Story nejen o lezení, ale i o situacích, co se kolem toho vyskytují. A že jich je :)

Pátek

Vsedám na vlak jedoucí do Brna. Na batohu mi visí lano a slovenský kočky, neboli mačky. Dalo by se usoudit, že jedu na ledovec. Nicméně, na Slovensku se žádný ledovec nenachází, nebo o něm aspoň nevím. Ovšem toto harampádí svůj význam má. Jedu lozit ledy. Po roce. Cha.
Akci vymyslel Karaf. Celý to začalo jednou, zpočátku nevinně vypadající SMS, která se mi do telefonu vloudila v neděli večer. Původně jsme měli vyrazit už ve středu, jenže můj zaměstnavatel byl naprosto jiného názoru. Po palbě mailů v podobě až deseti poslaných denně jsme se tedy nakonec dohodli na tomto termínu. Tedy o dva dny později.
V Brnisku vcelku bez problémů nalézám Karafa, kterej je nepřehlídnutelnej, už jenom tím, že se mu na batohu houpou čtyři cepíny technickýho vzezření.
Valíme koupit lístky, no bez dvacky to dělá pětikilo na hlavu. Pojedeme ovšem přímým až do Spišský Nový Vsi. Aspoň něco teda.
Protože máme dvě hodiny času, mažeme k Padowetzovi na několik piv. Zpočátku s náma sedí Šejk, který je vyměněn za jistou auditorku Janu, osobu vidívanou s Karafem kdekoliv a kdykoliv. Pokus zamaskovat ledovcovej šroub za kolík ke stanu je odhalen, ovšem radši nedán nějak najevo. Ty cepíny jsou stejně výmluvnější.
„No, ty jo, víš že sem skoro neodjel?“
„Eee?“
„No jo, no.“
„Japato?“
Karaf měl holt před odjezdem ještě hromadu vyřizování. Jako teda koupit šrouby, který měl objednaný už nějakou dobu a má je v podstatě jen proto, že jsem pod nátlakem vykořisťovatele velkotovárníka musel o ty dva dny odložit odjezd, takže skrutky přišly akorát, a pučit cepajzny. No a co se nestalo. Chtělo se mu hrčet. To se už tak stává, že člověk musí čas od času na záchod, pravidelně se ale stane, že je to zrovna v místech, kde žádnej záchod (ani jiná alternativa) zkrátka není.
Tak vlítl do Špalíčku, kde byl otevřenej hajzlík pro zaměstnance, tak vlítl i tam. Samozřejmě, při vykonávání potřeby z teho záchodu odešel ten člověk, pravděpodobně zaměstnanec - kdo jinej taky, kterej měl od toho WC klíče a zamčel.
V době mobilních telefonů to zase není takový drama, zůstat zamčenej na hajzlu, ovšem jen do doby, než dotyčnej zjistí, že na Špalíčku na záchodě pro zaměstnance není žádnej signál. Absolutně žádnej. Ha.
A to mu zbývalo pár minut do kšeftů s těma piklema než zavřou. Chachá. Teda, tam to moc k smíchu asi nebylo. Chachá.
Karaf je ale muž pevného ducha a psychicky stabilní, takže než stihl zpanikařit, dveře se odemčely (že ne samy dá snad rozum), Karaf vystřelil jako blesk, pročež tam zanechal jinýho zmatenýho močení chtivýho zaměstnance, kterej se tam šel stejně jenom flákat aby nemusel v kinosálech sbírat rozsypaný bramborový lupínky a pucovat kliky u dveří a kterej dotěďka asi ani netuší co to bylo.


Kamzík



Cepíny stihl akorát tak, jenom na mě pak musel ještě půl hodiny čekat.
Po konzumaci několika kusů letíme navlak. Běžíme k nejbližšímu vagónu, protože dle jízdního řádu tu vlak už být ani nemá, když průvodčí začne:
„Na Slovensko sou ty zadní“.
Ha, odhalila nás hned. No, letíme teda do zadních s tím, že když nás tam poslala, že nám už teda jako neujede, naskakovat s pětadvacetikilovým batohem by byla asi dost komedie. Nakonec se ale proboxováváme do kupéčka, sedí tam jeden maník, nám teda vadit nebude, my jemu snad ne. Otvíráme pivo a frčíme směr východ.

