Lezec - Zpravodaj

- pohled smeřem k MB z Chamonix, zcela vlevo Aiguille du Midi, vrchol MB pod "poklicí", směrem doprava "normálka" k Aiguille du Gouter zcela vpravo (hi res)
foto by © Tomáš Rücker

Plán byl, celkem jednoduchej, chtěli jsme to aspoň zkusit. A aby ten pokus měl aspoň nějakou šanci na úspěch, mít na to dost času a zvolit pomalej postup a vyčkávací taktiku. Rozhodne aklimatizace, kterou plánujeme jen v průběhu výstupu a hlavně věčnej soupeř počasí! Konec sezóny byl celkem jasná volba a doufáme, že nepůjdeme v zástupech a budeme mít možnost si víc užívat hor než lidí. To ale bohužel platilo jak kdy a jak kde.
Vyjíždíme v sobotu ráno, aby byl na cestu celej den a nemuselo se jezdit přes noc, což už nás hodně nebaví. Nad Šamonicema (Chamonix - CH) máme svoje oblíbený místečko na parkplacu s luxusním hajzlíkem a to je náš cíl pro první den, akorát že na místě zjišťujeme, že hajzlík už nám po sezoně sebrali :(
V neděli ráno snídaně v CH, pak nějaký nákupy vybavení a k tomu to zásadní, řešení počasí a taktiky. Ideálně se jeví středa, případně čtvrtek, to máme času víc než dost. Teď jen vymyslet, odkud, kudy a jak. Zjišťujeme, že zubačka nejezdí, takže musíme po svejch od místa, kde necháme auto, volba tedy padá na parkoviště nad Auberge de Bionnassay, který leží kousek nad 1400mnm, což bude dělat 3400m čistýho převýšení na vrchol.
Je nádherný, pozdní a sluncem zalitý podzimní odpoledne, údolím se vine hulákání jelena v říji, naprosto idylická kulisa pro neuspěchanej vejlet.
Zbejvá tak už jen naložit těžký bágly se vším vybavením a spaním a žrádlem na 4-5 dní a jde se! Je nějak okolo pátý odpolko.

- pohled podzimním údolím ke Gouterce (hi res)
foto by © Tomáš Rücker

Zatím nevíme kam až se nám bude chtít, plán je totiž dorazit v pondělí večer na Tete Rousse a na to máme času dost, prostě se uvidí. Stoupáme okolo sedla Col de Voza a pokračujeme dál směr Bellevue. Nad náma se týčí kopeček Mont Lachat, kterej vypadá, že by z něj moh bejt hezkej výhled na západ slunce, to bude ale chtít trochu hrábnout do podrážek, protože slunce už je docela dost nízko a máme to nahoru přes 300m. Nasazujeme tak smrtící tempo a docházíme naprosto ideálně ve chvílí, kdy sluneční kotouč mizí v mracích na obzoru.

- Aiguille du Midi (hi res)
foto by © Tomáš Rücker

Západ slunce (hi res)
foto by © Tomáš Rücker

Pár metrů pod náma je zastávka zubačky, která je právě v rekonstrukci. Jsou tu stavební buňky, takže se mezi dvě spojený stříškou uklidíme na noc a ráno hlavně brzo vstát, než dorazej dělňasové. Vypadalo to nejdřív na klidnou, ničím a nikým nerušenou noc, ale nejdřív se ukázalo, že tudy budou ještě nějakou dobu sestupovat opozdilci a co hůř, že se naše zásoby zalíběj strašně tichý, mazaný a rychlý myšce. Nejdřív usilovně sere Momonku (dále jen "M"), která samosebou s myší spát nebude a tak prudí mě, takže trochu přestavíme věci a spí se dál. To už si ale ta malá nenažraná mrcha vybrala moje věci, běhala mi po karimatce kolem hlavy a atakovala tašku od pana Pepíka (Sir Joseph - ručně signovaná a nějaká myš si jí tu drze ožírá:), kde jí zaujala Fidorka. Takže další stěhování věcí a snad už trocha klidu.

