na Krecbachovu Cestu slunečního svitu, na Milence, 68, rajbas, nezajištěno, ale tu jsem nelezl, ani o ní nemám bližší informace.
Kdybych měl (za sebe) vyhlásit krále pískovcového lezení 60tých let na českém písku, byl by to Karel Hauschke (v nalézání linií pro prvovýstupy byl geniální) a za ním, vedle sebe trio Čihula, Zabilka a Krecbach.
To jsem se fakt zasmál, to převádění do francouzské klasy....
Jinak první desítka v ádru je podle mě Vzpomínka na Jana Šimona, rok 1985. Za povšimnutí stojí jistě i "první " jedenáctkový směr nejen v ádru a tím je Sladké tabu na Homoli. Tuším, že rok kolem 1965. Jen autor stavěl.
a co je na tom vtipného Kubo žě je ohodnocena sportovní stránka těchto psychicky náročných pískovcových milníků? nejsi ty Kubo takový ten pískařský SNOB?
Milý anonyme. Vtipné je na tom to, že hodnocení je totálně mimo. Rozhodně se nedají převádět tyto cesty a ani se u nich podle mě dost dobře nedá ohodnotit sportovní stránka. Asi to bude tím, že to nejsou sportovní cesty. Je to spíš dřina. Uvedu Ti to na jasném příkladu. Tak například Muší spára na Lahvička, podle komentu 6b+ až 6c, pokud to polezu na laně, ať dáme stranou morálovou složku, vylezu to a budu dost znaven. 6b+ sek na vápně můžu vylézt 15 za den ...
A pískařský snob? Nemyslím si, jen bych do takovýchhle mega klasik nezaváděl FR klasu, to už je opravdu hodně mimo.
Já myslím, že to je úplně normální, že lezec adaptovaný na určitý typ skály, říkejme mu specialista je po příchodu na jiný matroš trochu "mimo". Je jasné, že člověk, který není zvyklý na strukturu pískovce a techniku lezení po něm, odkojený vápnem a umělkou bude z počátku zaskočen (těm co lezou 7a-7c Fb = 8-9 UIAA na vápně a na písku de novo vylezou IXa-Xa se omlouvám :-) ) Navíc je rozdíl, mezi klasickými výstupy, udělanými se stavěním a moderními cestami...myslím, že to kdysi hezky zhrnula naše přední lezkyně Bára Stránská po přelezu Gravitačních Komplexů v Teplicích...
Ono to platilo i obráceně. Pamatuji si, jak v 80-90.letech naši přední pískaři lezli zde doma a na německém písku vrcholné prásky a na převislém silovém vápně byli rádi když vybojovali 9 UIAA...o závodních silově-vytrvalostních cestách na umělce ani nemluvě.
Dnes je doba jiná, lezci jsou čím dál víc univerzální...na písku vznikaj občas i líp jištěný cesty...na vápně i trochu hůř jištěný cesty (někdy třeba i po vlastním)....bouldering není jen o lezení na malý skalní prd, ale i "highbooooool" atd.
P.S.: samozřejmě, že převody mezi jednotlivýma klas. stupnicema jsou možné, jsou běžné a jsou součástí každého průvodce
P.P.S.: českými a německými pískovci odvážné lezení nekončí (viz Anglie etc....)
Myslím, že převod do fr. stupnice je nešťastný. A to jednak proto, že nedpovídaj skutečnosti (asi by odpovídali tak v případě TR). Navíc u nás fr. stupnice nemá tradici (snad až na pár umělých stěn) a proto mi přijde podstatně méně smyslplná než historický průvodce na Ádr. A navíc když spočítám, kolik ročně přelezu cest v "naší" klasifikaci, pískovcové a francouzské (a předpokládám, že to tak má většina českých lezců), tak nejsem nejsilnější právě ve francouzské stupnici.
Ale nechtěl bych tímto příspěvkem snižovat hodnotu předchozího komentáře.
Doufám že neurazím pískaře, ale když už jde řeč o pískovcové klase a její (ne)převoditelnosti např. do fr. - důvod té nepřevoditelnosti mi přijde spíš sentimentální (kam bysme došli, přeci odjakživa římský = písek a arabský = vápno a basta) než praktickej. Morál postihuje P klasifikace a v klasifikaci obtížnosti asi nemá co dělat. A zbytek lze snadno převést pomocí tří převodních tabulek. Tab č. 1 - klíčové místo je stěnové lezení. Tab. č. 2 - klíč je vertikální porucha. Tab č. 3 - klíč je rajbák. Plus samozřejmě zohlednění vytrvalostní složky výkonu, ale tu zohledňuje i fr. klasa.
Výsledek samozřejmě nebude k ničemu, jen se snažím dopídit důvodů údajné nepřevoditelnosti klasifikačních stupnic.
navstiv ruzne piskovcove oblasti (chapej ceske a saske), pak vylez ruzne charaktery cest (rajb, stena, plus neco mezitim, spary (rucni, siroke, prstove), v dane oblasti navstiv i ruzne typy pisku, jsou-li, a pak zkus znova prevadet ... spatne se (chapej co do snahy o objektivni klasifikovani) klasifikuji cesty mezi sebou na pisku, je to dany charakterem, natoz nejaky prevody mezi naprosto odlisnou skalou
No to, že těžko porovnáš rajbas, stěnu, převis a spáru je přece jasný. Upřímně, i jednotlivé typy spár těžko porovnáš. Stejně tak těžko porovnáš jednotlivé nepískovcové oblasti mezi sebou. Třeba 8b v klasickém Boux, klasickou 10 UIAA v Juře a pak nějakou moderní vytrvalostní po chytech v převise v "moderní" oblasti. To je sakra rozdíl a to, co sedí jednomu technikovi se silnejma prstama nebude sedět druhému silákovi s bicepsama Pepka namořníka :-)
Souhlas s Kubou. napr. Udolku na Kapla jsem kdysi vylezl a nikdy bych v te době nevylezl 6c ci dokonce 6c+ a podobne to vidim i u jinych Ivosem uvadenych cest.
