Lezec - Zpravodaj

Craigieburn shelter, zhruba 12km od Castle Hillu, Nový Zéland, GPS souřadnice mi naskakují samy od sebe...ano ano...samozřejmě, ale jistě, jak jsem mohl zapomenout. To je ta destinace, o které jsem několik let snil a teď jsem skutečně tady. Naplňuji se pocitem splněných přání a mozek začíná chápat realitu (fantazii?). Pro to vlastně žiju ne? Cajk. CAJK!!! Je fajn si tohle po ránu uvědomit. Dnes si zase budu užívat pohody mezi šutry. Občas nějaký pohladím, někdy i po hlavičce, když se zadaří. Šutr potom odhodí svou kamennou tvář a staneme se přáteli. Zatím si ještě lebedím ve vyhřátém spacáku. Spacák si lebedí v dodávce. Dodávka si lebedí pod stromem. A strom? Strom si lebedí pod čerstvě napadlým sněhem. Tření bude famózní, ostatně jako posledních několik dní. Opět se naplňuji pocitem...tentokrát plného močového měchýře, takže dost keců, poslední půlhodinka zdráhání a hurá do akce.

Zip spacáku. Péřovka. Dveře švunk a buch. Čurymury. Zuby. Kafe. Musli. Čaj. Gud mórňink evrybaby. Počasí dnes máme verynajsbjůtifl, ou jes, ou nou, mast gou.

Kontrola omrzlin na autě..hmmhmm..nastartovat bude asi problém. Jsem zvyklý. Dříve jsem plakal, teď už mě to nerozhodí. Chvíli trápím startér, baterku, kurvuju a jiné vzlyky vydávám. Němci už jsou vzhůru, paráda. Snad si nemyslí, že se budou po ránu flákat!! "Můžete mě kluci lehce roztlačit?", "Na klar". Zařadit jedničku, spojka dolů, pootočit klíčkem, "I am ready", "Ein zwei drei", uff-uff-uff, hrc-prc, motor se chytil, můj palec letí vzhůru k zadýchaným klukům, úsměv na líci všichni máme, konečně se mě zbavili. Teď aby to po cestě nechcíplo, přes den už to rozehřeje sluníčko. Ve vesnici ještě nabrat vodu, ať si pak můžem zase říct, jak málo jsme toho vypili.

Parkoviště s výhledem na Spittle Hill (vlevo) a Quantum Field (vpravo)
foto by © Zuzka Bártová

Ty výhledy
foto by © Zuzka Bártová

Jsem tady "už" čtvrtý den, ale okolní scenérie mi při jízdě do skal neustále bere výdech i nádech. Vyšší kopce pod sněhem zpovzdálí sledují údolí, kterým projíždíme. Cesta kličkuje mezi menšími kopečky s povalujícími se kameny, které nadchnou i slepého turistu. Po levé straně míjíme Flock Hill, moře, ne-li oceán bouldrů s bílými čepkami na některých z ních. Pak Cave Stream, kde jsou prý prima rajbasy. Ještě jsem tam nebyl, ale zatím neřeším, času je dost a kůže na prstech taky. Občas je dobré mrknout taky na cestu, ať se nám neztratí zpod kol. Na parkovišti jsme mezi prvními a možná i posledními. O víkendu bylo narváno, ale přes týden se lidi schovávají v kanclech. Škoda, je fajn mít možnost pokecat, rukama šermovat ve vzduchu a vědět, že posluchač ví o čem mluvím. Jsme asi 300 metrů od oblastí Spittle Hill a Quantum Field. Dnes volíme Kvanťák.

Zuzka a kámen
foto by © Adam Šlachta

“A kolíčky na prádlo věším vždycky pravou rukou.“
foto by © Zuzka Bártová

Cesta k šutru bývá spletitá. Ne snad že by to bylo daleko nebo že by navigace složitou byla. Problémem jsou nástrahy, kolem kterých člověk (rozuměj boulderista) musí projít. Je to jako v té pohádce, kde se hrdina nesmí podívat stranou nebo nedej bože za sebe. Když se tak stane, zde hrozí smrt vyčerpáním. Ruka si chce totiž každý boulder ohmatat, pomazlit se. Mozek je chycen do kombinatoriky sekvencí kroků. Nohy se rozjíždí na všechny strany, nezřídka je nutno použít fintu vymyšlené prsatice, kdy jedině čarovná trojnožka dokáže odvrátit kolaps rovnovážného systému.

