Strach z pádu je základní lidský instinkt. Při pádu často ztrácíte kontrolu nad svým tělem a vždy je tu nebezpečí, že byste se mohli zranit.
Když teprve lezete krátce, ale chcete lézt na úrovni vyšší, dejme tomu, než 8 nebo 9-, tak budete padat.
Když se budete snažit stále posouvat svoji výkonnostní hranici budete padat - a hodně.
Proto se musíte naučit zvládat svůj strach z pádu.
Zde jsou tři příznaky přílišného strachu z pádu při lezení.
1. Zamrznutí
Jsi kousek nad jištěním. Chyty se zmenšují a zdá se, že i vlhnou. Co teď, spadnu hned, zkusím jít dál nebo naopak radši opatrně slezu?
To jsou myšlenky, které běží hlavou každému, kdo se dostane do obtížného místa. A co víc? Je možné natrefit na takovýto rozhodovací blok i několikrát v jedné cestě. Když pak nakonec výsledkem tohoto rozhodovacího procesu je, že… neuděláš nic - prostě zamrzneš, tak je to vůbec nejhorší.
Zamrznutí je obvykle důsledkem nerozhodnosti, nebo přílišné opatrnosti. Ve hře mohou být i další faktory: máš v paměti nějaký nepříjemný pád, jsi ještě začátečník, nebo dokonce i když máš rozsáhlé zkušenosti v horách (kde se obvykle nepadá) stejně se s tímto typem strachu můžeš potkat.
Jak Lynn Hill říká v rozhovoru v lezeckém magazínu z roku 1987:
"Můžete vychýlit rovnováhu směrem pozitivním a jít na to. Ale nikdy nemůžete zvrátit rovnováhu, když se o to vůbec nepokusíte".
Překonat tento typ strachu vám mohou pomoci kamarádi. Pokud jim věříte, mohou vám pomoci učinit rozhodnutí a vyhecovat vás, když je to bezpečné.
2. Otálení
Vedle častého zamrznutí, někteří někteří lezci otálejí v těžkém místě, předstírají, že se něco chystají udělat. Často je jasné, co je třeba udělat, jen chybí odhodlání k tomu, to provést.
Jeden z mých kamarádů se nedávno vrátil k lezení po delší pauze způsobené zraněním. Zranění mu nedovolovalo lézt, ale cvičit mohl a tak sílu ztratil minimálně. Poté, co poprvé vyrazil na skály, kde úspěšně zapytlil několik cest, musel konstatovat, že u něj došlo hlavně k úbytku psychických schopností, než fyzických.
A nebo druhý případ:
Nedávno jsem sledoval kamaráda, jak lezl v Juře jednu populární cestu. Po několik namáhavějších krocích dolezl do místa, kde cesta gradovala delším přešahem do jasně viditelného obíleného chytu. Krátce předstíral krok směrem k tomuto chytu a pak se stáhl a začal zkoušet řadu dalších evidentně nesmyslných, ale bližších přídrží.
Mentálně, prostě nebyl připraven, aby se k tomuto, přestože nepříliš obtížnému, i když nevratnému kroku, odhodlal. Bylo totiž pro jeho psychiku snazší, hledat nějaký zázrak v podobě skrytého chytu a to až do úplného vyčerpání předloktí a pak s úlevou zavolat - Dober!
Ne, myslím, že nejsem příliš kritický, protože jeho první slova, když jsem ho spustil na zem byla "To bylo všechno v hlavě"
3. Polokrok
Třetí nejčastější chybou, kterou lezci dělají a která je hodně podobná předchozímu otálení je to, co by se dalo nazvat: polokrok.
Je tím myšleno hlavně lezení polovičatě, bez srdce, bez náboje.
Určitě víte, o čem mluvím. Jsi vyčerpaný, víš, že další krok je klíčový a jsi přesvědčen, že ho neuděláš, takže jen předstíráš, že to zkusíš. Pár polovičatých kroků a pád.
Chycení se za expresku je dalším projevem polokroku. V převise to bývá často i nebezpečná praxe, po které často následuje zoufalá snaha se zacvaknout, zatímco ruka pomalu klouže po expresce dolů.
Jak proti těmto strachům bojovat?
Stále mě udivuje, kolikrát se stává nejúčinnější strategií metoda "ještě jeden chyt".
Špatně se držíte, stupy jsou na nic, vaše tělo poklesává, jak vás gravitace táhne dolů. Pak přešáhnete a vše se zlepší, najednou můžete přendat nohy , uvolnit ruku pro cvaknutí.
Opravdu velmi často je strategie "ještě jeden chyt" to jediné, co odděluje on-sight přelez od "pověšení pytle".
Při se psání tohoto článku jsem se inspiroval jednou recenzí, která se objevila na Eveningsends a týkala se knihy Vertical Mind. Autory této knihy jsou Don McGrath a Jeff Elison, kteří tvrdí, že mentálnímu tréninku by měli lezci věnovat alespoň tolik času, kolik věnují na posílení svých svalů.