- Kozorožec horský či alpský - Capra ibex (hi res)
foto by © Tomáš Rücker

Ráno vstávám jako vždy dřív než "M", kochám se ránem, procházím se okolo, fotím z pár metrů Kozorožce pasoucího se hned u kolejí a budíček za mě zařizuje vláček plnej dělníků, kterej právě dorazil do stanice.
Okolo kolejí to prej kvůli práci nahoru nepůjde, takže jdeme traverzem kamsi doleva od kolejí, kde postupně začíná přibejvat sněhu a za chvíli je to už na mačky. Docela pěkně exponovaná a úzká cestička, už tady by se dalo padat pár set metrů. Nahoře zpestření v podobě žebříku a už jsme kousek od bivaku, jehož jméno si nepamatuju a mapy ho neznaj. Prostě mezi konečnou zubačky a Tetkou.

- Aiguille du Midi (hi res)
foto by © Tomáš Rücker

- Aiguille du Gouter (koza v sektoru B1) (hi res)
foto by © Tomáš Rücker

Na Tete Rousse už mají zimní režim a funguje tak jen jako nouzová noclehárna, umíme si to načasovat, zavřeli dneska :) Má to svoje výhody i nevýhody. Ušetříme za nocleh, zužitkujeme krámy a zásoby co sebou táhneme, pokecáme v mnohem komornější atmosféře s ostatníma pokušitelema hory, ale taky se ukáže, že nocleh tady je celkem likvidační. Od noclehárny je to ven přes 4 dveře a v cimře před ní se vaří, dost usilovně vaří, protože každej potřebuje hafo vody a to chvíli dá, než se ze sněhu vyzíská. Navíc je úplně plno a funí tu tak okolo 12-15 lidí, počítat se mi nějak nechtěli. To znamená, že je tu hic na zdechnutí a kyslíku snad míň jak na vrcholu :) Chvíli si říkám, jaká je pravděpodobnost, že vůbec dožijeme rána, ale tělo si po chvíli aspoň trochu zvykne a snad to půjde. Ukazuje se ale, že ne. "M" vybíhá ve dvě v noci blít a je jí fakt zle, uvnitř už spát nechce a tak mizí se spacákem kamsi do jiný cimry, blíž ke dveřím a hlavně s o dost nižší teplotou a vyšší hladinou kyslíku. I mě ráno docela bolí palice, ale ona ihned po snídani běží blít znova, to moc na další postup nevypadá ...

- svítání u "Tetky" (hi res)
foto by © Tomáš Rücker

(hi res)
foto by © Tomáš Rücker

Pomalu tak do ní leju litry vody, cpu ji cukrem, žaludek už neprotestuje a jde zase spát. Mně nezbejvá, než tu pár hodin sedět a čekat, jak to dopadne, až se probudí. Sedí tu se mnou jeden Polák, kterýmu to včera nějak nesedlo a tak dneska nabírá formu na zítřejší útok - ještě na něj dojde. Mezitím se po nezdárném pokusu vrací jedinci, kteří měli v plánu dodrápat se na vrchol přímo od Tetky. Ono to ale dělá nějakejch 1700m a dost pokusů odtud končí na Gouteru nebo u Vallotky. Když se "M" probouzí, cítí se po rehydrataci o poznání lépe a láduje do sebe pod tlakem klobásu, to vypadá jako dobrý znamení...