---

Sobota

„Změna průvodčích, vaše lístky prosím“, no to je teda probuzení. Naštěstí to tu průvodčí otravuje stejně jako nás, tak to je vyřízený rychle.
„Celní pasová kontrola, vaše doklady…“. Sakra toto teda! Tuto situaci nevědomky vyřešil Karaf, když totálně rozespalej tomu celníkovi strčil lístky načež hned usnul. Po menším upozornění lístky zahodil, strčil mu občanku a hned usnul. Se zbytkem odpovědnosti, co ve mně ještě zbyl uschovávám lístky k sobě, abych hned zapomněl, že je mám.
Další kontrolu lístků už v podstatě ani nevnímám, ale asi to dopadlo dobře, protože pořád pokračujeme v jízdě. O to otravnější byl budík. Do háje, dyť je ani ne šest ráno.
A už kosneme na nádru ve Spišský Nový Vsi. Po tom, co jsme zjistili, že lístky zpátky nás přijdou na asi 720 Sk na hlavu zjišťujem, že máme už tak na chleba a flašku.
V autobuse nás sedí pět a půl, ale řidič je v pohodě, poradí (i když to nepotřebujem), naúčtuje zavazadla (to teda taky nepotřebujem) a jedem. Směr Hrabušice. Tam jsme v 700. Mažeme do obchodu pro ten zmiňovanej chleba. Vracíme lahváče, což náš finanční kredit zvedne o poznání výš, načež si Karaf kupuje nějaký jídlo typu čínský polívky a kupujeme ještě slivovicu, která se skládá z lihu a čehosi co by mělo připomínat švestky, zatím to silně připomíná Rumunskou pálinku Bihor.
Hrabušice jsou zvláštní vesnice. To vím už od minule. Že ale z jednoho místa půjde vidět škola, zvláštní škola, knihovna, tři hospody a čtyři obchody s rozličným tovarem, to mě teda nenapadlo. Anebo jsem to už zapomněl.
Nejsme tu ale na exkurzi po vsi, nýbrž na zdolávání ledových stěn, tak mažeme do roklin Slovenského Ráje. Ten tu koneckonců zmiňují na každý ceduli. Krom jedné, kde je napsáno „Pozor nebagrovať“, tak to se u ní hned musíme vyfotit. A už valíme do teho Ráje teda…
Na parkovišti u kempu Podlesok, okolo kterého se budeme tři dny motat, už stojí žlutej expediční stan North Face, kde nějakej kořeň ve žlutý bundě North Face a žlutejch kalhotech North Face vaří snídani.
Valíme na recepci kempu pro vodu, omrknout situaci a zaslat nějaký ty pohledy. Známky nemají, prej to ale pošlou, hlavně když nasolíme prachy, tak jsem zvědav.
„Suchá Belá, toť místo našich výkonů“ zvolám, ladně nahodím na záda tu pětadvacetikilovou sviňu, heknu a vrávoravým krokem vyrážíme do údolí.
Hned po vstupu do údolí vidíme šest kamzíků. Jeden vypadá jak umělej, třeba to byla návnada. Pak se pohnul, hajzl.
Po chvíli už stojíme pod prvním ledíkem, jsme tu sami, jenom nad námi je slyšet cinkot cepínů a nadávky směrované k ledové mase.
Pod ledem Marťas vytáhne impregnační sprej a začne si impregnovat policejní kalhoty, ve kterejch hodlá loziti. Ty už má teda na sobě. Pohoda. Cpeme se tedy do úvazků, Karaf zjišťuje, že mu je nějakej malej, nicméně po několika operacích se tam nacpe. Já mám zase klasickej souboj s přiděláním maček, holt dvacetiletý Stubai bez řemínků a dvě smyce na přidělání je oříškem. Protože jsem, stejně jako vloni, doma pilně trénoval, úspěch je nasnadě.