Ano, to je presne ono! Kazdy si to ale musi uvedomit v sobe. Tohle je jeden z poznatku, co jsem si vzal z knizky Trenink sportovniho lezce: Vzdycky jeste jeden krok navic. Boli to, je to neprijemny, ale kupodivu jde to. A taky si dost casto vsimam, ze lidi cvakaji diky strachu z daleko horsi pozice, nez by mohli, jen proto, ze uz s vypetim vsech sil a na spickach na presku dosahnou.
sedí všechno, ale ztotožňuju se hlavně s 3. bodem. jakmile jdu sérii dvou tří nadstandardně těžších kroků, tak tělo ztratí tu správnou šťávu, švih. Je to prvotně blok v hlavě - to asi nedáš. Na druhou stranu, je to i zkušenost napozorovaná od ostatních. Kdykoli vidím, jak se někdo jako klíště urputně drží chytíků, klepou se mu nohy, ztrácím chuť lízt nad svůj level, tenhle vyklepanej styl lezení kdy se dodrápeš nahoru, hlavně abys tam byl a tu osmu teda dal, pro mě nějak nemá půvab.
Chapu a mam to naprosto stejne s behanim. Kdyz vidim zavodniky v cili naprosto vycerpane, jenom proto aby ten zavod vyhrali, misto aby vypadali elegantne s vypnutou hrudi jak Mirek Dusin, zcela ztracim chut bezet, nema to puvab. Zvlast kdyz se tam da dojet tramvaji.
a kolikrát si závodil? mě teda závody v běhu docela bavili když jsem víc běhal. je to o tom někoho předběhnout, nenechat se předběhnout, chut vítězit. to že jsi v cíli vyčerpaný je normální. kdyby ne, běžíš pod svoje možnosti. kdo nepadá, leze pod svoje možnosti :)
Zrovna v neděli mě zamrznutí uprostřed dynamického závěrečného kroku způsobil vrčící Glis glis, a to sem byl fakt psychicky připraven ten krok udělat. Prostě někdy můžeš mít stav jako buddha, což sem teda neměl, k tomu máš 50 čísel od obličeje plcha, který nehodlá pochopit, že bojuješ o OS a potřebuješ tu "jeho" spáru. Ale to by šla vytvořit horolezecká abeceda zvířat s příběhy kamzíků, kavčat, užovek, zmijí, vos, včel, sýkorek .... :D
Jo, Jura, http://www.lezec.cz/cesta.php?key=104052, no a byly i v dalších cestách i sektorech, kam jsme o víkendu zavítali. Spolulezec se s ním potkal v této cestě http://www.lezec.cz/cesta.php?key=91597, byl v díře několik metrů před koncem cesty. To by snad free solo nelezl ani Honold. :-)
Mimochodem - řvaní a vrčení jako snaha o podobný způsob komunikace tj. zastrašení ho a vyštvání z díry nepomohlo, jen zaleze hlouběji a vrčí dál.
Já dolezl do místa odkud nebylo kam dál, žádný další krok, žádný chyt - vůbec nic. Najednou zasyčel ve spáře za kterou jsem se držel tenhle plch a najednou bylo všude plno chytů a stupů a byl jsem hned nahoře :D
Jde vůbec se nějak mentálně připravovat? Platí pravidlo, že se člověk potřebuje jen vylézt a ta psychycká připravenost přijde sama, nebo lze se obrnit nějak uměle (chápej nějaký trénink a pod.).
Patřím do kategorie spíš bodu 1. ale jen v cestách na mém limitu, tam mě to zabijí OS přelezy, a to výrazně. Zkoušel jsem i trénovat pády (vevnitř, někdy díky hecu spolezců jsem se proletl i venku), ale přijde mi, že i když vím, že třeba v dané situaci bude pád malý, tak stejně mám stále blok jít uvolněně dál. V hlavě šrotuje miliarda scénářů, co se může během i toho malého pádu stát... Rád bych se v této oblasti pohnul dál, protože mi to kazí radost z lezení. Jak tu někdo psal, Akorát mi to způsobuje nechuť se do těžších cest vůbec pouštět, protože předem předjímám, že se v tom určitě proletím.
To je dobrej point s těma OS.. Taky na mě sedí asi ten první bod, ale jen v OS/Flash přelezu. Pro tenhle typ přelezu je nemít strach s pádu důležité.. Na 2 a další pokus zkroknutých cest spustím autopilota a pak mě když něco neklapne spíš překvapí, že už se houpu(třeba s chytem v ruce)..
Strach nikdy nenatrénujete ovládat, totiž ten fobicky strach...ten normalni ano, ale kdo ma v hlave jinej nez normalni pud sebezachovy, tezko. Asi mel predky v nížinách nebo prave naopak to presne nevim. Jinak dost dobry clanek!
Když jsem začínala, tak mi můj starší zkušený parťák řekl dvě poučky proti strachu:
První byla: dole si zkontroluj jak si navázaná a jestli jistič má lano správně v jistítku.
Pak pohledem ze země vyhodnoť, jestli je cesta rozumně odjištěná (bez dlouhých odlezů s normálně vzdálenými jistícími body, bez polic, nebo špičatých větví blízko rostoucího stromu).
A pak jdi na to a strach nech dole, nemůže se ti totiž nic stát i když spadneš kdekoliv. A pomáhá to. Dřív jsem například lezla a pak když jsem byla v úzkých, tak jsem si třeba kontrolovala uzel, jestli jsem se dobře navázala. Prostě kravina.
Ještě je tu jeden level strachu a to je pád do vlastního.
