Deset z jedenácti předpovědí zaručovala tři dny deště, jedenáctá měla v sobotu namalované mráčky bez kapiček. Tomu jsem rozuměl, Vankista taky potřeboval vypadnout, tak se jelo.

Po obědě z Prahy a večer už funíme s krysama na zádech k chatě Stripsenjoch. Od českého pingla a slovenského kuchaře bereme moudra a ubytováváme se v lágru za 7,50E. Já bych mu dal tři hvězdičky. Ještě se jdeme podívat, kudy že jako k nástupu, ale jelikož jsem mapu i průvodce nechal doma, tápeme a vylučovací metodou určujeme pěšinku pro zítřejší nástup. Nemaje žádné hodinky, zaspáváme a ven vyrážíme v 6:45. Jak by pravil Filipek:"Optimismus". Neprší, jen mlha je hustá, že by se dala krájet a za tou mlhou zeď od západu na kopec Totenkirchl. A jsem u jádra. Vanki si již před mnoha lety vybral cestu Dulferfuhre č. 288, V+A0, 600m, která se mu začala stávat noční můrou.


Po překonání sněhového záterasu začínáme valit nahoru a hledáme záchytné body pro odbočení z mokrého žlabu do mokré stěny. Po 80m má být první lezečtější místo, ale to nacházíme po cca 150m a poznáváme jej dle borháku! Další délka končí štandem se dvěma oky a jedno Vankista ještě úmyslně vynechal, aby mi mohl připravit klesající, neodjištěný traverz.

Na chvilku se zvedla mlha a mi konečně uviděli celou stěnu. Kákli jsme si, teda alespoň já. Bez fotek je téměř nemožné určit směr výstupu. Oba pomalu otáčíme hlavy směrem, kam vede žleb s cestou Winklerschlucht IV, č. 283. Na dalších 450 metrech v ukloněném botanicky bohatém vápně získáváme skvělé průměry: délka 80m, počet postupových jištění 0,6 na délku, počet jištění na štandu 0,85.


Cestou stíhám Vankistu odradit od výstupu markantním koutem, řkouc, že si z průvodce "pamatuju", že je to těžký. Jinak teď už víme, že je to  cesta č.284 za V-. Tím se vzdálíme od vrcholu, docházíme do sedla a obědváme? Nemáme pojem o čase, mlha se válí ze všech stran, ale jinak je nádherně.

Ze sedla sledujeme řadu borháků směrem k vrcholu ( údajně za IV, lezecký místa jsou dobře jištěny ). Při vidině vyvrcholení dávám smici na hrot pod borhák, který nevidim a odbočuji z trasy do lámavejch sraček, na který jsme si ten den už zvykli. Pak ještě pohodovej a ke konci i pěknejch 7 délek a čumíme z vrcholu do mlhy.


Pak již jen dlouhý, ale pohodový sestup s cca 7 slaněními, dle odvahy a délky lana a ještě za světla docházíme zpět na chatku, na vínko, na pivíčko, na těstovinky, ještě pivíčko a ještě jedno a spinkat.

V neděli ráno naštěstí prší, tak nemusíme do Vankisty vyhlídnuté sportovní sedmy na druhou terasu. Valíme dolu a oběd si dáváme už v Čechách.

Takže noční můra ( nebo vysněná linie? ) zůstává a máme důvod se zase vrátit….