Možná proto, že už jsem dobrých pět let nic pořádného nesóloval nebo možná proto, že mi poslední dobou chybí stálý spolulezec, mi začala vrtat v hlavě myšlenka na nějaké pěkné sólíčko v Jizerkách. A možná jsem byl až příliš ovlivněn přečtením rozhovoru s Peterem Croftem. Každopádně jsem usoudil, že to nejlepší, co bych si mohl vylézt jsou tři klasické béčka. Konečný výběr nakonec ovlivnila návštěva Jara a Jara z Uherského Hradiště, protože mě před měsícem postavili do úlohy jejich průvodce po Jizerkách a já zjistil, že právě cesty které jsem jim tenkrát doporučil jsou ty přesně ty pravé.

Jak jistě ví každý, kdo někdy odložil lano a stejně stoupal vzhůru, nedá se jen tak po letech přijít a dát si něco pořádného sólo. A tak jsem využil volné chvilky v neděli odpoledne, abych si připomněl jaké to je a zašel se podívat na svoji oblíbenou cestu.

Růžovka na Parsifal vypadala přesně jak jsem si ji pomatoval, nádherných deset metrů šestkového lezení po lištách. Neodolal jsem a až u kruhu zjistil, že jsem se mohl napřed rozhýbat, ale že mi vůbec nechybí ani sedák ani lano. A tak jsem vzápětí přidal tři sousední cesty. Hladinu adrenalinu mi trošku zvedl závěrečný převis v Převislé cestě, kde jsou až příliš velké chyty. A v momentě když jsem držel okraj velkého lupenu mi moje fantazie barvitě vykreslila, co se stane, až se s ním přikryju. Naštěstí pořád zůstal na svém místě.

A přestože se mi začal ozývat zánět v levém loktu, tak jsem se cestou zpět zašel podívat na Dvojče, kde vede nádherná Cesta pro Maju. Takové krátké lehčí béčko. A jak jsem tak stál v polovině cesty pod převískem, díval se na klíčové tři metry, tak se konečně začali dostavovat ty staré dobré pocity, které už jsem par let nezažil. Zmizel veškerý strach a já se dokázal přesně soustředit jen na provedení každého kroku. A aniž bych se moc nadřel tak jsem stál během chvilky na vrcholu. Přestože mě už loket bolel docela slušně, nemohl jsem si před odchodem odpustit nejtěžší pětku v Jizerkách. Myslím, že ty dva poslední kroky v Západní hraně potrápí každého.

Jelikož mi to všechno přišlo tak snadné a samozřejmé, přistihl jsem se že i přes slušné vedro a bolavý loket sedím dnes odpoledne v autě a mířím do Údolí Černého potoka. Během hodinky stojím pod Převislou cestou na Kazatelnu a hledám důvody proč ji nelézt. Žádné nejsou, snad jen trochu nervozity, která ale pramení spíš z nedočkavosti a očekávání. A tak až u kruhu pod převisem začínám přemýšlet jestli jsem si přeci jen neměl dát něco na rozhejbání. Ale loket říká jasně, že si dnes nemůžu dovolit lézt metry navíc. A tak jen vytřepávám a vzpomínám jak o tři metry výš posledně Jaro ulít. Kupodivu mi to moc nevadí a já se nečekaně přistihuju, že dělám nejtěžší kroky za bočáky a že nejlepší na tom všem je skutečnost, že nemůžu spadnout. Opět mám tu nádhernou jistotu a vzápětí visím na pravačce nad převisem a vychutnávám si závěrečné lehké metry.

Pod Pohovkou už loket pobolívá, ale těch pětatřicet metrů Jihozápadní hrany vypadá neodolatelně. Úvodní metry převisem si labužnicky vychutnávám a vůbec mi nevadí, že cesta rychle získává výšku. V pětkových plotnách prokládaných travou, které následují, to není skoro znát. A tak dost rychle stojím na malé poličce, kde se občas štanduje a prohlížím si lehce převislou hranu proloženou dunivým sokolíčkem. Nádherně trčí do prostoru a já mám pod nohama dvacet pět metrů vzduchu a za zády hluboké údolí. A během té chvilky si vychutnávám příjemné mrazení kolem žaludku vyvolané představou co budu dělat o tři metry výš. Těch pár kroků, které následuje patří mezi nejkrásnější v Jizerkách, a tak si je náležitě užívám a v římse se skobou se pouštím jednou rukou a otáčím se do údolí. Nejkrásnější na sólování je to ostré vnímání. Na stromech za sebou rozeznávám každý lísteček a přímo cítím jak s nimi třepe vítr. Bohužel musím lézt dál a nemůžu se kochat dlouho. Další tři kroky dělám jako v tranzu a během chviličky se převaluju přes hranu do vrcholové plotny a v pohodě kráčím na vrchol. Až cestou dolů si uvědomuju, jak moc mě bolí ruka a pomalu si začínám připouštět, že dnes jsem dolezl a Nos, který jsem plánoval jako závěrečný bonbónek, si budu muset nechat na jindy. Přesto se na něj jdu ještě podívat, ale těch padesát metrů bych nevydržel. A tak se zklamaně otáčím zpět do údolí. Ani mi nevadí, že jsem nevylez všechny tři naplánovaná cesty, jako skutečnost, že už nemůžu pokračovat, stoupat nahoru a užívat si tu spoustu nádherných pocitů.

Třeba zas někdy příště…