Ale i na to platí "ještě jeden chyt"
Kolikrát se mi stalo ,že jsem byl dva metry pod "tutovym" nejtem pod sebou deset metrů na zem a u nohou vklíněnec, se kterým si pak člověk není vůbec tak jistej jako když ho tam dával. Zamrznutí v takovém případě nepřipadá v úvahu. Je to téměř jistá cesta do pekel.
Obdobně na písku. Kruh metr nad došahem a metr pod nohama hodiny a na zem to je dálka.
A v tu chvíli je to o jističi, když vidí že je člověk v "hajzlu" musí ho namotivovat aby t odal. Ono dolů to dá tak jako tak když to nevyjde.
Můj nejhroznější zážitek je asi z 10 let kdy jsem lezl sólo na jeden kvak (nějaká 4ka, v jizerkách) metr pod vrcholem mě ochromil strach. Babička tehdy místo paniky nasadila uklidňující tón a znavigovala mě dolu. Když jsem pak byl dole tak se rozklepala a rozplakala. Já už neměl co, řval jsem celou dobu.
No moje žená má instrukce co má říkat a co dělat když se "zaseknu" pod jištěním, na zem daleko a jištění je jen moje. Taková krizová strategická porada před bojem není vůbec od věci :-)
Tak hore zdar.
Se vším souhlasím, jenom si myslím, že tohle vše platí spíše na umělé stěně, cvičných skalách, méně už na písku a v horách je to pak trochu jinak. Tam se musí člověk snažit aby se do takové situace vůbec nedostal – tam i malý pád může skončit pěkným průšvihem. Ale z vlastní zkušenosti vím, že se člověk stejně do té situace jednou dostane a pak stojí před problémem. Ono je totiž trochu rozdilné spadnout tři metry nad nýtem na překližce, či 4 metry nad nýtem třeba v Srbsku anebo tři metry třeba i nad tutovou skobou v nějaké cestě v Chamonix, 800 metrů nad nástupem do cesty. V takové situaci se mi dobře osvědčilo na tom „citlivém“ místě radši několikrát sestoupit, než se „uprásknout“, ale třeba jsem ustrašenec. Při následujícím několikerém „nacvičování“ toho těžkého místa člověk se najednou na místě, kde se mu zdálo, že se nemůže postavit, postaví jako by nic, nebo najednou odhalí malou spárku kam může založit ještě další dodatečně třeba i nepříliš jisté jistění – s myšlenkou: „Aspoň mně to při případném pádu při nejmenším narovná“.
Je jasné, že hranice strachu je ovlivněná a vlastně určená tím jak je člověk „odrsanej“, kolikrát už byl v podobné situaci, jakou má zkušenost a jakou má jemu vlastní psychiku. Také to závisí na partnerovi, jaké je na něj spolehnutí, jaké ten má zkušenosti a pod. Ale hecování nepokládám za nejlepší recept se s tím těžkým místem v horách vypořádat.
. - . - . - . - . - . - . - . - . - . - . - . -
Škoda, že je tento dobrý článek trochu zavádějící a někoho, kdo nemá zkušenost může svést k tomu aby se v Tatrách choval jako na umělce, to může být docela fatální.
Michale není potřeba chodit pro příklad ani tak daleko jako na hory. Podobné uklidnění se dá zažít např. i na Tvejch cestách ve Sv. Jánu, kde jsou stěny mnohde taky už dost vysoký. Nikdy bych neřekl, že mě jejich autor jednou z pozice starýho mazáka setře na netu jako nějakýho překližkáře. Samosebou se Ti co do zkušeností nemůžu rovnat, ale od někoho, kdo je nositelem a propagátorem takovejch těch romantickejch horolezeckejch hodnot, bych čekal spíš něco jako moudře shovívavé lehce ironické poučení mazáka bažantovi o tom, v čem se pletu, než takovejhle štěk.
No nepujdu pro příklad daleko. Nemusí se ani jednat o hory.
Například Falkensteinwand v Německu. (mám to z vyprávění rodičů)
Prý dva klcui, mlaďoši nbušení. přišli poprvý na písek a vybrali si nějakou kasickou sedmu. Mělo to snad 4 dýlky. No a ve třetí dýlce prvolezec zabloudil. cca přý 5 metrů bokem od kruhu. No nechtěl tam přelázat tak tam našel nějaký 3je hodiny. A udělal ukázkovej štand (5 metrů od kruhu ke kterýmu mohl odlízt) dobral spolulezce. A prvolezec pokračoval. Pak si odškočil do štandu a skončili oba dva na zemi o 70 metrů níž. Prostě pešek a špatný rozhodnutí. Ale stává se.
Jasně v horách je to ještě něco jinýho. Tam je to s "hecováním" ještě jinak. (To je reakce na michaela) Jasně že je "hec a hec. Je taky dobrý poznat kdy ten hec může skončit blbě. Finální rozhodnutí je na prvolezci, ten ale může mít i jiný uvažováníá vlivem "rauše" z lezení. Ale pamatuju si jinou příhodu. Dolezl jsem na suškách jednu cestu. Nějakej komín to byl bo co. A nahoře nic počádnýho na štand. Měl jsem nějak vybáto. A tam borovička a nějaka špička šutru. Dohadujem se s jističem za co udělám štand. Nevypadalo nic moc vábně. Lákala mě borovička třesu s ní jehličí lítá. No Jistič mi to vymluvil, prej radši ten kámen. Já dal na něj tehdy protože nějak mi to neuvažovalo. Pak přilezl nahoru, lehce se do ní opřel a ona ukázala kořeny. No a tenkámen byl skála. Je to jak kdy. Chce to mít klid v hlavě :) A nedělat blbiny A když není klid tak jistič musí mít klid. A partnercheck. Ale to nepíš ani tak vám jako spíš všem :-) co když si to čte plno lidí co nemá zatím šajn.
