Po měsíci, kdy jsme si z Honzíkem užívali lázní vrcholného léta v české kotlině v podobě lezení na pískách, hospodského ruchu a vylizování ran z předchozí expedice v Pákistánu, zdravím všechny, kteří sledují naše výpravy tentokrát nezměněným pozdravem, Salam Allejkum.

Důvod je jasný, naše polomrtvá těla vyklopila plechová létající potvora do rozžhavené polopouště, kde hliněné příbytky poskrovnu střídá železobeton a prosklené fasády. Nesourodost materiálů je zde stejně čitelná, jak střet dvou naprosto rozdílných světů. Směšně málo blahobytného života v kontrastu se zbytkem, kterému je přiděleno drsné nesmlouvavé živoření. Přistáli jsme do válkou zmučené islámské země zvané Afghánistán.


Hloubavé zamyšlení nad zemí, která nás za pár hodin vcucne... (frankfurtské letiště)

foto by Honza Doudlebský

Tak a mám to. Dřepím s Honzou v příletové hale na Kábulském letišti a tekoucí čůrky potu se vsakují do mých evropských hadrů. Kolem dokola lidé zabalení v hábitech s turbany na hlavě. Po evropsky vyhlížejících „běloušcích“ ani vzdech. „Jé, pane bóže, kde to jsem!“ Hrdinské kecy před odletem začínající otázkou: “Ty se TAM nebojíš?“, končící briskní odpovědí „NÉ, čeho bych se přeci bál “, jsou ty tam. Kámoši Žebroň s Lišinem, kteří před víc jak dvěma měsíci vyrazili motododávkou UAZem po souši přes Slováč, Ukrajinu, pak přeprdlali ruské pohoří Ural směrem do Kazachu, Kirgizu, Uzbeku až sem, kde nás měli čekat na letišti prostě “TADY NEJSOU.“ A není tady nic přátelského, známého, jen vedro, místní košiláci včetně hnusné ušmudlané haly. V danou chvíli říct, že jsme v řiti, je hodně chabé popsání situace a cítím, jak napětí probíhá  každým nervem mého těla. Naštěstí po dvou hodinách si všimnu pochodujícího pirotombónu, neboli košilatého převleku mířícího přímo k nám. “Nazdar“, dávám nesmělý pokus spřátelit se s hábitem, který u mě zastavil. “Čus kluci“, zní zpod látky. Neuvěřitelné, ono to mluví. Po krátké chvíli rozpoznávám našeho starého dobrého kámoše Žebra. Pro tuto chvíli jsme zachráněni. Sedáme do auta s černými skly a uháníme pekelnou rychlostí přes rozbité kábulské uličky do baráčku organizace Člověk v tísni, který nám poslouží něž pojedeme dál, jako dočasný azyl. Večerní program dopadl nad očekávání dobře. V baru Wazir, který je někde v bludišti budov v podzemí pod Kábulem a po přísné prohlídce dvou „guardů“ ověšených samopaly, zabouchávají se za námi s rachotem dveře. Scházíme spoře osvětleným schodištěm někam dolů, do utajené nory západní civilizace, kde procitáme až v umělém osvětlení hudbou předecibelovaném sklepení. Pivo po dvou dolcích a tvrdého chlastu co se do nás vejde. Naštěstí vše se děje hluboko v podzemí, kde Alláhovy oči prý nevidí a afhgánské ucho neslyší.



Ranní střízlivění bez možnosti vypít narychlo vyrovnávací pivo probíhá bolestně a dlouze. Nicméně tím to nekončí, jelikož nás čeká ještě přejezd do čtyřista kilometrů vzdáleného Mazar-e-Sharifu. Namáčklí jak sardinky do kombíku Toyota Corola se vydáváme všichni čtyři v šanc řidičskému umu Babibulaha a jeho největšího spojence, pro změnu zas koho jiného, než Alláha. Malý hendikep máme už od samého počátku, jelikož volant na pravé straně v zemi, kde se „řídí“ napravo je prostě pecháček. Jiné auto ale nebylo k dispozici. Pokaždé, když náš „driver“ sešlápl pedál s vidinou předjet pomalu jedoucí náklaďák v klikatícím údolíčku, vrhnul svůj pohled na místo, kde seděl spolujezdec Žebroň. Ten měl sice na přijíždějící auto výhled dokonalý, chyběl mu zato ale volant i brzda, a tak podle jeho rozšiřujících zorniček a paniky v očích usuzoval, zda je správný čas na divoký „předjíždivý“ manévr. Kolem nás utíká zajímavá krajina, která nese známky proběhlých bojů. Podpis, který zanechal konflikt Rusů s Masůdovými vojsky včetně stále doutnající občanské války mezi Talibánci a vládními spojeneckými jednotkami je stále patrný. Rozházená, po boji pomuchlaná vojenská technika, červeně označené kameny ohraničující minová pole, rozstřílené baráky. Chudák Afgoš, přes třicet let těžce zkoušená země a lidé žijící v ní. Po devíti hodinách vylézáme z auta vyprázdněný od adrenalinu a pomalu rozcházíme podlamující kolena.

Mazar-e-Sharif je místo, které si vybavuji už jako malé desetileté děcko listující v tatíkově knížce. Černobílé obrázky, nafocené od Vildy Heckela, které mapují první horolezeckou expedici z roku 65 do Váchánského pohoří. Knížka, která je provoněná dobrodružstvím a exotikou. Druhý den jdeme na bazar k mešitě Hazrat Ali. Chci vidět místo, jak ho mám zafixované v paměti z dětství. Pohádková mešita s poletujícími bílými holuby. Je to tady, pořád stejně okouzlující. Prožívám stejný pohled, jako kluci z expedice Hindukúš před více než čtyřiceti lety. Byl jsem přesvědčený, že ho civilizace smetla sebou do propadliště času, nebo je natolik éterický, že nemůže být ani skutečný. Vnitřně prožívám silný pocit dojetí, můj sen a symbol dálav je nadosah ruky.



Stačí ubrat barvu a jsme o čtyřicet let zpátky.
foto by Marek Holeček


K mešitě Hazrat Ali se váže pověst, že jakmile přiletí jiný holub než bílý, tak do čtyřiceti dnů změní barvu peří na bílou. Nevím, co je na tom pravdy, v každém případě jiného než běloučkého „ptakoňě“ jsem tady neviděl.


Tak vypadá pohádkový svět dnes. Třeba vyburcuje někoho z vás jako před lety nadchnul mě.

foto by Marek Holeček

Přílet z Evropy do Asie máme za sebou a tak dá se říct, že první kroky dostat se do pohoří Váchán jsou učiněny. Druhá část z trilogie Expedice DEVOLD TripleNorthWalls, kde se pokusíme jít po stopách našich předchůdců a vylézt s Honzíkem novou cestou v severní stěně Uparisíny právě odstartovala.




Chodaháfes Marek Holeček



Zdroje:
www.marekholeček.cz(mějte strpení není na nich vše OK, ale postupem času se to snad zlepší)
www.uparasina.expeditions.cz