Musíme vypadnout z téhle hospody. Je 10 dopoledne a vypadá to, že se Češi rozhodli řádně namazat ještě před tím, než polezem.

  John Dickey, Brittany A. Griffith (alias BAG) a já jsme už týden v oblasti pískovcových věží Adršpachu ve východních Čechách v České Republice. Adršpach, vzdálený asi tři hodiny od Prahy, je fantastickou krajinou s více než 1600 pískovcovými vežemi a my jsme se tu dosud nesetkali s cestou, která by nebyla strašidelným festivalem, při kterém si nenaděláte do kalhot. Každá cesta na každé věži má hodnocení R nebo X (pozn.překl. - v USA se k obtížnosti cesty přidává někdy i hodnocení její nebezpečnosti: R – hrozí vám dlouhý pád s možnými vážnými zdravotními následky, X – po pádu vás čeká pouze odchod do věčných lovišť).
  Zatímco zbytek lezeckého světa využívá technologie k tomu, aby se lezlo bezpečněji a aby se lezly težší cesty, lezci tady obdivuhodně ustrnuli na etických pravidlech z dob Železné Opony. Maglajz je zakázán stejně jako frendy, vklíněnce a skoby. K jištění se používají kusy lan a šňůr o šířce 2 až 11 mm a ty se vkládají do děr nebo se z nich vážou uzly a ty se podobně jako vklíněnce dávají do spár. Sada smyček a uzlů - to je vše, co máte. Pokud máte štěstí, tak se při stěnovém lezení dostanete k zrezivělým starým kruhům velikosti středověkého dveřního klepadla (samozřejmě jsou osazeny při prvovýstupu odspodu), přičemž vzdálenost mezi nimi je 4,5 m a více a tak vám obvykle hrozí devíti až dvánáctimetrové těžké pády.
  My tři jsme věděli, do čeho jdem – přilákala nás sem adršpašská Opičí pěst (pozn.překl. – v originále hairball rep). Při letu sem jsme měli závrať a stres z představy přívalu dlouhých nejištěných pasáží bez stopy magnézia a při pomyšlení na špatný vtip o používání uzlů k jištění. Po uplynutí jednoho týdne dospěla i naše naivita – Adršpach je bezpochyby absolutně nejděsivější lezení, s jakým kdokoli z nás měl co do činění.
  Teď po nás Češi chtějí, abychom tvrdě chlastali, než se pokusíme o výstup na jednu z nejimpozantnějších místních věží, na 120 m vysokého Starostu.
    Uběhla už polovina dopoledne a Miroslav, místní lezec, který se laskavě ujal našeho vedení na zmiňovanou věž, mezi usrkáváním česnekové polévky střídavě popíjí kávu a plzeňské. Tomáš, další místní lezec, který mluví anglicky a stal se ústředním překladatelem celé naší skupiny a který má po včerejším heavy metalovém koncertě sedmi kapel, který se protáhl až do rána, těžkou kocovinu, také nasává pivos a polévku. Avšak nikdo nemůže soupeřit s Mockem, který vynechal polévku a naházel do sebe dva půllitry během 15 minut.
  “Tak takhle si dodávají odvahu k lezení těch děsivých cest,” říká Dickey, yosemitský starousedlík a špičkový fotograf, který zažil v táboře Camp 4 řadu chlastaček před lezením (pozn.překl. – Camp 4 je kultovní lezecký tábor v Yosemitech, místo, kde se zrodilo moderní volné lezení).
    “Jasně, dyť jsou ožralý!” přizvukuje BAG. Největší strach má při pomyšlení na pád až na podlahu a případné zlomení pravé nohy, jejíž vyléčení po pádu při boulderingu trvalo s pomocí platinové destičky a dvanácti šroubů skoro rok. Ani se neptáme, kde je nemocnice; nechceme to vědět.
  Ranní pivko dobře známe, Dickey, BAG a já si svědomitě objednáváme pivos a doufáme, že tyhle vypijem a vypadneme dokud se věci nedostanou mimo kontrolu.
  Žbluňk, žbluňk – barman postavil dva panáky před Mocka, který si rozjařeně mne ruce a posouvá jeden přede mne.
  Je to slivovice, čirá švestková pálenka, která vám odstraní zubní sklovinu. Pivo nebo dvě po ránu? Jasně. Ale slivovici? To ne.
  Pantomimicky Mockovi naznačuju, že když budu pít tuhle českou kořalku, nebudu schopný ani vstát ze židle, natožpak lézt.
  Nikterak dojmutý 55ti letý Mocek, který vylezl na zhruba 500 místních věží asi 1500 cestami,  do sebe lehce háže oba panáky a objednává si další půllitr a panák slivovice. Poté, co do sebe háže třetí, začíná drmolit česky, poplácává si pravou nohu, pak levou nohu a nakonec se čapne oběma rukama v rozkroku a hluboce se při tom chechtá.
  “Mocek říká, že proto, že je lezení v České Republice tak nebezpečné, musíte vždycky vypít panáky tři,” vysvětluje obrýlený Tomáš. “Jeden do pravé nohy, jeden do levé nohy, to kvůli rovnováze. A jeden navíc do koulí.”

překládá Jan Hajduch, za případné připomínky k překladu některých překladatelských oříšků předem děkuji