Honzo, sorry jestli jsem se Tě nějak dotknul, to vůbec nebylo mým úmyslem. A už vůbec bych si to nedovolil z pozice mazáka k bažantovi - to není korektní a vždycky jsem to odsuzoval. Od něčeho takového jsem a vždycky byl duševně dost vzdálen. Jak jsem poznamenal, doba se změnila a prostě spousta věcí je jinak než dříve. Já mám takový postoj k různym věcem, někdo jiný se na to dívá jinak. Pro mne se svět nezboří a proto druhého doufám také ne. Svými pár slovy se snažím ozřejmit to, co se mi honí hlavou a určitě si nebudu hrát na mentora se vztyčeným a hrozícím ukazováčkem.
Ovšem nadále jsem osobně přesvědčen že "uprásknout se" někde na Badile, i když jsou to jenom 4 metry, je něco jiného než udělat pendl při lezení na Ramzese ve Mšeně, o nějakém padání na umělé stěně ani nemluvě. Vůbec nejde o to jestli člověk spadne až na zem, to je většinou i na překližce fatální, ale popadnout třeba na Cime to potřebuje trochu jiny postoj k celé věci. V takovýchto terénech se člověk podobné situaci musi vyhýbat jak čert kříži.
Breto nebud prisnej, nahodou je to pekny pojmenovani problemu, ktery clovek kolem sebe vidi a vetsinou jima i prochazel/zi. Plchove a nasr... netopyri v derach a sparach teda chybi :)
:) Plch mě ještě nezastavil, ale netopejr to už párkrát dokázal s velikým přehledem.
V pravdě nevidím rozdíl mezi "zamrznutím, otálením a polokrokem".. Že je více než 50% výkonu v hlavě, je asi celkem zřejmé.
Evidentně se bavíme pouze o sportovkách, takže pochopím, že zde není rozdělení na racionální a iracionální strach, bavíme se pouze o druhém. Ale tak jako tak bych hledal spíš důvod strachu a snažil se začít zde. Urovnání si myšlenek, nebo rozhovor s trenérem či kamarádem jsou občas nejlepší řešení.
Nicméně zcela mi zde chybí nějaký návod "tak co s tím.." Rada že mě kamarádi vyhecují, mi přijde úsměvná.. Ještě jeden chyt může někdy pomoc - když čeká spása, ale když se to zhoršuje, je to k ničemu. Tyhle rady řeší ten daný pokus, ale o trénink a přípravu „na příště“ už neřeší.
Setkal jsem se i s řešením jednoho trenéra, který při jištění povolil, až pustil lano. Osobně bych mu za to zlomil nos i žebro ať by to dopadlo jakkoliv.
Sám když někoho něco učím říkám dva způsoby - navyknutí si na stres a případně jeho potlačení.
1. navyknutí - prostě budete cíleně lézt a padat - například při tréninku na konci každé cesty skočíte do posledního. Pády budou tak běžné, že přestanou vadit. (samo možností je víc)
2. potlačení stresu - například mě to padání pro radost nedělá moc dobře - jak na hlavu tak na záda :) Strach lze potlačit i maximální koncentrací na výkon. A když už člověk spadne tak to neva - neb není to ten pád, čeho se většinou bojíme, ale ten stav "že to přijde“.
Nicméně psal jsem o tom, že téma je sakra složitější – co když toto na někoho nefunguje, nebo to nechápe(mladí), co když někoho brzdí předstartovní stres(nejen na závodech), co když ten strach je opodstatnělej, spousta lidí se bojí čísel - v osmičce lezou jak fík a v těžší se bojí pohnout.. U někoho to může být stud atd..
Proto jsem psal, že pár postřehů ze skal je dle mého nevhodné paušalizování. Nicméně prosím autora aby můj příspěvek nebral příliš osobně - trénink můj i ostatních je pro mě zásadní téma a zrovna psychika a sportovní psychologie(a třeba i strava o článek níž s Karešákem)jsou moc zajímavé kapitoly, tak jsem rád že se tu řeší - na rozdíl od jiných zdejších nesmyslů..
tak jasne, nejprve musis identifikovat o co jde, a to tu je, zbytek je veda a vule. Jinak ad zada:), v nasem veku bych tenhle problem zaradil do strachu racionalniho i ohledne sportovek, vim bohuzel o cem mluvim:(. Zatimco ve triceti metrech i vetsi pad uz tolik nevadi, tvrdej pad do prvni ci druhy presky takovyho chabruza na zada dovede potrapit. No a hned mas strach i metr nad zemi a jakej.
No - o tom prvním a nejdůležitějším autor jaksi pozapoměl napsat. A to je důvěra v jističe. A přitom i důvěřivé děti už tohle dokáží pochopit a rozlišit. Asi to spousta protřelých mazáků bere jako samozřejmost. (I když i tu se občas vyjímka ukáže). Ovšem - co ti ostatní....