- Refuge de Tete Rousse (hi res)
foto by © Tomáš Rücker

Další plán je teda dolízt na Gouterku a ráno že se zase uvidí, jak bude, jestli jo nebo ne. Prostě po kouskách a netlačit to. Původně se mělo se jít přes kuloár, dokud bude zmrzlej, ale teď už jsou díky její rekonvalescenci asi dvě odpoledne a slunko do něj nemile praží, takže to bude možná o něco dobrodružnější.
Den před tím se od Tetky proletěl v helikoptéře jeden účastník původně 4 členný český expedice, jejíž 3 zbývající členy jsme potkali, když sestupovali a líčili nám, jak se jim kamarád schrastil z kuloáru a potlouk se tak, že by dolů nedolez, takže volali vrtuli. Dozvídáme se taky, že nahoře nebyli, protože je počasí zaseklo jen asi 200m nad Gouterkou a v 7 už zase chrněli ve spacáku, ale že to aspoň zkusili. Tak jim říkám, že máme dost podobnej plán. Načež padá trochu nechápavá otázka "Jakože vrátit se?" .. "No jasný, jdem to prostě jen zkusit a uvidí se." Jako kdyby se tu ale podobně stroze racionální přístup moc neuznával a tak to necháváme bejt, pro nás holt totiž furt platí takový to klišé jakože "radši na pohodu dolu, než nadoraz nahoru"
Jo a koukejte lidem na hadry, někdo zdraví podle toho kde je, někdo podle toho odkud je, ale i když někdo zdraví "bonjour", komplet hadry od Direct Alpine ho prozradí a pravděpodobnost, že se chytne, když začnete žvanit česky je dosti vysoká :)

Kuloárem ale vede chodník docela dost solidní, takže při vší fantazii netuším, jak by se tu dalo padat. Rozhlídnout, nic neletí, jdeme, radši rychlejc, ale opatrně. Bezpečně přejdeme a hned po nás proletí kuloárem v parádním kalupu několik šutráků, který bych hlavou ani jinou částí těla brzdit nechtěl. Tak aspoň je vidět, že se o tom jen nekecá.
Nastupujeme tak tedy pomalu do "stěny" pod Gouterkou. Když se někdo hrne divoce nahoru, pouštíme ho a držíme si svoje bezpečný tempo, není totiž kam spěchat. To si ovšem bohužel nemyslí i ostatní.

