Juan a Pedro ve Francii

rád bych se s vámi také podělil o pár starších, leč nestárnoucích zážitků z Chamonix. Whymperův kuloár na Vertu je naším (rozuměj Jindrákovo a mým) snem již pár let, nicméně našemu jedinému pokusu o zdolání úspěšně odolal. Pokud vás zajímá jak, tak týdenní návštěva Chamonix může někdy vypadat i takhle:

Červenec 2003

Cesta tam

Pondělí 30.6.2003, poslední zkoušku mám za sebou, venku 30 ve stínu, předpověď do středy špatná, pak lepší. Ještě vyklidit pokoj na intru, navařit kafe do termice, z pěti cepínů vybrat dva nejlepší, nakoupit jídlo, přidělat odlepené zpětné zrcátko a hurá do Chamonix. Týdenní deprese právě začala.
Ještě před hranicema nám počasí kromě krup ukázalo snad všechny své tváře, včetně duhy. Po zbytek cesty se pak už neměnilo. Stále pršelo. Precizně přilepené zrcátko, které obdivovali i dva stopaři, co s náma sdíleli cestu Německem, upadlo hned za Rozvadovem. Na zemi už zůstalo. Pouze na přejezdy hranic jsme ho (hloupě) lepili zpět. S velkým rachotem padalo na palubní desku vždy, když celník pár metrů poodešel...
Ve Švýcarsku, městem Friburg, kde se nám podaří vždy zabloudit, tentokrát Jindrák projíždí s neomylnou přesností. Na semaforu, kde stojíme na červenou, nezapomene pochválit naše navigační instinkty. Ještě jsme nezabloudili. V příští vteřině do nás bourá kamion. Je asi 6.00.
Je to kamion firmy Coop, který vezl zboží do skladu 300m za křižovatkou. Řidič mluví dobře francouzky. My ne. Kufr má promáčklej zámek dovnitř a nejde otevřít z místa řidiče. Zavřít jde pouze tehdy, pokud se s ním pořádně třískne. A teď vole, babo raď. Jindrák zjišťuje, že řidič je Srb a tak komunikaci špatnou francouzštinou a rukama doplňujeme zřetelnou češtinou. Prší. Asi po hodině, ho v autě následujeme přes celé město na nějakou centrálu, kde má ředitel vyplnit papír pro pojišťovnu. Řidič a ředitel mluví francouzky, ředitel mluví ještě německy, Jindrák mluví trochu francouzky a anglicky, já mluvím trochu německy a anglicky. Všichni mluví se všemi. Nikdo nikomu nerozumí.
Ještě, že pojišťovny mají chytré multi-linguální papíry na pojistné události. Vyplněno, datováno, podepsáno, orazítkováno. Prší. Bloudíme v Brigu. Francie, Vallorcine. Konečně na místě. Úterý 10.00.

Tam

Chata La Llyre, kde tento týden místo plánovaných dvou dní strávíme čtyři. Obrovská kuchyně a jídelna, pokoje po čtyřech. Do takových chat jsme jezdili se školou v přírodě. Paní domu je Češka, Stáňa, žena horského vůdce, který má školení v Brazílii. My jako jediní ubytovaní. Chatu otevírali před 14 dny. 11€ za noc. Lepší BC jsme si nemohli přát. Cca 15km do Chamonix. Zataženo.

Bejbs trávil v posteli značnou část zájezdu do velehor
foto by© Jindrák

Náladu nám kazí zpráva, že před 14 dny zrušili cestování zadarmo vláčkem pro ty, co bydlí v Chamonix a okolí v hotelu. V poledne tam totiž vyrážíme pro nové čelovky a čerstvou předpověď. Čelovky nás potěšily, předpověď nikoli. V pátek se má počasí lepšit, víkend má být hezky. Hmm, Jindrákovi v pondělí začíná jazyková škola :-/ Dorazila nás paní v domu horských vůdců, která nám suchým tónem sdělila, že Whymperův kuloár je bez sněhu: "Very bad conditions, absolut dry, no snow, now imposible." Suché konstatování tvrdé reality na nás mělo účinky rány palicí. Zdá se, že těch 16 piv co máme s sebou bude málo.
Večer sedíme u pivka se Stáňou a prohlížíme průvodce, co má Jindrák naštěstí s sebou. Probíráme i alternativu jít na Verte z druhé strany, kuloárem Couturier, jenž je asi o 400m delší a taky strmější, klasifikace D. Nemá nám však kdo poradit a tak volba padá na některé z Chamonixských jehel (Aiguille des Grands Charmoz a Aiguille Blatiere) a rozhodujeme se zítra pod ně nastoupit. Děj se co děj.
Ráno je jako vymalovaný, auto necháváme před sportovištěm, kde se dva dny potom co odjedeme, bude konat MS ve sportovním lezení. Teď vím, že Mráza vyhrál. Jedem vláčkem do Montenvers (€13,70 zpáteční jízdenka), pěšinkou se traverzem dostáváme nad údolí, ve kterém leží Chamonix, stoupáme asi 500 m. Sluníčko se halí do mraků a Chamonixské jehly taky. Jindrák má sice moc pěknou novou mapu, ale v tý mlze podle ní nic nepoznáváme. Nacházíme pěkný bivak na moréně ledovce Nantilons a protože máme ještě pár hodin čas, dáváme na dvě délky asi 100m skalku 30m od bivaku. Matroše máme víc než Hudeček na El Capa. V lezečkách bysme se prošli, v těžkých botách už to taková sranda není.Večer stavíme stan, vody je dost na ledovci. V noci prší.