Souhlas, ale není to jen důvěra v jističe, je to i důvěra v materiál komplexně. Spousta lidí řeší, zda nepovolí lano, karabiny, nýty atd.. Je to i o tom důvěřovat sám sobě - že jsem se správně navázal a né to řešit, až když se začnu bát atd.. Díky :)
No - je to o tom kam a s čím. Když použiju starý lano (i po tabulkovejch pádech) na stěnce do 4m a s dopadem do písku či koberce na um. stěně, tak asi o tolik nejde, jako je tomu v případě stěny 30m a vyšší s dopadem do balvanů. Ono vůbec mi tu chybí pro nás neprotřelé praxí znát ony meze používání materiálu komplexně a jeho případné vyřazování. (V metodikách toho moc člověk nepochytí). Jasné, že nějaké doporučené tabulky jsou jedna věc a praxe druhá. (My např. s lankem cca 6 - 7 mm prusíky natahovali lana pro slacking pomocí kaldkostroje a vydrželo to). Ovšem tu nejde o lidi na laně....
Já s tím nemohu souhlasit. Nevím jak vy, ale preferuji spíše špatného jističe, případě sebejištění. Lezu pokaždé na jistotu, prostě se nepadá, lezu jen tam, odkud jsem schopen se vrátit. Nelezu moc, do zhruba osmiček, ale lezu jistě. Každý krok je potřeba si rozmyslet a zvážit a být si vědom, co dělám. A pak je to úplně jiný level. Kdo nikdy nelezl solo nebo v situacích, kdy se prostě spadnout nesmí, neví, o čem je řeč. Jo, může se ulomit chyt, může vyletět netopýr...třeba mne jistič chytí, třeba to jištění vydrží. Co když mne na kole srazí ožrala, co když mi někdo nedá přednost, co když letadlo spadne... Asi lezu stupeň pod svým maximem, ale pocit je to úplně jiný, než když vím, že si klidně mohu zkusit nejistý krok, protože mne někdo chytí. A pokud se někdo bojí i když leze hluboko pod svým maximem, ať si zajde k cvokaři. Fakt. Proč řešíte strach na Lezci? To vám nepomůže. Jedině sebevědomí, důvěra ve vlastní schopnosti, to vám pomůže. Jo a tolik nežrat sám sebe. Ale jestli někomu sebevědomí chybí, těžko mu pomůže diskuze tady.
Nevím zda si nyní nenaběhnu na lopatu z nepochopeného vtipu ale..
Pokud to cítíš jak to píšeš a i se ti to daří a ještě ti to dělá radost, je vše v pořádku.
Tahle diskuse je ale o sportu, ke kterému padání prostě patří. Ti, kteří jej provozují se chtějí zlepšovat a vylézt to možná nejvíc. Proto se řeší jak se nebát spadnout. Lezení pod maximem je neuspokojuje.
Je to o přístupu, každý si může najít svůj. Někdo sportuje a hrotí a jiní můžou softmoveřit pro klid duše, lásku k přírodě a osvícení. Ale můžou se navzájem respektovat.
Padání k tomu sice patří, ale ne nutně. Co je maximum? Když padáš, lezeš přes maximum. Když lezeš free nebo se špatným jističem a nějaký krok se neodvážíš dát, lezeš také na maximum. Lezeš v maximální možné míře to, na co máš. A věř tomu, že se také zlepšuješ. Podle komentářů tady v diskuzi se nemohu zbavit dojmu, že ti, kdo se bojí padat a strach je limituje, nejsou lezci, kterým strach brání v posunu z desítek na jedenáctky, ale spíše lezci lehčích cest. A věř tomu, že vše je o té sebejistotě a schopnostech. V jakých krocích se bojíš? V těžkých. A které to jsou, ty těžké? Co je těžké pro jednoho, nemusí být těžké pro druhého. A co je pro tebe těžké letos, nemusí být těžké příští rok. Jestliže budeš mít nad cestou převahu, nebudeš se v ní bát. Proč bys to dělal, když máš vše na jistotu? Tohle umělé překonávání strachu mi přijde násilné a uspěchané. Co se takhle nejdříve vylézt, naučit se lézt pořádně a s rozmyslem, a pak se na krok, kde jsem se bál, vrátit? Taky se bojím. Ale dříve jsem se bál v šestce v rajbasu, že to lezečka neustojí a ustřelí, že mi ujede ruka. Mám to trénovat s padáním? Není lepší jít přelézt několik jiných cest, získat lepší techniku a zkušenosti, a pak se tam vrátit a s radostí to přelézt na pohodu? A nebo jiný příklad, kamarád měl strach z jednoho kroku v převise, protože mu pokaždé vyjely nohy a zhoupnutí v malých chytech ho někdy vyhodilo, někdy ne. Na prvním to nedal a bál se ve všech podobných situacích. Pak potrénoval, zlepšil si břicho a celkově korzet, a po půl roce se v cestě prošel jak na procházce a vůbec nechápal, proč se tam bál. Nohy mu tam držely, technicky také bez problému... Takže s tím strachem a hlavou bych to viděl tak, že je to opravdu v hlavě, ale jen proto, že ta hlava ví, že se pouštíš do něčeho, na co nemáš. Zlepši se, podvědomí nebude mít důvod tě brzdit.
Sice většinou na anonymní komentáře nereaguji, ale s velkou částí tvého komentáře souhlasím.
