foto © Petra Michvocíková


Joska Rakoncaj, autor fotografií, ve spolupráci s Oldřichem Šlegrem,  zde prezentuje to, čemu svými slovy říká: „Jen tak vytáhnu foťák a cvaknu.“
Snad jen s jistotou nelehkých vrcholových podmínek je možné uvěřit, že ne vždy má dostatek času na promyšlenou kompozici a nádherné snímky jsou valnou většinou skutečně dílem kouzla okamžiku, genetické výbavy perfekcionalismu a mistrovského vidění s citem pro věc vyučeného optika – tedy Josky.
Joska dodnes fotí na analog, většina snímků je z diapozitivů.
Drobným úpravám fotografií v počítači se věnuje zhruba rok.

V případě zájmu o odkoupení některého snímku, je možné Josku kontaktovat.
Každá (prodaná)  fotografie je limitována určitým počtem možných kopií, to z důvodu zachování jisté unikátnosti, exluzivity (vlastnictví) každé z nich.

Výstava se po celou dobu festivalu těšila velikému zájmu veřejnosti, zatím není rozhodnuto, jak dlouho potrvá ani kam budou fotografie převezeny poté, jisté však je, že pár týdnů ve výstavní síni Teplic nad Metují ke shlédnutí ještě bude.



Joska s mladou sběratelkou podpisů

foto © Petra Michvocíková


„Většinou, když byl festival, Joska někde lezl a říkal, že se na to může vykašlat, že ho lidi nebavěj a tak až teď se mi dostalo cti, uspořádat a otevřít mu výstavu. Zmátořil jsem ho
k tomu, aby udělal kolekci velkých fotek, něco už měl, to jsem věděl. Je to průřez jeho himalájskou cestou.“ Úvodní slova Oldy Šlegra,  posledního  žijícího zakladatele festivalu.



Joska a Olda Šlegr

foto © Petra Michvocíková


Šlegr: „Řekl jsem si, že v galerii, kterou jsem si udělal v Trutnově v Domě tisku, bude ke shlédnutí historie českého lezectví. Jako prvního jsem tam měl Červinku, což je takový český Kurt Diemberger, člověk, který si po padesáti letech šel znovu vylézt na Mont Blanc, kdysi se dostal do repre. Neuvěřitelná postava našeho lezení, absolvoval všechny ty prapůvodní expedice… Druhým v pořadí byla výstava fotografií Josky a třetím byl Radek Jaroš těsně předtím než odjel na K2.
Joskovo fotografie pak byly přemístěny ještě do Turnova a  nakonec sem.
Joska vždy co dělal, dělal nobles - tedy, když začal lízt tak nobles, protože to tak chtěl a  stejně tak to má i s focením. On je v podstatě vystudovaný  designer, dělal v Meoptě, měl blízko k těmto jemným věcem. Je napůl řízlý uměním a to se projevuje v mnoha oblastech jeho života,  stavby letadel apod.
Fotil a natáčel od velmi raného věku. Díky této dovednosti pak později vlastně dostal příležitost i jet na K2, protože ho Kurt Diemberger  (mm. člověk, který jako první začal nosit do hor helmu) vzal do týmu jako druhého kameramana. (Tenkrát byla kamera velká, těžká, Joska ji uměl rozebrat, vyčistit... )


Tam, kde nám nevysokohorským lezcům cesty končí, tam jeho a jemu podobným začínají. Odkud my se vracíme, tam oni stavějí basecampy. Až tam výš si člověk uvědomí rozdíl mezi fyzičnem a psychikou, je to úplně jiný level, ve kterém jsou lidé jako Rakoncaj, Jaroš a ti další.
Já měl s Joskou na jednu expedici také jet, nedošlo k tomu. Můj limit je kolem šesti a půl tisíců, stav chronické přiožralosti, ke kterému bych to popsal, na mě nepůsobí dobře, nejsem k tomu predisponován. Navíc celý život kouřím a tak. No, nedělá mi to prostě dobře."



Ani Bohouš Sýkora si nenechal výstavu ujít.

foto © Petra Michvocíková


Rakoncaj: „Fotky dělám s jedním známým, který má docela dobrou tiskárnu. K úpravám fotografií mohu říci, že nejsou nijak zásadní,  měním kontrast, přidávám nebo ubírám černé pozadí, jen základní věci.
Nejstarší fotka zde je z roku 1981. Kdysi jsem si chtěl udělat velké fotografie na ještě klasický fotografický papíry a to bylo limitováno velikostí zvětšováku, takže maximum, co jsem mohl bylo asi 60x80 cm, tohle je něco úplně jiného.
Snímky na výstavu jsem vybíral z nezařazených negativů starých fotek.
Většina fotek vznikla tak, že jsem jen vytáhl foťák, cvaknul, schoval, bez rozmyslu, žádnou režii to nemívalo. Používal jsem plnou automatiku, tím to bylo limitované.
Nahoře se fotilo, točilo, dělal jsem černobílé fotografie i barevné diáky. Od každého něco.
Nikdy jsem nebyl línej foťák vytáhnout a fotit, na druhou stranu jsem však nikdy pro dobrou, lepší fotku neriskoval.
Jeden z foťáčků, který se jmenoval Petri II, ten měl dokonalý objektiv, nejlepší fotky jaké mám jsou myslím právě s ním. Už nefunguje, přišel jsem o něj asi v osmdesátým pátým. Pak jsem fotil na Olympusy, teď na Fujino  formát 4.5 x 6 cm.



foto © Petra Michvocíková


Každý máme při focení nějakou zvyklost, jsme ve snímcích podepsaní, dá se poznat, kdo co fotil. Asi jo.
Pro mé fotky je typické velké zvětšení a velké zrno. Nevím, co víc."



foto © Petra Michvocíková