- jedna z výstupu (hi res)
foto by © Tomáš Rücker

Následující pasáž bude lehce vulgární, o to však autentičtější:
Asi tak v půlce výstupu nás totiž čeká dosti nemilej zážitek. Přicházíme zrovna k jednomu z fixních lan, když vidím plačícího chlapíka, kterýmu nejdřív nerozumím a až pak mi dochází, že říká "Mort, mort!" To už mi to docvakává a dostávám se o krok vejš a vidím, že pod skálou leží jeho mrtvej spolulezec. Takže v první řadě připravit "M" na to co ji čeká, aby nezačala vyvádět, dobrat ji, zajistit ji a jdu řešit situaci. První jsou otázky, co se stalo a jak je to dlouho, chlapík mi ale nerozumí, podle polohy těla je jasný, že dopadlo shora, cca 3m, je ale bez vnějších známek poranění, znova se snažím zjistit primárně čas. Říká mi že tak 20 minut, to se mi nezdá, vím, kdy nás předcházeli a kde sem je viděl naposledy, můj odhad je tak 10-15minut. Chlapík není schopnej ničeho a jen brečí do vysílačky. Tak mu ukazuju, ať mi jde pomoct, že mu musíme sundat bágl a že ho potřebuju dostat na rovnou plochu. Mezitím zjišťuju, že ten co brečí je gajd a mrtvej je jeho klient. No, pěknej profík, nechal mrtvýho celou tu dobu poskládanýho pod skálou tak jak tam dopad, na zádech měl bágl vyhrnutej za krk a hlavu v předklonu, jen mu zdá se mezitím sundal helmu, pokud ji vůbec měl. Asi ta nejhorší poloha, jaká se dá pro případný přežití vymyslet. Jinak pro jeho záchranu krom hovoru vysílačkou nebyl schopnej udělat vůbec nic. Když mám tělo na aspoň trochu použitelný rovině, zakláním hlavu, kontroluju ústní dutinu a koukám na zorničky, dle změny tvaru je evidentní, že je mrtvej už nějakou chvíli, což naznačuje i celkovej voskovej bezbarvej vzhled pokožky stejně jako sliznice v puse a tak si říkám, že šance na záchranu jsou opravdu minimální, to mě ale v tu chvíli moc nezajímá a za pokus to stojí. Než tu zůstat stát jako to hovado a čekat až přiletěj, aspoň to zkusím a udělám maximum, co se za daný situace udělat dá. Díky záklonu hlavy a poloze těla funguje ventilace z plic hodně slušně, zvuky který resuscitace doprovází ale trochu znepokojujou "M" a ani ji tomuhle zážitku nechci vystavovat zbytečně autenticky, zalezlá v bezpečí o pár metrů níž pod kamenem se má teď myslím o něco líp. Ve 3500m ale popravdě není možný resuscitovat moc dlouho, takže když už funím jak lokomotiva a cejtím, že ruply první dvě žebra, ukazuju "gájdovi" aby mě vystřídal, nechávám resuscitovat jeho dokud vydrží a pak zase střídám já jeho, makám dokud to jde, ale je vidět že tomu debilovi už se ani nechce mi pomáhat a "M" říkala, že mezitím, co já makal na jeho klientovi, tak on pil čaj z termosky. Už nemůžu, cejtím jak praská další žebro a že tohle opravdu nemám jak sám zmáknout. Navíc už je v dálce slyšet zvuk helikoptéry, která bude potřebovat kvůli minimální viditelnosti zanavigovat, tak chlapíkovi zavírám oči a s trochou piety mu pokládám jeho ruce na břicho a slejzám zase zpátky k "M", kde je výkonná baterka se stroboskopem, zajišťuju i sebe, protože budu s baterkou blbnout dost na hraně a signalizuju záchranářům, protože je to další možnost jak případně ušetřit čas při dohledávání. Jsou to fakt frajeři, nalítávaj s viditelností tak 20m bokem podél celýho výstupovýho hřebene od úpatí směrem nahoru a dva sedící na boku sledujou terén a hledaj. Chvíli vpravo, chvíli vlevo, už hodně blízko až baterka zabrala a jsou ihned nad náma, to už doběh shora další profík, kterej se krčí s náma u kamene a ukazuju mu, že u mě dobrý ale že musíme "M" trochu chlácholit, tak ji schováváme mezi sebou, ohlušující zvuk helikoptéry nad hlavou, spouští záchranáře tak na 5m max, ten má sebou defibrilátor, říkám jim, že kdyby potřebovali nějaký info, ať se ptaj klidně i mě, že CPR jsem dělal já a ten magor nebyl schopnej udělat vůbec nic, ale jak vidno, záchranář sám vyhodnocuje už po velmi krátký době situaci jako bezvýslednou, takže helikoptéra nalítá znova, těsně nás míjí koncový upínání ocelovýho lana, záchranář se cvaká společně s mrtvým a helikoptéra odlítá. Ten co se krčil u kamene s náma je guide z Gouterky a říká, že půjde dolů jako doprovod "gajda", kterej posral, co mohl a pak že se večer uvidíme na chatě. Zůstáváme tu s "M" sami a na mně teď je vysvětlit jí, že je "všechno v pořádku a nic se nestalo a nám nic nehrozí". Že podle toho, co sem viděl spíš tipuju, že pád nebyl příčinou smrti, ale naopak smrt příčinou pádu a že je největší pravděpodobnost, že pán umřel na infarkt. Naštěstí mi věří a tak ještě obezřetnějc postupujeme nahoru k chatě. Úplnej dolez pod starou chatou je hodně do kopce, a protože je "M" docela nervozní ze zážitku, tak jí pro sichr dobírám v jednom místě přes půlloďák v karabině procvaklý ve fixním jištění, to ale zjevně neskutečně obtěžuje družstvo za náma, pro který by byl problém 1-2 minuty počkat a tak se kolem druhýho lana hrabou doslova přes nás, mačky máme přímo před ksichtem, stačil by jeden blbej krok nebo pohyb a další průser je na světě. A ano, i toto byla skupina vedená gájdem, takže sečteno podtrženo, zajímalo by mě jaký % z nich sou opravdu dementní nezodpovědný hovada.
PS: Gájd mrtvýho klienta nebyl dle všeho z Chamonix, ale ze Saint Gervais