Nicméně - když rozebereme složky lezeckého výkonu pak se dostaneme, že přibližně 50% je psychika a 50% fyzický podíl. Fyzický se dále dělí na Techniku, Kondici a Taktiku.
To jen abychom si ujasnili váhy jednotlivých složek.
Psychika tedy cca 50, technika 20, kondice 20 a taktika cca 10(je to jen mé pocitové rozdělení).
Souhlasím s tím, že pokud někdo na nějaký krok nemá je třeba na prvním místě zapracovat na technice a případně síle, vytrvalosti atd. (to jsou až další podsložky pod kondicí)
Nicméně pokud někoho brzdí hlava, je nesmyl si myslet že to vyshybuje nebo vočůrá super technikou.
Když je krok bez problému v možnostech lezce a brzdí jej jen strach z případného bezpečného pádu, je nesmyl vracet se ke kondičnímu (technickému) tréninku. Kde je pak efektivita?
Efektivita je dle mého názoru jedním z nejdůležitějších tréninkových hesel. Když mám na něčem pracovat tak na tom kde se můžu rychle a kvalitně zlepšit - a určitě to nebude to co mi nedělá problémy.
V tréninku je třeba se vždy zaměřit na svou nejslabší stránku a tu posílit. Bohužel většina z nás trénuje to co nám jde - siláci buší a technici baletí..
Až začneme věnovat svým slabým stránkám tolik pozornosti jako silným, půjde naše výkonnost raketově vzhůru.
Je to to samé jako s jídlem. Někdo super sportuje a jídlo neřeší. Jiný ho pořeší a posouvá se tak zase o kousek dál. Někdo to geneticky nepotřebuje a je i spousta takových, kteří aby se mohli posouvat, tak prostě musí.
Nicméně opakuji co jsem už psal, pokud tě tento tvůj přístup uspokojuje je to tvá cesta a třeba je to zrovna ta správná. Osobně preferuji jinou, ale netvrdím, že ta má je na 100% lepší.
Máš pravdu, jen bych se zastavil u toho Nicméně pokud někoho brzdí hlava, je nesmyl si myslet že to vyshybuje nebo vočůrá super technikou.
To samozřejmě ne. Ale poč se člověk bojí? Tady bych považoval za velmi důležité to rozdělit na dvě části. Jedna část je racionální. Někde jsem, mám udělat a krok a bojím se. Proč? Udrží mne lezečka? Neuklouzne mi ruka? Když se tam zvednu, udržím to? Přeberu to? Tady ti rozvoj techniky a síly a sebejistoty pomůže. Dá se to vyzkoušet lehce - bojí se dotyčný v určité výšce v pětce a bojí se ve stejné výšce v osmičce? Toto je o technice a tom, jak si věříš. Proč se ve velké kapse nebojíš a v malé nebo bouli ano? Nevěříš si, máš pocit, že to neudržíš. A s tím, jak se zlepšuješ, se bojí čím dál později, na čím dál menších chytech.
A pak je tu strach iracionální - obvykle se lidi bojí ve výškách. A tam ti to samozřejmě nepomůže. Jestli se někdo bojí v osmě stejně jako pětce, je to o něčem jiném. Ale pochybuji, že tady si s tím člověk poradí sám bez odborné pomoci.
V první řadě je tedy podle mne potřeba identifikovat ne že se bojím, ale proč se bojím. A to pak teprve řešit. A každý důvod ke strachu má jiné řešení. A to tu, bohužel, za celou dobu nikde nezaznělo. A myslím si, že řada lidí ani není schopná sama identifikovat důvod obav, může to být více věcí. Narodí se dítě a klidně se může začít bát i lezec, nejen lezkyně. Podvědomé cítění odpovědnosti, které si na vědomé úrovni vůbec neuvědomujeme, posunuje naši toleranci riziku, takže občas se stane, že si člověk vezme hypotéku a najednou se během pár týdnů ze zuřivého lezce stane lezcem na pohodu... A podobných věcí je více, podvědomí je potvora :-) Takže než začnete řešit strach, zjistěte si, proč se bojíte. Ale myslím ten pravý důvod, ten hluboko v nás.
Máme na věc lehce rozdílné názory, ale veskrze souhlas. BTW: o tom, že je třeba identifikovat zdroj strachu jsem psal hned ve svém druhém komentáři:) Zdar a sílu.
Hezky řečeno. Asi jde skutečně o druh strachu. Vezmu-li sebe. Lezu cca 3rokem, je mi 31, v cestách 7mého stupně se většinou na OS projdu. Některé 8- mě na OS již taky pustily. Ale v čistých 8smách jsem podělanej až hrůza. Přitom když si jí dám na druhým, tak jí většinou vyběhnu. Obecně znám ono usloví, že OS pokus stojí 3xtolik síly co RP/PP pokus a jsem si toho vědom, ale já mám problém i po tom TR pokusu to dát s čistou hlavou na PP (i když už to mě moc nebaví, k nacvičování cest jsem se asúplně ještě neprolezl). Tedy silově i technicky nemám problém, jen ta hlava. Cvakám z nesmyslů, hned jak to jde, a hned po odlezu od presa se hlava začíná víc koncentrovat na strah než na samotné lezení, což jistě chápete, to lezení vlastně posune na úroveň začátečníka.