Doufám, že tě neurazím, ale to co píšeš je blbost.
A tu je důkaz: vem si takovou typickou cestu na vápně co lezeš, např. 7+. Tu přepočítej do pískovcové. Tj. VIIIc.
A teď vyraž do Teplic nebo na Prachov, jeli milá Hrubice, tak klidně tam. A tam si za den takových cest střihni 5-6 za sebou.
Mozna jsem natvrdlej ale ty jsi jeste natvrdlejsi :-) porovnavam piskovcove TR s vapencovym PP prave proto aby srovnani nebylo ovlivneno piskarskymi specualitami pro prvolezece jako je moral nebo vazani smyc atd..
tak kdo z nas je natvrdlejsi, he ? :-)
Dej si třeba Údolní na Hlásku v Teplicích, VIIIb, pokud ten den polezeš ještě dalších 5 takových cest za 6b, tak jsi dobrej. Dle mého něco převádět lze, ale jedná se čisté sportovky, viz tabulka DŽC
Troufam si tvrdit ze kdyz budou dvě stejne dlouhy moralovy a vytrvalostní cesty z toho jedna na písku a jedna na vapne pak z nich z obou budu stejně vystavenej.
Jasně, jenže cesty na vápně nemají stejný charakter jako na písku. Proto je nesmysl klasifikaci přepočítávat.
Když vidím IXa v průvodci, hned se mi vybavím boj o život mezi kruhy, když vidím 6c+, tak mi naskakujou bandasky a když slyším 8-, tak mě tahaj za prsty jurský dírky.
Jen pro zajímavost: 6c+ i 8- lezu v osnsajtu, ale IXa jsem ještě nevylezl ani v RP. A možná ani TR, ale tomu se nijak zvlášť nevěnuju.
Cesty na žule maj taky jinej charakter než cesty na vapne a presto maj stejnou klasu nebo se klasa vesele přepočítává. Některý ciste skalní cesty se zase vyjadrujou tu v UIAA, tu ve fr. Sportovní klase a jindy ve fr. Horský klase, aniž by to někomu extra trhalo žily. Jasné ze kombinace rimskejch číslic a malejch písmen je nejhezčí.
Labák IQ150, Teplice Notre dame, Adršpach Holka prodejná, Prachov Severní stěna ( el condor pasa )
Hrubice nevím, nejezdím tam :-), vše v AF pokud se stavělo, tak i se stavěním.
Omlouvam se vsem, vlivem me nepozornosti se ve clanku objevila spatna fotka. Spravna bude brzy dodana. ta stavajici je samozrejme ze Sudriss na 3Fingerturm, coz, pokud se nepletu, by melo byt prvni saske VIIb.
Dovolím si uvést na pravou míru často uváděnou informaci o prvním Xa na pískovci. Za to je tradičně považována zmíněná Arnoštova Schallmauer z roku 1982. Věc se má však trochu jinak. Na samém východě Saska v Oybině, pod hradem a klášterem, které pamatují Karla IV., se prsí dvě - na místní poměry - maxivěže. Jsou jimi Zwillinge. Bezmála šedesát metrů vysoká západní stěna Severozápadního Cvilinga je dechberoucí deska, která poskytuje jen málo možností k průstupům. A právě tou vede Alter Traum Xa (RP Xb), jejímiž autory jsou Werner Schönlebe (mimo jiné prvovýstupce kultovní Pferdefuß na Teufelsturm) a Thomas Naumann . Datum splnění Starého snu: 1. 11. 1981. Prvovýstupu předcházela řada pokusů. Důvodem, proč se o tomto milníku moc neví, je pravděpodobně skromnost autorů. Ti totiž svůj výkon nacenili za IXb. Kdo se na Oybině a v okolí trochu pohybuje, tak ví, že zdejší klasa je oproti německé straně Labských pískovců poněkud přiostřená. I tak bylo však nahozené číslo úlet a časem došlo k překlasifikování na čistou desítku. Pískaři, přepište si tedy ve svých zápiscích z prvouky, že první Xa se narodilo v temných hvozdech severně od Žitavy.
Sluší se snad ještě dodat, že na první Xb se v Zittauer Gebirge opět nemuselo čekat dlouho - jen do 28. 6. 1983 (tedy nějaké dva měsíce po Arnoštově Šestém pokusu). Autorem pochopitelně opět Schönlebe (parťáka mu tentokrát dělal Steffen Otto), hřištěm pochopitelně opět západní stěna Cvilinga. Cesta Trilogie - dnes po vylomení chytu a volném přelezu stavění ceněna za Xb-c - bývá též někdy označována jako Zittauer Superlative.
Registrace
Metodika
lezec.cz
Začínáš číst příběh, který se opravdu stal. Příběh o pískovcové klasifikaci, přelomových cestách a borcích, kteří dokázali posunout lezení na písku zase o kousek dál. A vezmu to pěkně od začátku.
GPS a mapové aplikace