Vzhledem k poměrně značnému a velmi zkreslenému mediálnímu ohlasu, který

vzbudil náš výcvik na Chatě při Zelenom plese, se k celé záležitosti chci vrátit.
Nejprve pár faktů: na Brnčálce jsme v týdnu od 15. do 19. března dokončovali zimním výcvikem běh naší horoškoly 2002 - 2004. Zúčastnit se ho mohli ti, kteří před tím absolvovali povinnou teoretickou část spojenou se zkouškou, praktickou část na skalách a týdenní lezení v horách. To se konalo shodou okolností rovněž v Tatrách a rovněž na chatě Brnčálce loni v létě.
Zimní výcvik začal v neděli a v pondělí chůzí na mačkách, bržděním cepínem, chytáním pádů do štandu z cepínu, lezením v ledu a nácvikem všech dalších nezbytných znalostí nutných pro zimní lezení. Ostatně, naše horoškola vychází při výuce horoškoláků striktně z metodických pokynů ČHS. Snad jen na okraj: ti, o kterých je řeč, mají průkaz ČHS a jde o lidi seriózní, mající značné zkušenosti z VHT, lidi lezecky zdatné, kteří ve stejných místech slézali v létě cesty IV. i V. stupně obtížnosti.
Po úvodním nácviku jsme šli třetí den lézt: 3 samostatné dvojky vyrazili na Karbunkulový hřeben, čtvrtá dvojka byli instruktoři. Všichni cestu nahlásili, zapsali a konzultovali, znali nástup a sestup, věděli, ze jde o technicky lehkou (II. až III.), ale dlouhou cestu. Všichni znali postupy při nepředvídaných okolnostech, byli dobře materiálově vybaveni.