A přesně jak tu někdo psal i pro nás softmovery, když 7ky vyhopsám, tak mi to furt nějak nepomáhá se cítit komfortně v těch 8čkách.
Jsem si vědom jednoho problému u mě a to že mám nacvičeno z indoor blouderu, lano vevnitř praktikuji ojediněle, prostě mě to nebaví, skála je skála. Takže asi spíš nejsem přivyknutý, a je pravda že někdy tyto strachové záseky prožívám i na laně na překližce. Prostě se bojím toho pádu, nejdu do rizika. Možná to je ještě nevylezeností, protože když vidím, jak nic neřší kolegové, co lezou 10let a víc, tak jen tiše závidím. Teď jen nevím, zda vůbec někdy přivyknu. Zatím jen zkouším dechové metodiky. Hluboké nádechy/výdechy s vnitřním uklidňováním, ale pomáhá to pomálu.
Ty to tak mít můžeš, ale jiní ne...někdo se pádu bojí, i když má nad cestou převahu a je lehká, hodně pod jeho meximem a to mi nikdo nevymluví, devítky na osmičkách nenatrénuješ..
Uf.Břéťovi to nemusíš vysvětlovat,lezl a leze pořád velmi obstojně.Navíc je instruktorem parašutismu,tak se s pocitem strachu druhých asi často setkává.Nedokážu si představit pojem lézt na max a za max. Možná to chápe Mad Max. Strach k lezení patří,je normální a potkat může každýho.Záleží na situaci.Slyšel jsem i krásnou větu,když se jedna pani na Srbsku ptala jednoho kluka "a vy se nebojíte? " Tak jí povídá "ale bojíme,jenže se bojíme rádi".
Vidíš, já mám zas kamarádku, která lezla obstojně, pak měla delší pauzu a po návratu jí logicky chyběla síla a technika na cesty, které lezla předtím. A jak píšeš, tělo na to nemělo, tak jí hlava zastavila. Potud OK. Jenže dneska má sílu i techniku zpět, ale hlava jí brzdí dál. A protože není založením softmover a neuspokojuje jí plácání v cestách, které dřív dávala na rozlez, bohužel směřuje k tomu, že se na lezení vykašle... A mohla by se utrénovat, ale dokud se nesrovná se strachem, dál to nepůjde.
Píšu to výše - co kamarádka v pauze dělala? Co se změnilo? Nevstoupilo do jejího života něco, čeho si váží více, než lezení? Kvůli čemu jí nestojí za to riskovat? Ať chceš nebo ne, pády jsou riskantní. Sice se nezabiješ, ale často tam drobná zranění být mohou. Kyvadlo v převise s následným nárazem na skálu nebo na stěnu není vzácností. Tohle všechno si člověk někde hluboko uvědomuje a jestli si v mezičase koupila štěně a nebo pořídila dítě nebo partnera, tak dobře ví, že se zlomenou rukou se o ně nebude moci starat. To samé platí třeba o kariérním postupu. S postupem věku pak nastupuje vědomí, že všechno se léčí déle...
Ne, nenarodilo se jí dítě, to by pak bylo jasné. Jen prostě půl roku létala po světě a lezla sotva jednou za měsíc, takže výkonnost poklesla. Strach má samozřejmě svoje opodstatnění, ale ve sportovkách s dobrým jističem taky považuju jeho překonání za vhodné a padání za celkem nezbytný úkon, pokud se chce člověk posouvat. Nebo minimálně se zkoušením těžších cest (tedy za svým maximem) člověk posune rychleji než by se posunul prostým "lezením metrů" v obtížnosti, kterou zvládá bez pádu.
Asi hodně závisí na tom, co člověk od lezení očekává. Těžké kroky i vtrvalost lze v pohodě natrénovat na bouldrovce. Když bude chodit 2-4x týdně na bouldr a sestaví si trénink tak, aby tam z dlouhodobého hlediska měla maxiámálku i vytrvalost a dobře to nakombinuje se skalami, bude v pohodě. Ale chápu, že třeba lezení koleček na bouldru nebo počítání kroků se stopkami v ruce není pro každého. Pokud chceš jen do skal na lano, asi se pádům opravdu vyhnout nejde, uznávám.
No jo, ale tohle právě nechtějí. Oni chtějí lézt na víc, než max, zkoušet a nacvičovat. Když lezeš víc, než na co máš, je vyhnutí se pádům těžké. Lézt na pohodu je na některé lidi asi málo kúl.
Pracuji se strachy denně. Ne jako sportovní trenér či moderní kouč, ale jako mentor.
Z mých zkušeností mohu napsat pár postřehů...
Strach je v první řadě jen nedostatek informací. Nevíme, jak co funguje, takže se toho logicky bojíme. Osobně bych např. neřídil letadlo, kdyby mi to někdo nabídl, ne ze strachu, ale proto, že nevím, jak to bezpečně a s minimálním rizikem dělat.
V případě, kdy by přišel klient se zakázkou: Zbav mne strachu z pádu při lezení, tak bych postupoval jako obvykle. Strach z pádu při volnočasové aktivitě bych bral jako strach pouze vedlejší, zástupný, protože je jen malou částí komplexního přístupu dotyčného k životu svéprávného člověka jako k celku.
Lézt ve volném čase a mít strach z pádu je jen špička ledovce všech strachů dotyčného v celém spektru jeho života v dané době.