- od starý Gouterky přímo dolů (hi res)
foto by © Tomáš Rücker

- Refuge du Gouter (hi res)
foto by © Tomáš Rücker

Na chatu dolejzáme za solidní "neviditelnosti" Neskutečná úleva po tomhle dni. Polívka se sejrem, ryba s rejží a čočkou, dortík a voda v teple a bezpečí, no co víc než trochu poklidnýho spánku si přát. Snídáni máme nahlášenou ve tři a pak pokus o vrchol. Moc poklidně to ale nevypadá, i tady se ti, co už nepotřebujou spát chovaj "velmi obezřetně vůči ostatním", tak ještě kus hajzl papíru do uší, polštár přes hlavu a zkusit usnout.

- Inferno (hi res)
foto by © Tomáš Rücker

Ráno v půl třetí pípaj hodinky, dvakrát je posouvám, ale nedá se nic dělat, je to tady. Snídat ve tři ráno je taky výkon sám o sobě, rád bych toho do sebe pro sichr nacpal ještě víc, ale už by to bylo hodně lámání přes koleno, takže oblíknout a jde se na to. První skupiny už dávno dupaly tmou, zatím co my stále pokojně snídali, ale ať si jdou, my máme svoji strategii, spěchat pomalu. Na lano se navazujeme v botárně a vyrážíme jako poslední ze skupin, který zvolily k útoku na vrchol tuhle strastiplnou hodinu. Máme tak celou trasu jen sami pro sebe, okolo není nic než mráz, tma, naštěstí jen slabší vítr a hluboko pod náma spící městečka a nádherný výhledy na ně. Celou dobu dupání tmou na Gouter sleduju Orion, je zdá se jen kousek nad vysoko se zdvihajícím obzorem, kterej si jen stěží domejšlím a je nám tak průvodcem po celou dobu výstupu na první místo, odkud bude za svítání možno spatřit siluetu našeho vysněnýho cíle.

(hi res)
foto by © Tomáš Rücker

Stoupání je úmorný, ale ubíhá překvapivě rychle a v pohodě a už ho máme před sebou. Tyčí se za sedlem v celý svý mocně temný siluetě, jen světýlkující čelovky rozesetý po jeho hřebeni nám dáváj znát, kudy že vede cesta k jeho vrcholu. Ještě včera to vypadalo na sestup a teď jsme tady, Vallotka na dosah, nad ní se to prej už nevzdává, poprvé cejtíme reálnou šanci, že by to mohlo klapnout.

