Jardo, Jardo, Jardo,
kamaráde, neříkej mi, že těch dalších 10 let už je zase pryč !!!  To víš, že si na 2.2.2 pamatuju. A i když je u mě sir Alzheimer na návštěvě už delší dobu dnes a denně, v tomhle případě se nechytá a s lehkostí ho pokládám na lopatky. Jako dnes, tak i před 20 lety byl touhle dobou únor druhého a ty jsi pár dní před tím na Lezce nahodil slunce slibující třpytku….

Jak parádně ten víkend tehdy dopadl, si můžeš připomenout ve XXI. díle seriálu, jehož jsi – představ si – jediným autorem (www.lezec.cz/clanky.php?xtem=&key=513).

Dopis ze dne 2.2.22 od Jardy Maršíka – Jehlovi po 20 letech


Kdybychom byli Indiáni, vím, jak ti budu říkat: „Ten, kdo si plní své sny“. Jinak tě pojmenovat nemůžu, protože když vím, co vše máš za sebou a jaké sny si dokážeš plnit, nic lepšího nevymyslím. Ať už to bylo vytěžení většiny toho hlavního a sjízdného, co může saské lezení nabídnout, nebo zdolávání horských průsmyků po stopách Tour de France poté, co jsi pověsil lezečky na hřebík a v neposlední řadě nedávné, zato úspěšné dokončení dlouhého trailu GR10 napříč Pyrenejemi se svou skvělou Bárou a úžasnou Júlinkou. Jen ty, tvoje holky, 3 batohy, 6tery trekingové hole a proviant na dva měsíce pochodu. Respekt!  Prostě je jasný, že máš sny, plány, cíle a motivaci prožívat nevšední věci, a že to teď zrovna není lezení, nevadí. Hlavně že to baví a je v tom ta správná zapálenost. Protože když nic nebaví, je to průser.

Také dělám věci, které mě baví, i když to třeba nejsou tak velké věci jako tvé nebo ještě větší někoho jiného. Někdy mě baví bikové grupetto s kámoši v Labských pískovcích, samotářský běh v Českém středohoří, běžky v Krušných horách nebo na Jizerkách. Jindy rád vezmu do ruky ňáký nářadí a zbouchám na baráku třeba dřevník, založím na chatě skalku nebo položím dlažbu na terase. Baví mě má přítelkyně a doufám, že budoucí žena, protože je to normální hodná holka od vody a baví jí všechno co mě. A i když jí „mé“ sporty zrovna třeba úplně nejdou, nepindá a směje se. Také mě - většinou - baví má práce, i když z pohledu těch pravých dobrodruhů to je určitě velká nuda. To je jedno, hlavně že člověk dělá věci rád a nemračí se pořád na svět, ale třeba jen někdy.

No a představ si, že teď je tady zase ta doba, kdy mě baví hlavně lízt, dělat ty parádní pohyby a pozorovat, jak se pomalinku zlepšuju. Už to nejde nahoru tak rychle jako dřív, ale neva. Hlavně vydržet. Pamatuji si, jak jsi mi kdysi říkal: „Kdo leze a chodí do skal, chce lízt a být ve skalách pořád. Ale když ti osud do cesty nastraží „překážky“ a ty se do těch skal prostě nějakou dobu nedostaneš, pak ti lezení přestává chybět a nejsi ochotný obětovat ten dlouhý čas, který lezení se vším tím kolem zabere.“ To můžu z vlastní několikeré zkušenosti podepsat, protože od té doby, kdy jsme se oba lezením přestali intenzivně zabývat, si připadám jak věčný začátečník, který se pořád vrací, touží lízt, neustále nalézá metry v lehkých a když už se to začíná někam posouvat, zase mu do toho někdo, něco a nezřídka on sám hodí vidle. A za nějaký čas zase od začátku. Uznávám, všechno je to o prioritách a nelze se na nic vymlouvat. Prostě když chceš lízt, tak si čas najdeš a lezeš. Taky se přiznávám, že dřív jsem měl trochu výčitky, že všechny ty dny, které trávím lezením a skalám, bych měl věnovat něčemu jinému, smysluplnějšímu, co vytváří hodnoty. Nebo i jiným sportům a rozšiřovat si obzory. Každý to máme jinak a ať to má každý, jak chce, a nikdo mu do toho nekecá. Ale udělalo mi dobře a za sebe musím souhlasit, když mi nedávno Hudy pod Trůnem v Labáku říkal něco jako: „Jehlo viď, můžeš zkoušet jiný sporty, ale stejně se k tomu lezení člověk pořád vrací, protože je to nejvíc.“ A určitě mi dáš za pravdu, že zrovna on určitě ví, o čem mluví. No a já to teď přesně tak mám. Zase usínám a mám před očima barevné chyty na stěně v Ústí, vzpomínám na kroky v „těžkých“ cestách v Labáku, plánuju jaké tréninky budu v nejbližších dnech absolvovat a těsně před usnutím mi v polospánku tělo škube a zdáli slyším to „tsa tsááá“ 😊. Už žádné výčitky, že mám dělat něco jiného nebo že mi někde něco utíká. Prostě chci lízt. No přiznávám a znám se. Kéž by mi to vydrželo a přišla forma. Už jen proto, že ty začátky jsou tak těžké, bolavé a lezení je v tomhle děsně krutý. Síla a vytrvalost jsou hned pryč. A zase si vzpomínám na tvá slova, když jsi se podivoval nad tím, proč si dávám po sezoně měsíc dva pauzu, když pak začínám skoro od nuly. Tenkrát jsem totiž nevěděl, že se lezecká síla rozplyne tak rychle, jako pára nad hrncem. Hodlám se z toho poučit a jelikož mě život z poloviny odfoukl do Příbrami, kde moc příležitostí k tréninku není, chystám se postavit si doma bouldrovku, splnit si malý sen a sledovat, jak se po týdnech posouvám a cítím pohyb. Pohyb a lezecký kroky jsou pecka. Nebudu to hrotit, ať si něco neurvu, stačí se hejbat, kroužit a vydržet. Těším se !!