Strach z pádu je jen otevírací téma, chvála za něj!, ale ostříháním jednoho přerostlého a zasviněného nehtu z dvaceti šik prostě nebudeme :-)
Chce-li tedy někdo ze zájemců strach z pádu při lezení opravdu účinně eliminovat, nechť se z odstupu podívá i na ostatní strachy v jeho životě, podobné váhy i rizika a začne je řešit komplexně. Jinak se totiž vystavuje riziku, že se jeho strach z pádu pouze přesune do jiné oblasti jeho života, kde by se mohl již více i zhmotnit. A garantuji mnoha a mnoha případy, že přesně to strachy časem i rády dělají.
Je to vlastně úplně jednoduché :-)
OK, mám strach z pádů při lezení, ze sršňů a ze zubáka. Chtěl jsem původně řešit jen ty sršně, ale asi k tomu budu muset přistoupit komplexně. Co tedy mám dělat a kolik mne to bude stát?
Stav se někdy v Holešovicích a ptej se po Dafem/Bobrovi. Nebo si ho sežeň jinudy. Ten ví, kde mne hledat. Pokud to myslíš vážně.
To k tomu, co máš dělat.
A k ceně? Ta není na prvním místě...
Bobr řeší strach z padání, to je fakt, protože metat pumpy do jeho ufounů žádnou odvahu nevyžaduje, jak jsou bombový. Ale s těma sršáněma nevim nevim, a teď ještě do toho ten plch.
Jak píši výše... Pracuji jen s těmi perspektivními z hlediska nadhledu nad běžné záležitosti. Ber to jako určitou formu exkluzivity. UFOuni a Dafeho přístup je kvalitka. Proto jako jediný mezi lezeckou veřejností tady na webu má na mne tel, abych se nezdržoval. Např.
Koukam, ze je tu hodne komentaru, ale zadna skutecna rada pro novacky nebo pro panicke bojice. Proto jsem se rozhodl sdilet svoji metodu, ktera mi dobre zafungovala a posunula mi hranici strachu na prijatelnou uroven.
1) mejte natrenovano - nikdy se strachu nezbavite, pokud neudrzite pri obede ani prerostly jablko. Musite mit jasnou predstavu o tom, kde je vas OS limit v jednotlivych typech cest a materialu a v horni a dolni uvrati formy. V ceste musite vedet, kde se prave nachazite, co se tyce limitu.
2) nekoukejte pod sebe, nemyslete!, premyslejte - nekoukejte pod sebe (vyjimku tvori kontrola vzdalenosti pri zakladani jisteni, kdy neni dobre mit jisteni blizko u sebe, abyste si napr. "nevystrileli" vsechny male frendy hned v prvnich 10ti metrech 50ti metrove delky), mysleni na to, jestli uz je to na zem, jestli pujde neco zalozit, jak vysoko jsem nad poslednim jistenim je cesta do pekel. Na misto toho se soustredte na kroky a premyslejte o tom, jaky pohyb se chystate udelat, kdyz se dostanete do pro vas lehciho terenu promyslete si ramcove dalsi kroky a odhadnete mysta, kde muzete zalozit jisteni.
4) nespechejte - zvlaste vysoko nad jistenim. Tento bod plati hlavne v plotnach a rajbasech, kde ma strach tendenci delat dlouhy kroky, ktery jsou jistou smrti pro stabilitu. Samozrejme v previse je rychlost potreba prizpusobit vasi vytrvalosti.
5) stale lezte - kdyz zastavite, mate cas myslet a muzete se dostat do zamrzaciho modu s jedinou moznosti leteckyho restartu. Toto je v podstate jiz nahore zminovana metoda "o chyt dal".
6) zapomente, ze existuje slezani a odpocivani v nytech - toto pravidlo plati pouze v dobre ojistenych cestach. Lezte dokud cestu nevylezete nebo neodpadnete.
7) hodne padejte - vzdy kdyz je to mozne, padejte, skakejte a uzivejte si to, protoze padani je uplne stejny jako jakakoliv lidska cinnost - bez trenirovky net championa. Vsechno chce cas.
Pro svoji interni potrebu mam jeste dva body, ktere uz nejsou nezbytne k uspesne aplikaci metody:
8) milujte bolest - naucte se zit s bolesti a nebrante se ji, ulehci to situace, kdy se musite zavesit do kousave spary nebo urvat blby misto pres ziletku. Navic drtiva vetsina padu neboli vubec nebo mnohem min nez rozedreny ruce.
9) pred moralovkou si privonte k hline, abyste vedeli jak krasne to bude vonet az dopadnete, ev. si vytvorte svuj vlastni ritual, ktery vam sklidni dusi pred lezenim.
Doufam, ze tato metoda alespon nekomu z vas pomuze a prinese vam vetsi radost z lezeni.
Bod 4, nesouhlas v případě rajbasů. Rajbasy se nejlíp vylezou kontituálním ťapáním bez zastavování. Jak se zastavíš, začnou klouzat nohy a hůř se dáváš znova do pohybu.
Tím nemyslím, metodu MickeyMouse, to už je poslední zoufalství před vymetením plotny:-)
Registrace
Metodika
lezec.cz
Strach z pádu je základní lidský instinkt. Při pádu často ztrácíte kontrolu nad svým tělem a vždy je tu nebezpečí, že byste se mohli zranit.
GPS a mapové aplikace