Karaf


Než se stačíme do všeho namašlit, vynořuje se za námi čtveřice postarších borečků a než mrknem, jsou oblečení, ověšení a nahoře. Za nimi dochází dalších snad dvacet turistů mizících taky nahoře, ale po žebřících. Jenom jeden tu oxiduje s kamerou a pořád, že nás bude točit. Posíláme ho nahoru (a v duchu do prdele), protože já jsem na ledech podruhý (a to po víc jak roce) a Karaf poprvý, a vůbec, aby to naše plácání někdo točil a ještě snad někde pouštěl, tak to teda ne.
Beru na záda batoh, kterej zlehknul na asi 18 kilo a jdu na to. Ten nechávám ležet na první polici, kdo by se s tím tahal až nahoru, že jo. Lezení je v pohodě jenom pohyby při šroubování jsou takový jalový. Jsem konečně nahoře, štanduju, připravuju jištění abych se při Marťasovým výstupu dozvěděl, že leze defacto poprvý v životě.
Přesouváme se zase výš, kde dáváme ještě dva kolmý ledy a Misové vodopády jsou za náma.
Protože hodina již pokročila, jdeme k batohům, že jako uvaříme a něco sežereme. Hlad mám a padá na mě taková chvilková únava, koneckonců, pět hodin spánku ve vlaku, nic moc teda. Spíš nic než moc.
Vaříme v mým novým Pavlíčkáči, má premiéru, protože se v něm vaří poprvý a taky předváděčku, protože jsem Karafovi celej tejden sděloval, že to stihnu dodělat, aniž bych mu řekl co. Teda, co stihnu, jsem mu řekl, ale jemu to stejně nic nedalo.
Žereme polívku nudlovou, kde topíme tvrdý rohlíky a sejra. Vaříme ještě čaj, na kterej zapomínáme, a kterej nám i s ešusem pomale mizí v ledu. Nakonec jej zachraňujeme, ale čaj je zas úplně studenej.
Ještě trocha metodiky, lezení a slaňování. Zkouším vrtat Abalakovovy hodiny, dobrý. I následný slanění ze šroubu nám už dává větší jistotu v materiál a ujištění, že cepín nás unese i když je zaťatej jen na posledním zoubku je pozitivní.
Padá tma a zima, nicméně to už sedíme na recepci kempu, žereme prošlej sejra s prošlou vánočkou (i kdyby to prošlý nebylo, tak jen ta kombinace je smrtící) a s hrůzou zjišťuju, že Karaf nejí maso.
Jsou tady čtyři ženský, co to tu mají na starosti, kalej si víno a vůbec tu mají takovou dobrou páteční pařbu. My sedíme na pohovce ze sedmdesátejch let a kalíme škopky, taky pohoda. Dokonce absolutně bez problémů dohoukáváme spaní v kempu na verandě jedný chatky zadara, jediný, co holka nemůže pochopit, že chceme spát venku.
„Nám je to tady jedno“, končí rozhovor a mizí se přisát k flašce. Karaf ještě využívá toho, že tu je i směnárna a mění pětikilo, ať se máme dobře. Před desátou se potácíme na naši vyhlídnutou verandu, která je visutá, ale je nejprostornější a bez sněhu. Škrábem se nahoru, cpem do sebe čokoládu a hned usínám. No, hned ne, rvu si pod záda náhradní fleece, načež se do toho všeho tak zamotávám, že mám fušku se z toho rozšifrovat…


Přípluv

---

Neděle

„Hej, neměli bysme vstávat?“, slyším z vedlejšího spacáku.
„Vzhledem k tomu, že je čtvrt na jedenáct, tak asi jo“.
„Cože? Čtvrt na jedenáct?“
„Hm“
„Tak to bysme asi měli…“
No, klasika. Tak rychle ven, nažhavit Vary, polívka nudlová se sejrem a nadrobeným rohlíkem a chilli a čaj a naplnit termosky a vychcat a sbalit a vyrazit. Stejně nám to všechno zabere dvě hodiny.
Tlápeme zase do údolí Suchý Belý. Tentokrát na až úplně poslední led, kterej si pamatuju z minulýho roku. Přes skoro 400 metrů převýšení údolím s plnou polní je teda důvod k radosti.
U prvního ledu jsme přepadeni psem velikosti medvěda.
Na každým ledu minimálně jedna lezecká dvojka, i na těch menších, ale ten poslední je prázdnej. Je to teda kopec zmrzlý vody, tipujem tak kolem patnácti metrů. Tipuju, že to bude asi Bočný vodopád.
Lezeme do úvazů, zapínáme mačky. Pěkně se doplňujem, protože já jsem v úvazku za pikosekundu, ale mačky na nohy pomocí těch smyc montuju neuvěřitelně dlouho, Karaf to má přesně naopak. Ověšujem se matrošem, uděláme fotečku, aby nás pak mohli identifikovat a už se sápu nahoru. Led je to krásnej, i ty šrouby tam jedou samy, no pohoda.
Nahoře udělám slanění, sjedu dolů, navazuje se Marťas, dneska to už jde rychleji. Při jištění zjišťuju, že mám rozvázanou mačku, potvoru jednu. Je ale fajn, že jsem to zjistil až teď, případnou akci ve vertikále bych si asi užil.
Karaf je nahoře, pobíhá tam a připravuje si slanění a najednou vedle mne přistane mobil, nožík a posléze i Karaf. Ten teda na laně.
Nastupujeme do jedné cesty zprava, ta začíná takovým fajnovým ledovým krápníkem, pak odstoupnout do skály, dynamo, sek, nahoru, do prdele, sek sek, přítah, hek, a už si můžu postavit nohy, kurva, tadyk se to nějak láme, sek, tý vole, to je hukot, au koleno, no do prdele, sek, sek..