Trasa

Dvojka instruktorů sledovala dění na hřebeni. Vhledem k pomalosti poslední dvojky a jejich velké vzdálenosti spolu však nekomunikovali. Prostě předpokládali, že se včas rozhodnou pro návrat. Instruktoři se nad sestup pod Belasou vežou dostali před setměním, za nimi v rozumnou dobu došla další dvojka, třetí v pořadí byla cca 4 délky pozadu. Protože dlouho nešla, usoudili instruktoři, ze se třetí dvojka rozhodla kvůli setmění bivakovat na hřebeni.
Ještě, než se úplně setmělo, viděli poslední dvojku jak začíná slaňovat. Protože se po setmění začalo výrazně zhoršovat počasí (jinak bylo celý den nádherně, slunečno se skvělou viditelností), rozhodli se nenechat třetí dvojku na hřebeni, vrátili se ty 4 délky pro ně a přivedli je k sestupu pod Belasou vežu. Celá akce (vytažení třetí dvojky z místa, kde ve žďáráku bivakovali) trvala za tmy poměrně dlouho. Mezi tím jsme z chaty vyrazili se spacáky, lezeckým materiálem, suchým ošacením, potravinami a termoskami čaje k Červenému plesu.
Ve tmě a husté mlze se nám však bohužel nepodařilo najít cestu od plesa pod sestup, bloudili jsme tam několik hodin a nakonec jsme se na sestupující instruktory a tři dvojky rozhodli počkat v nejužším místě doliny na začátku plesa. Protože byla téměř půlnoc a neměli jsme s poslední dvojkou kontakt (shodou okolností nechali oba své mobily na chatě), informovali jsme o situaci HS. Nepředpokládali jsme, že by v noci HS vyrazila, moc se toho na místě dělat nedalo, jen jsme jim chtěli dát dostatek času na případnou přípravu.
Když k nám na pleso někdy po půl druhé v noci dorazili ti čtyři a instruktoři, dozvěděli jsme se, že při sestupu od Belasé navázali s poslední dvojkou hlasový kontakt. Čtvrtá dvojka jim sdělila, že jsou oba v pořádku, že bivakují, protože se bojí dál sestupovat.
Pak už sílící vítr nedovolil další komunikaci.
Označili jsme pomocí mužiků cestu sestupu těch šesti pod stěnu, protože kolem plesa byl zmatek stop. Pak jsme sestoupili na chatu (dva zůstali u zásob s tím, ze budou vystřídáni, s dalším průzkumem jsme počítali ihned po rozednění). Když jsme sešli dolů, přijela HS a naši střídající kluci šli nahoru s ní.
HS nahoře ještě ve tmě střílela světlice, ale dvojka se neozvala. Oni se totiž dostali na sníh za malé žebro, kde si vytvořili záhrab proti větru, přes který ale neviděli, neslyšeli. HS posléze sešla dolů na chatu, volala pro posily a všichni jsme čekali na rozednění.
Po ránu se zlepšilo počasí, nicméně se ty dva nedařilo najít. Až později, když slyšeli vrtulník, zareagovali a mávali. Vrtulník ale nakonec nezasahoval, nemohl se k nim dostat a  mezi tím k nim dorazila HS.
Ta konstatovala, že oba jsou prokřehlí, ale bez zjevných zranění nebo omrzlin, a že jsou schopni samostatného sestupu. Dole je znova prohlédl náš doktor, neshledal žádné  problémy, takže HS podepsali oba zachránění revers (jinak by museli na vyšetření dolů a pak po svých zpátky nahoru, což by jim nepřidalo, přece jen byli dost vyčerpaní).
Myslím, že ti dva udělali jedinou chybu. Že se v polovině doby mezi začátkem lezení a setměním nezačali vracet zpět po výstupové trase (tím spíš, že přesně nevěděli, kolik jim zbývá). Jinak se chovali velmi racionálně a žádné další chyby neudělali, pomohlo jim dobré vybavení (goráčové oblečení a duplexové boty), měli termosku s čajem a nějaké sladkosti, měli fólie proti chladu, lékárničky, dobré čelovky a celou noc se udržovali v bdělém stavu.
Zůstali na místě, když měli pocit, že pod sebe dobře nevidí, a že by další slaňování bylo příliš riskantní. Ze sněhu vybudovali částečnou zábranu proti větru. Diky ní ji ale HS hledala tak dlouho, protože oni neviděli světla čelovek, ani světlice a neslyšeli pískání a křik. Reagovali až na vrtulník.
To je k celému „případu" asi vše. Pochopitelně není pravda, že by byli posláni na výstup bez lana a bez dalšího vybavení (tomu snad nikdo se zdravým rozumem nemohl věřit), jak o tom psali ti různí pisálci. Mimochodem nikdo z nich se nenamáhal ověřit si fakta. Potěšila mě snad jen redaktorka z ČT, která jako jediná zavolala na chatu a ptala se taky nás, účastníků. Sice ustřihla část mého vystoupení, dle mého důležitou (že oba jsou v pořádku atd.), ale aspoň se zeptala.
Všechno dobře dopadlo. Paradoxem je, že kdyby ona dvojka slanila ještě jednu délku, dostali by se na sněhové pole, které vedlo dolů do doliny. To ale nemohli vědět.

Součástí naší výuky v horoškole je i chování v nepředvídaných situacích, při setmění ve stěně, bivakování, záchranné postupy atd. Ačkoliv to nemáme přímo ve svých osnovách, tentokrát jsme si to vyzkoušeli v praxi. Myslím, že nikdo z nás si nepřeje, aby se podobná, byť ne extrémně nebezpečná, situace opakovala. Ale ti dva a s nimi celá letošní horoškola vědí, co všechno zimní lezení může obnášet.

A ještě jedna věc. Noční bivak těch dvou, jejich chování, naše záchranná akce, to vše vlastně ukázalo, že naše metodika je správná. Všichni věděli, jak se mají chovat, co mají dělat, ti dva nezazmatkovali. Jen měli dřív myslet na návrat.


Honza Dědek Prokeš, metodik HO Alpin IV, metodik horoškoly