- Vallotka za svítání (hi res)
foto by © Tomáš Rücker

- stín MB v mracích za svítání (hi res)
foto by © Tomáš Rücker

(hi res)
foto by © Tomáš Rücker

U Vallotky rozvazujeme motýlky na laně a dál půjdeme zase nakrátko, "M" nakukuje dovnitř, ale já nějak necejtím potřebu obohacovat se i tímto poznatkem a tak si nechávám pohled do nitra smrdící plechovky ujít. Zevnitř se ozývá pozdrav, a vylejzaj dva chlapíci v zelenejch bundách, jeden napodobující barvu textilu jako chameleon i svou pletí. Nevypadá úplně nadšeně ze svojí současný lokace, ale statečně vyráží nahoru. My ještě šmodrcháme lano a cucáme Jesenku a čaj z termosky, měním rukavice za vrcholový péřovky, je to už fakt znát a mrzne tu jako sviňa. Pár fotek a jde se za nima. Začíná to bejt docela do kopce a schody vyšlapaný ve firnu v nejstrmějších pasážích ostrýho hřebene nejsou vůbec neužitečný. Docházíme dva zelený chlapíky a maj evidentně problém. Nechali mezi sebou lano moc navolno, to se sklouzlo ze svahu na italskou stranu a tam se zaseklo o poctivej firnovej zub a nejsou schopný ho dostat zpátky, nejde vyškubnout, nejde vyklepat, tak tam s ním bezradně cukaj, až jim říkám, ať počkaj a nic nedělaj, že jim tam k němu slezu a uvolním ho. Vybrali si na to super místo nad prudkým firnovým svahem, tak opatrně s předtím hrotem cepínu pěkně hluboko zanořeným do svahu lezu k lanu ... uvolněno, chlapíci děkují, pouští nás před sebe a jdeme dál. Potkáváme už skupinky sestupující z vrcholu, opatrně se míjíme na exponovaným hřebeni, překračujeme pár neškodně se tvářících trhlin a hodinky ukazujou čím dál tím pozitivnější čísla. Už se dostáváme na 200m pod vrchol, pocit že to klapne narůstá.
Začíná mi ale docházet, že velmi pravděpodobně dolezeme na prázdnej vrchol a ty dva za náma jsou už tak hluboko, že jim bude trvat sakra dlouho, než tam dolezou. Čeká nás ještě výšvih ledovým žlabem s fixním lanem a už pomalu přícházíme k poslednímu vrcholovýmu hřebeni, necelejch 100m pod vrcholem. Místo, kde nám poprvé za cestu svítí slunce do očí, vrchol na dosah a první moment kdy se mi nedaří udržet suchý oči. Postupujeme proti slunci, užíváme si ten pocit, občas se vydejcháme a za chvíli jsme tam ...

- Jsme tam, kdesi dole na hřebeni, cca 20 minut pod vrcholem, nalezeno na instagramu, autorem zasláno do mailu na památku (hi res)
foto by © Tomáš Rücker

(hi res)
foto by © Tomáš Rücker

Vrchol je opravdu jen náš!
Nikdo tu není a ještě dlouho nebude. Do všech stran se rozlejvá moře mraků, ležící jen pár stovek metrů pod vrcholem, takže nad mraky neční nic, než ta obří hromada sněhu na který teď právě docházíme k cílí. Odhazuju smyčky zkrácenýho lana, padám na kolena a zabodávám svůj vlastnoručně vyrobenej cepín do vrcholu, na kterej sem ho si slíbil donýst. Teď už slzy nejde zadržet a ani se mi nechce, ta chvíle je fakt dost silná a podmínky jsou neskutečně úžasný a nádherný! Za pět hodin od chaty bez zbytečnýho spěchu i s pauzou na Vallotce. Parádně to všechno sedlo, spěchat pomalu se zdá se fakt vyplácí ...

- vrcholový panorama, doleva přes Maudit a Tacul k Midi, doprava Courmayeur (hi res)
foto by © Tomáš Rücker

Je tu ale docela klendra. Mně to teda nevadí, já vypadám jak obézní turista ve svojí parádně naducaný péřovce, ale "M" klepe kosu a prstíky ji omrzaj, tak jen cucnout trochu Jesenky a čaje a vody a půjdeme pomalu dolů. Mrzne tak, že voda v plastový lahvi zabalená do dvou tlustejch ponožek a ukrytá v báglu se už změnila v ledovou tříšť. Takže pár fotek a pomalu a opatrně dolů.

- Matterhorn a Monte Rosa vykukující v dáli nad mraky (hi res)
foto by © Tomáš Rücker

Zrovna když vyrážíme dolejzaj na vrchol dva zelený mužíčci, plácneme si, pogratulujeme a říkám jim s humorem, že teď jim ho zase necháme, aby ho měli taky sami pro sebe :) borci jsou z Washingtonu, krátce pokecáme a už pomalu nabíráme první metry směrem dolů. "M" teď pro změnu sichruju shora a hlídám každej její krok, dolů se vždycky bojí víc než nahoru a popravdě, někdy jsou to docela hlubší kroky a zakopnout se tu fakt nedoporučuje, na obě strany je to dost z kopce a byl by to docela dlouhej pojezd s neslavným koncem.