Karaf leze bez autodestrukce. Rozhodujeme se, jestli vyjít proti toku na kopec a sejít to po cestě, nakonec se vracíme kaňonem. Už se skoro neleze, taky je neděle večer. Dostáváme se zase na recepci, kde je, místo párty pořádajících roštěnek, nějakej týpek, tváří se jak kakabus, ale kafe uvaří a pivo donese…
Pod rouškou tmy se přesouváme na naši verandu přečkat noc. Je kosa hrozná, chvíli ještě řešíme naprosto nepodstatný věci a pak už mě jen probouzí zima…

---

Pondělí

V noci se teplota silně přibližuje -20°C, Karafovi, s jeho Warmpeacem do -35°C, to je absolutně jedno, mě s Colemanem do extrému -22°C to už tak jedno není, ještě že aspoň neležíme na zemi. Takže vstávání je rychlý. Teda v tom stylu, že pod záminkou jídla dostávám Karafa ze spacáku, abych v tom jeho mohl zmizet sám. Ani nepřelejzám, prostě ze svým spacácem mizím v tom jeho. Po chvíli stejně lezu ven, vařiče hučí, teda hučí ten Marťasův, můj skomírá.  Po tom, co jsem odtrhl boty od podlahy verandy, páč mi za noc stačily přimrznout, odtrhávám ještě kartuš, která přimrzla během vaření. He. A dostat se do těch, na kost zmrzlejch, bot je taky výkon. Botky teď mají parametry skeletů, tkaničkama vůbec nejdou stáhnout a jsou vymrzlý neuvěřitelně.
Co může bejt na snídani jinýho, než nudlová polívka, sejra a tvrdej rohlík rozmočenej v tý polívce. Vaříme ze sněhu, takže to chvíli zabere. Marťas zase ztrácí nůž, ještě, že je červenej. Ten nůž samozřejmě. Balíme. Odcházíme, kam jinam, než na Suchou Belou.
Ta je úplně vylidněná. Valíme po rebríkách až k Okienkovému vodopádu. Protože jsme se rozhodli, že dnešním dnem vylezeme vše, co nám v Suché Belé schází, ať ji máme komplet, máme vcelku vražedný tempo. V soutěsce chvílu tancuju na ledu, dá-li se tancováním nazvat pohyb, kdy je člověk ramenama zaseknutej do skály, má ohnutou hlavu a od pasu dolů jezdí po ledu jak koza.
Dnes nám tedy chybí slézt tři ledopády. Abychom to lezli nějak systémově, začínáme nahoře a budeme se vracet. Na rozlez jsme tedy vyfasovali Okienkový.
Nastupuju na prvním, je to větší fuška než jsem čekal, vždy zatesnu, na nohy mě spadne několikakilovej kus ledu, nicméně cepín drží, i když je v ledu asi tak jeden milimetr.
Vrz, vrz, skříííp, první šroub tam je, cvak, no podlahu teď už asi nedám, trocha traverzuju doleva, tes tes, nedaří se, cepín nedrží, tož se naseru a lup, jak jsem se rozmáchl, dal jsem si lopatkou do palice. Uf.
„Kurva, ještě že mám tu helmu, fix“
„He, he, he“
„Dobééér…“
Vrz, vrz, skříííp, cvak, ještě lano, znovu cvak, tááák. Šecko de, dyž se chce. Ještě, že se chce. Ještě třetí šroub, čtvrtej, štand a je to. Štand to je tutovej, holt ta borovice drží přece jen jinak než skrutka. Dobírám Karafa co tu je za chvilu.
Proběhne trocha metodiky, jak se tu už stalo zvykem a slaňujeme dolů.
Karaf slaňuje, já sestupuju ledem. Nejhorší je nástup do sestupu, pak to jde. Výhodu to má tu, že když člověk spadne je stejně tam, kam lezl. Ne jak v postupu nahoru.
Nahazujeme na hrby batohy, prosoukáváme se soutěskou a jsme u dalšího z vodopádů.