Vrcholové foto na bezvýznamném vrcholu.
foto by© Jindrák

Čtvrtek ráno

Padají kroupy. Ty části Jehel, které vidíme mezi mraky jsou vysněžené. Zase pasé. Chamonix se hřeje ve Slunci. Hmm, ještě, že jsme dali tu skalku... Balíme stan a jdeme zpátky. U Montenvers už nevíme čí jsme a co tady vlastně děláme. Co dělat budeme už nevíme vůbec. Jasnou volbou je Forte, levnější kopie Studentské pečeti. Filosofii Epikurejců završujeme vrcholovým doutníkem. Ještě jsme ho nedokouřili ani do půlky, když zase začíná pršet. Jdeme na vláček. Všichni ostatní jsou pod střechou, jenom my stojíme na dešti s retkem a už je nám všechno jedno. Chamonix, base camp.

Kdopak pozná, co za jehlu se skrývá v mraku?
foto by© Jindrák

Večerní pivo a depka. Prší. Náš patron Stáňa koupila průvodce skalkaření, boulderingu a canyoningu v údolí Chamonix, Valorcine a Barberine. V chatě přibyli Španěl se Španělka a pět ortodoxních židů, kteří košerizují chatu a připravují ji na nedělní příjezd 60 dalších.

V pátek

Prší. Odpoledne se naštěstí počastí umoudřuje a my jdeme navštívit Valorcinskou plotnu, tak 15min. od chaty. Plotna může mít tak kolem 60m a je perfektně odjištěna nýty. Na rozlezení dáváme pěknou pětku koutem, a pak další dvě cesty, rajbáky za 6b (Jindrák) a 6a (já). Zpět jsme až v devět večer. Kecáme se Stáňou a Španělama. Španělové mluví španělsky a trochu francouzsky, Stáňa mluví francouzky a česky, Jindrák mluví česky a špatně francouzsky, já mluvím anglicky a česky. Rozumíme Stáně, Španělové taky. Potom, co se představujeme, mě Španělka Tina přejmenovává na Pedra a Jindráka na Juana :-) Na sobotu máme vybrané dvě cesty, jedna s místem za 6c+, druhá s místem 6b A0, obě 250m a celková klasifikace TD+. Obě se nacházejí v masívu u vesničky Barberine.

Jeden z vodopádů ve Vallorcine. Někdy sem vyrazíme na canyonig
foto by© Jindrák

Obě cesty jsou tak do půlky položené a převažují rajbasy, pak se narovnávají a obtížnost stoupá. Jednotlivé délky jsou proloženy stromy a travnatými traverzy. Super jištění, super štandy. První cestu (Sylvie Phobie) dolézáme na pohodu, svačíme, fotíme a slaňujeme.

Bejbs v plotně (první nebo druhá délka cesty Vipére au pied)
foto by© Jindrák

Protože jsou asi 3 odpoledne, jsme rozhodnutí zkusit i druhou cestu. Z batohu vyndáváme frendy a vklíněnce (v minulé cestě nebyly třeba), přibalujeme čelovku. Nástup nemůžeme najít a rajbáky s batohem v sandálích nad lesem v trávě se pomalu stávají tím nejadrenalinovějším zážitkem. Sandálový výstup jsme skončili asi 30m pod nástupem, u stromu se slaněním. Jindrák záhy vybíhá nejištěnou rajbasovou plotnu a pak si nad nástupem dává ono pikantní místo 6b A0. Bohužel pro něj nevěděl, že má potáhnout za presu, a tak ho to tlačí kolem nejtu doprava s možností pěknýho kyvadla. Chvilku se šťaví a pak to dává volně. Cesta (Vipére au pied) pokračuje ještě pár délkami rajbasů, po kterých už máme hodně dost. Čekají na nás poslední 3 délky za 6a, 6b a 6a. V předposlední délce padám (onsajt to už nebude) a v poslední se už v nejistých místech bezostyšně chytám expresek. Hlavně už bejt nahoře a mít to za sebou. Úplně vytuhlej jistím úplně vytuhlýho Jindráka, s jedinou myšlenkou – na pivo. Slaňujeme a končíme na chatě.

Cesta zpět

Dáváme poslední pivko a víme, že zítra nic nepolezem. Zítra jedem domů. S příslibem toho, že letos ještě na Verte přijedem (ovšem o všem řádně informováni) se loučíme a předpovídáme Stáně nejméně týden azúra. Ostatně jak jsme předpokládali, v neděli se pečeme v autě. V pondělí něco po půlnoci Jindrák ještě za Rozvadovem předjíždí ve 150 km/h policajtskou dodávku, ale kašlou na nás. Stejně jako my na ně. U Zacha už je asi zavřeno, Jindrák končí na koleji a já u hodného ubytovatele Kodla.
Komentáře k fotkám: Jindrák