Petr leze hranu
foto by © Adam Šlachta

Jiný šmoula leze hranu
foto by © Petr Lášek

Nástrahám jsme dnes odolali a konečně jsme na místě. Pádem vzad testuji zdali bouldermatka stále ještě funguje. Funguje!! Vybíráme rajbasy na rozehřátí a prokrvení gumy na špičkách našich lezeček. Tření se s obdobím před zhruba dvěma mesíci (duben) nedá srovnat. I na pohled oklouzané stupy mají solidní "přilnavost", na to nejsem zvyklý, dojímá mě to, a po tvářích mi kanou kulihrachy slz. Vybulím se a jdu zkusit něco kolmějšího, případně nějaký místní "mantle". Dovol mi malou odbočku. Nedávno jsem v místní novozélandské Montaně četl rozhovor s nějakým borcem, který v Castlu přelézá solidní prásky a ten uvedl zalíbeníhodnou myšlenku. Někdy prý člověk leze boulder, kde ti JAKOBY chybí chyt v určitém místě. Řešení je jednoduché, ten chyt si tam prostě představíš, rukou naplácneš to místo, kde chyt nebyl, ale teď už tam je a s tímto vědomím bouldrem lehce vzlínáš dále. U spousty "mantlů" je to podobné. Na vrchu zpravidla bývá pouze placka kde nechyt střídá další nechyt. Jeden z těchto nechytů kouzelným plácnutím v chyt proměníš, druhá ruka udělá totéž, narveš nohu nahoru a průtlakem se vykřičíš nahoru. Bacha na průtlaky v nevyžádaných svalech!! Každopádně mantly jsou specifickou součástí místního bouldrování a pro ty, co mají problémy s ramenem je to ideální příležitost, jak si rameno ještě více podělat, no nekup to.

Obědová siesta
foto by © Adam Šlachta

Poobědová siesta. Boulder Left Headlights(V4)
foto by © Adam Šlachta

Siesty není nikdy dost. Boulder Right Headlights (V4)
foto by © Zuzka Bártová

Renaud leze Think Tank (V4)
foto by © Zuzka Bártová

Ben se ocitl na šikmé ploše. Za ním vpravo je jeden z místních projektů. Z vhloubení do jednoprstovky a nahoru.
foto by © Zuzka Bártová

Renaud leze Dominatrix (V6)
foto by © Zuzka Bártová

Kolem 4 hodin odpoledne slunko klesne dostatečně natolik, aby vše zahalil stín, který během chvíle vše pohltí chladem. Někdo možná čeká právě na tohle a vyhovují mu nižší teploty, to však není náš případ a my pomalu balíme fidlítka (bouldrátka?) a jdem se projít po okolí a nasměrovat zítřejší kroky zase třeba o kus dál. Po cestě k autu opět probíhá ruční šerm kopírující tvary dnešních úspěchů či neúspěchů. Nezbývá než se vrátit na místo, kde to dneska všechno začalo a kde to zítra zase začne...Craigieburn shelter. Němci dorážejí vždycky až pozdějí, asi mají strach, že by mě museli tlačit zpátky odkud mě ráno odtlačili. K našemu milému překvapení na nás po příjezdu k shelteru cení úsměvy dva Frantíci, kteří tam už nějakou dobu klepou kosu a můj návrh na teplý čaj vítají bujarým povykem a pifkem pro spravení chuti po čaji. Kecáme celkem dlouho a máme se dobře.

...poznámka pod čarou...

Aby všechno nebylo tak jednoduché, tak problémy s autem někdy nemusí být tak vtipné, jak se zpočátku může zdát. Může se ti třeba stát, že jedno mrazivé ráno zavezeš kámošku do Springfieldu, což je městečko kousek od Castlu a auto už nenastartuješ, protože ti praskla hlava motoru. Pak ti málem ve vzteku nad vlastní blbostí praskne i hlava tvoje. Oprava na autě se ti nevyplatí, tak se zajdeš do hospody zeptat, jestli nehledají nějakou výpomoc, oni ti řeknou že jo a tak to vezmeš. Večer se zamyslíš a řekneš si, že to stejně bylo fajn ten Castle hill a budeš doufat, že se tam ještě v nadcházejících dnech podíváš třeba aspoň stopem. A když venku prší, tak se třeba rozhodneš o tom napsat článek na lezce.

...patos na závěr...

Přeju ti, ať se sem někdy můžeš taky podívat a ochutnat tu gurmánštinu, kterou místní příroda vytvořila. Určitě si pochutnáš.

Zdroje:

Další kecy a fotky z Nového Zélandu najdeš na mém blogu:www.nzclimb.blogspot.com

Castle Hill

Obyčejný den

Komentáře