Nevím jak Vy, ale já mám vždy po lezecké abstinenci problém s „morálem“ a sebedůvěrou… Přijdu ke skále, vidím cestu za 6 a jdu tu vedle za pět… Ne, teď už to tak hrozný nebejvá, jenže byly takové časy. A jednou dostal můj morál ránu, která mě ho v důsledku vlastně dodala…

V létě jsme si s Jiřím dali sraz na Suškách, kde jsme chtěli okusit nějaké to smycování a delší odlezy ke kruhům v „nedohlednu“…. Čelist nám spadla až pod Vlajkovou věží, kruhy vysoko a odvaha chybí i na cesty za šest…. Ale Jiří je moralista a jeho „honem lezem…“ mě přeci jen vytrhne k nějaké činnosti. Zamykám kolo a v průvodci vybíráme nějakou lehčí cestu na rozlez. Abychom jako zjistili, na co si tu můžeme vlastně troufnout… A lehkomyslná zbrklost, podpořená radostí z pěkného počasí a podmanivým okolím, způsobila, že jen s letmým mrknutím do průvodce jsme se zastavili sebejistě před borovou věží a „Jižní stěnou“ za V. Na rozkoukání snad dobrý, ne? A už mě Jiří hnal do cesty ať nezdržuji, „jsme tu kvůli lezení a ne kochání“! Nalézám do kroutících se spár a jde to celkem hladce, jen ruce se potí a nestíhám je utírat. Ale metry ubíhají, cvakám první smyčku visící ze spáry, sakra jak to všichni s těma rukama dělaj, bez maglajzu, hudruju si pro sebe a za chvíli cvakám druhou. Třetí si zakládám sám a výš to už prostě nejde… Ruce jsou mokrý a nějak „došlo“. Jedu zklamanej dolů. Už i písková pětka a ke všemu na Suškách mi dá co proto. Moje už tak narušený lezecký sebevědomí se kamsi úplně propadlo a den na Suškách jsem už viděl jako mučení a černý sen a ne jako pěkné protáhnutí těla na skalách.
Jiří to na TP dobrousil k mé smyci a šáhnul do mága… Já vím, že to tam není korektní, ale byli jsme z toho nějaký celí popletení, že došlo na té první cestě i na mágo. Dotáhl to ke kruhu a já si dal cestu bez prášku na druhýho za ním. Žádná sláva, ale byli jsme na hoře. Pod stěnou jsme chvíli stáli jak zmoklé slepice. Jiří si zapálil cigárko a hned se mu zdálo všechno veselejší. Se mnou to tak růžový nebylo, nekouřím a tak jsem si nasypal jen hrst müsli. Nakonec mi to nedalo a začal jsem se přeci jen radit více s průvodcem a jedním kolemjdoucím lezcem. A už jsem si nadával. Já amatérský orientační běžec a rádce z turistického oddílu jsem úplně v té bezbřehé naivitě po zamčení kola myslel, že vím kde jsem… Teprve nyní mi řádný pohled do průvodce a dotaz na kolemjdoucího dobrodince otevřeli oči. My nelezli „Jižní … za V“ na Borové, ale „Východní cestu za VIIc“ na Nosaté! Úplně ve mně hrklo radostí, to není možné… Brány lezeckého ráje nám nejsou uzavřeny. To jen s blbostí se půjdu léčit. Mágo mizí na dně batohu a radostně běžíme k první sedmě, kterou průvodce ukázal. A už to leze samo. Schody, traverz, převísek, to je nádhera, drhne lano, Jiří dobírá a já dolézám a tahám dál, převislá spárka, utřít ruce do trika, trochu klepatury při hledání kde založit. Ozve se Jiřího volání „co děláš, nezdržuj tam“, ale já zakládám ještě jednou, sichr je sichr a zase spárka, ale teď až na vrchol. Než shlédnu okolní scenérii, abych dobíral lano a nervózní Jiří supí cestou nahoru. Dofuněl a hned nás žene dolů, „žádný výhledy, lezeme!“ Poslední cestou dne byla „Jižní cesta za VIIb“ na Hladké věži od mistra Čihuly. Jiří jí proklepal až na horu a začalo se smrákat a tak já už jen využil nataženého lana. Nakonec jsme si zalozili úžasně, i na ty výhledy došlo, ale ten ranní šok, že nevylezeme ani pískovou pětku… a na tvrdejch Suškách…to bych vám nepřál.