- nad Vallotkou (hi res)
foto by © Tomáš Rücker

- Vallotka (hi res)
foto by © Tomáš Rücker

Ješte poměrně vysoko nad Vallotkou ale vidím, že se tak 150-200m pod náma směrem k ní motá někdo, komu zjevně není vůbec dobře, řeč těla mluví za vše. U Vallotky plánujeme delší pauzu na doplnění živin aj tekutin, když tu najednou vylejzvá zpoza rohu z podoby vyblitej nám důvěrně známej polskej pokušitel, kterej nabíral na Tetce síly pro dnešní útok. Jeho bratránek šel pokoušet vrchol sám a tady se rozdělili. Nevypadá vůbec dobře, silná nevolnost, malátnost, bolest hlavy, dehydratace, hodně silně kašle takže už asi i trochu vody na plicích, tak do něj nacpu opět trochu zázračný Jesenky a jeden rejžovej chlebíček s čokoládou, aby měl trochu energie a berem ho na lano s tím, že potřebuje co nejrychlejc dolů, aby se dal dokupy. "M" půjde první, on uprostřed a já to budu s piklem sichrovat shora. Bežně se odtud chodí jen s hůlkama, ale to by se teď nemuselo vyplatit. Slunce na ledový planině peče jako sviňa, tak ještě v průběhu výstupu na Gouter dolejváme vodu, sice sestupujeme, ale je to tu kousek do kopce a to už nás moc nebaví v tom vedru. Náš polskej souputník je na tom fakt dost bledě, občas upadne, sníh je tu naštěstí měkkej, takže nehrozí, že by se někam rozjel. Sotva šmajdá nohama a sám uznává, že je rád, že nemusí čekat sám na Vallotce a že bude nejlepší dostat se co nejrychlejc do bezpečí na chatu. Vcházíme do mraku a tak se naštěstí trochu ochlazujeme, na hřebínku nad chatou kde se jde trochu houpavě nahoru a dolu už ale hodně klopejtá mačkama o sebe a padá a tak mu ještě pořádně mačky dotahuju a řemínky dávám tak, aby se mu nemotaly a říkám mu, ať hlavně nepadá doprava, je to hodně z kopce a namrzlý, radši už jdu za ním se smyčkama lana v ruce nakrátko a počítám s tím, že pokud by ujel, skáču přes hranu na druhou stranu, protože "M" by sebou vzal stopro a to už bych brzdit nechtěl, naštěstí se ale z posledních sil soustředí na každej krok a bezpečně docházíme před chatu, kde ho odvazuju se slovy, že je v bezpečí a on nám děkuje za záchranu. Pomoct někomu s dobrým koncem je pocit, kterej prostě stojí za to.

- pohled na hřeben k vrcholu z planiny u Gouteru (hi res)
foto by © Tomáš Rücker

Rebelové ... my měli boty pocitvě dole v botárně, pěkně vlhký a studený - (hi res)
foto by © Tomáš Rücker

Na chalupě se zase pořádně najíme a zavodníme a padá rozhodnutí, že bude rozumnější si tu ještě jeden večer užít a sestoupit až ráno za lepší viditelnosti a odpočatý s tím, že dojdeme až rovnou k autu, Po zbytek dne tak máme čas na relax a užívání si pocitů a výhledů.

- a pohled z postele oknem (hi res)
foto by © Tomáš Rücker

Sestup už pak až na drobnosti s padajícím kamením bez problémů, poslední část vedoucí údolím pod konečnou zubačky Nid. d´Aigle v krásným podzimním duchu, šustění žlutýho javorovýho lístí kolem bot, slunko, pasoucí se stáda, vůně luk a pastvin, no prostě blaho ...

Mont Blanc s rozvahou

Reportáž

Komentáře