Vzdáváš hold mladým silným borcům, jejich neskutečným výkonům a těžkým přelezům. Jsou to výkony, které se svou nesilou nechápu a tiše závidím. Minimálně stejný respekt ale mám k lezcům starší generace, ke kterým my dva už máme přece jen o trochu blíž a které vidím lézt nebo dobírat se u kruhu ve skalách nebo v zimě pravidelně makat na umělých stěnách. Práce mě často zanese i do jiných měst, chodím na různé stěny a tam ty borce a borkyně vidím. Postarší vysekané pardály, kteří to hrnou převisem jak za mlada nebo medvídky s bříšky, co si zase spíš vybírají něco, kde to odstojej a nemusej tak chvátat. Aktuálně a již delší dobu také rád stojím a nikam nechvátám 😊. Vždycky mi spadne brada, když sleduju, jak spolu přijdou trénovat třeba dvě děvčata 55+ (nemyslím v kg) a bez začervenání se vrhnou do 6b. V srdci se mi rozehraje blues nad lezoucími postaršími manžely nebo životními partnery, kteří mají na laně pohodu. Nebo kolik starších Němců jezdí pravidelně bušit na stěnu do Ústí, protože v Německu mají stále ten podělaný lockdown. Vrcholový sport mě naučil jet tak trochu na výkon a mít nějaký měřitelný cíl. Rád vzpomínám, jak si kdysi dávno naše stará ústecká banda jednou v hospodě vymyslela soutěž na sezonu, kdy si každý stanovil adekvátně ke své výkonosti 5 cest, které musí/by měl vylézt. Pak jsme to nějakým koeficientem obodovali a začali ty cesty v Tisé, Ostrově a Labáku lízt, odškrtávat a zapisovat sem na Lezce. Měl jsem tam tuším tenkrát něco jako Poslední Relikvii, Černou zmiji, určitě něco na Zrcadle, ale klidně mě mohl porazit někdo, kdo si napsal třeba „jen“ Kruh za Kruhem nebo Prodavače losů. Každý má svůj limit a ten zaslouží respekt. Jak to tenkrát dopadlo, už si napamatuju, ale  oslím můstkem se chci dostat k tomu, že i ve starším lezeckém věku se dají jet adekvátní bombice, mít drive a odškrtávat si své cíle. Strašně se mi líbí, když si někdo v 50 řekne, že vyleze své první 8a na vápně, nebo jiný v 55 pokusuje v Labáku své první Xc, další jejich vrstevník zas jezdí pravidelně každý víkend do Jury a vozí si odtamtud přelezené těžké devítky a třeba i desítky. Určitě ne každý je zaměřený na cíle a žije radši slovy klasika, že cesta je cílem. A buď něco padne nebo ne, je to jedno. Ta cesta ho baví, užívá si ji, překonává překážky, znovu se vrací, když přijde zranění, ale hlavně: nevzdává to. Každý ve svém okolí takové borce máme. Ty třeba svého tátu, který jede lezecké bomby jako z jeho vrstevníků málokdo. A když zůstanu já ve své rodině, tak mi velkou radost udělala mamka, která si teď v 77 letech koupila nové běžky s nanogripem a 3x týdně ukrajuje dvacky v Krušných horách.

Jardo zkrátka a dobře, jak píšeš: NIC NEKONČÍ !!! Jsme jen lehce za půlkou a ten zbytek si parádně užijem. Já rozhodně hodlám jet ty své splašené surikatí bomby až do konce. A jestli to budou bomby lezecké, tak jedině dobře. Na gauči určitě ležet nebudu. Nebaví mě to a ani to neumím. A o tobě nepochybuju už vůbec. Stoprocentně vím, že máš v hlavě plány na několik životů a těším se, až vykulím oči nad tím, co to bude zase za bejkárnu.

Důležité je, že víš, že jsi „z oboru“ a že jsi lezec. Pan Lezec. Takže nepochybuju, že se v těch skalách zase potkáme a když to bude v Sasku, tak už teď mám zpocené pracky a staženou řiť.

Na závěr dovol vyjádřit svůj velký údiv a zároveň poděkování, že taková slova věnuješ zrovna mě, obyčejnému člověku. Moc si toho vážím a věz, že tam kde ve tvém srdci ležím já, tak na podobném místě v srdci mém, ležíš i TY.

Dost nostalgie postarších mládenců, chceš-li mladých kmetů. Kola se točí, jede se dál a život je fajn. Makáme, nefňukáme a máme radost z bolesti a únavy, která přichází po tom, když naplno děláme něco, co nás baví a naplňuje.

Drž se, pozdravuj a určitě brzy ZDAR !!!

Jehla








Teufelspitze - Sympathie mit dem Teufel Xa