Na prvním nastupuje Karaf. Tes, tes, kurva, šroub, cvak, cvak, testestes, no a je nahoře. Štand. Slaňuju ho. Je to pohoda, protože konečně taky něco dělám v sedě, osmu mám cvaklou přes smycu do dřevěný lávky, co tu je pro turisty. Na tý taky sedím.
Navazuju se a vybíhám to. Kosa je tady v údolí ve stínu docela fest, zámky expresek nám přimrzají ke karabinám, což je moc velká dobrota.
Nahoře se zapínám do odsedky tak dobře, že posléze zjišťuju, že jsem se vlastně vůvec necvak‘. Sakra. Slanit a zase přesun o vodopád níž. Jak byla celej den bílá obloha, teď je nádherně modro.
Poslední ledopád nás čeká ten, co jsme dávali loni s bratrem taky naposled, snad jen, že si ho natahujeme ještě o dalších deset vejškovejch metrů do boku na druhej. Asi to bude Korytový vodopád, ale fakt nevím.
Plazím se nahoru, slaňuju a hotovo. Balíme, počítáme cajky, na batohy přivazujeme pikle. Karafovi se slovo pikle asi moc nelíbí, protože jak zdůraznil na začátku, pickle znamená anglicky nakládanou zeleninu, a ta má k cepínům fakt daleko.
Mažeme to údolíčkem zpět, na prvním ledíku potkáváme trojici staříků, na první pohled není poznat, jestli těmi pohyby co dělají, chtějí zaseknout cepíny, nebo ten led vyplavat kraulem. Zkrátka, nikdy není pozdě začít.
A jsme u campu Podlesok. Zahýbáme na Hrdlo Hornádu, do Hrabušic dojdeme zezadu. Cestou potkáváme místo, Helenčin skok, vzhledem k tomu, že to je vyvýšenina asi čtyři metry vysoká usuzuju, že Helenka je nějaká vášnivá kajakářka a tohle zhoupla v lodi v dobách jarního tání. Nebo co. To bylo v roce 1994. Sedumnáctýho ledna. To jen tak pro upřesnění.
Přecházíme Hornád a potkáváme tři pejskaře, co se ptají, je-li to schůdný. Vzhledem k tomu, že na nás visí věcí, že je pro nás momentálně schůdný úplně všechno jim jednohlasně přitakáváme, načež mizí i s těmi nebohými zvířaty mezi skalami.
My se vynořujeme v Hrabušicích, kde nás hned adoptovala jedna místní bábuška. Poměrně zvědavá.
„A kde jste byli, hoši?“
„A nebylo tam moc ledu?“
„A nebyla tam zima?“
„A sníh?“
„…?“
Aspoň nám řekla, kde staví autobus, je to hned před hospodou, což je plus, holt vesnice jak má být. Jeden hostinec zavřenej, jdeme tedy do Urbárského domu. Za ten rok, co jsem tu nebyl se hospoda mírně změnila, valí tu televize, kde je nějaký Keno, či co a každejch 5 minut se losuje.
A celá vesnice sází. Chlastaj k tomu ty svý kombinace vodky s rumem, my pijeme pivo a těšíme se na to, jak se nám v autobuse bude chtít na záchod. Změnili jsme totiž náš akční plán a místo vlakem o půlnoci pojedeme autobusem z Popradu v 2100.
V 1920 se cpeme do autobusu kterej samozřejmě není ten náš. Přecházíme tedy silnici a čekáme na jinej. V 1922 se rveme už do správnýho busu a jedeme do Popradu. Tam jdeme do haly zjistit co a jak, o autobusu v devět ani zmínka, zato za tři minuty má jet nějakej do Prahy. Přes Brno. Tak mažeme na tento.
„Hej, zaujměte místa dle čísel na jízdence, bo se z vás asi…“ ozývá se z nitra autobusu, když v tom vylízá druhej řidič, a jde nám otevřít kufr. A jedeme dom. Pokouším se spát, ne že by to šlo…