Ahoj,
netýká se to přímo lezení, ale určitě kupa z vás dělá i jiný sporty,tak to možná znáte. CHci se zeptat, jak řešíte frustraci při sportu typu tenis, tj hra jeden na jednoho. Často se mi stává, že vedu, soupeř dotáhne a o fous vyhraje set.(herní kvalitou jsme nastejno. Mě pak může trefit šlak, vaří se mi krev, ještě víc se soustředim, ještě víc bejčim, ale paradoxně dělám chyby. A ta frustrace, že úsilím tu hru neobrátím, mě dohání k šílenství.
Je mi jasný, že to maj 15letý děcka, v některejch spoertech mě to míjí, ale zrovna v tommhle to mám fest. Nevím, co s takovou situací, ať ty výbuchy vzteku potlačim, nebo pustim ven, hra se nezlepší.
Jak to řešíte vy?
proč na jiny server? copak to neni jako kdyz vis, ze na cestu mas, ale pod slanakem ti vzdycky smekne cvička?
Pořádně si zařvi: stejně jako podle svého naturelu nadáváš na skalách sobě, jističovi, výrobci lezeček, nebo skále máš možnost seřvat spoluhráče, že je kokot, sebe za hovadskou hru, vybij si zlost na špatně vyrobených balonech, nebo to svěď na velké teplo ...
Jev který popisuješ se odborně nazývá den blbec a dělat se s ním nedá zhola nic. Úplně nejlepší je se na lezení (tenis) okamžitě vysrat, pokud je to jen možné. Alespoň tak to funguje u mě.
Ještě jsem zapomněl dodat, že to nemusí zůstat jen u seřvání spoluhráče a nadávek mu do kokotů. Klidně ho i napadni, rukama, míčkama, raketou, prostě tím co je po ruce. Pořádně ho seřež a zanadávej mu do čůráků. Uvidíš, jak hned vše pak půjde lépe!
jasně, hraju pro radost, pro radost z toho, že mi to jde. Nevadí mi dostat klepec od někoho, kdo je lepší, ale vadí mi prohrávat se stejně dobrým, kterej se u toho ani extra nesnaží. Já o co víc pak začnu makat, o to větší kouř dostanu. Jako by se okolnosti spikly proti mě. ALe o to nejde, to postupne zlomim lepsi kvalitou hry.
Řešim moment frustrace, jsem koncetrovanej na cíl, jsem zabejčenej vyhrát, ale vevnitř jsem jak přetlakovanej papiňák. a vždycky když to vyřvu, začnu dělat víc chyb. To je podstat dotazu. co s emocema ve chvíli, kdy se nedaří s ohledem na kvalitu další hry.
A to maj přece všechny sporty společný, tak proč jinej web.
Při lezení se mi to nestává, dám, fajn, nedám-nemám na to, příště budu mít.
Taky se mi to stává a zrovna u tenisu i lezení, stejně jako Tobě. A pomáhá mi fakt si zařvat, hecnout se, zanadávat, zahodit raketu/bouchnout do skály.
Pak se prostě víc koncetruju, snažim a přemýšlim nad dalším úderem/krokem kam, jak, kudy, jakou silou.
Tak to dík..já totiž když řvu,a většinou ještě do kurev, tak se začne otáčet půlka sportovního centra. což mi je vzhledem k parťákovi trochu blbý, a jsou tam i malý děcka.
ještě mě napadlo potlačit to, vyhrát a pak si zařvat, že se dílo podařilo. Ale pokud bych nevyhrál, to by bylo peklo,bojím se devastace interiéru. Jednou jsem z frustrace cizí ženskou plácnul raketou přes prdel a taky z toho nebyla zrovna nadšená..
Prosím tebe, kolik ti je? (mentálně myslím).
jednou si nahoře, jednou si dole. Proč k uvolnění stresu (flustrace) potřebuješ nadávat ?
Proč proboha sport není prostředek k odbourání stresu?
Pochybuji, že hraješ tenis na takové úrovni, aby tě to přímo ovlivňovalo na životě. Proto ti doporučuji začít přemýšlet nad tím, přoč ho vlastně hraješ.
Čím víc si dáš do těla, tím lépe - to že to někdy nejde, no jo no, holt to tak je...
Sport na hobby úrovni je relax a nic jiného, není to zdroj obživy omezení či podobně.
Jsi soutěživý, štve tě když prohráváš a myslíš si, že máš na víc...to je normální :-)
proč nahoře, výhra je standard,s kterým se počítá. pokud prohraju, ale mám pocit, že jsem podal dobrej výkon, tak je to ok. pokud prohraju díky tomu, že jsem se flákal, je to ok.flákal-nevyhrál. Pokud do toho ale dám skoro všechno a ne že přesto,ale spíš právě proto prohraju-moc tlačim na pilu?, tak to je pocit jak kdybych skoro chcíp. to je dýka do zad.
To pak chcípneš bud ty, nebo zničíš toho druhýho, ale přežít může jen jeden..
Výhra je standart se kterým se počítá :-D ?
Když jdeš na kurt, jdeš vyhrát nebo si zahrát?
Když zjistíž slabinu soupeře, budeš jí proti němu používat, jen aby si vyhrál a měl z toho dobrý pocit a nikdo z vás si opravdu nezahraje. Nebo budeš hrát i něco jiného a zahrajete si oba ač na možný úkor výsledku?...
pokud si případ číslo jedna- což by dost podle reakcí odpovídalo - tak potřebuješ pomoc a to nemyslím špatně, je mnoho sportovních psychologů a třeba pak zjistíž, že tato tvá cílevědomost pramení někde úplně jinde nežli sis myslel.
Užívej a nepočítej se samozřejmostma....
To ze prohrajes ma svuj duvod. Bud si namlouvas, jak si dobrej a ve skutecnosti to tak neni. Nebo na to proste nemas psychicky a slozis se, coz je ale zase jen a jen chyba v tobe a tvych schopnostech (sport neni jen o fyzickych a technickych dovednostech). Byt tebou, smirim se s tim, ze hlava je tva slaba stranka a diky ni moc dobre vykony podavat nebudes.
když bude soupeř mít slabinu, samozřejmě toho využiju a to samý předpokládám, že udělá on. Ostatně moc by mě nemotiovalo kdyby na mě hrál jen to, co mi dělá dobře..
Přesně tak, je to v hlavě. Emoce jdou z hlavy. Ale smířit se s tím rozhodně nehodlám, to není řešení. řešení je změnit přístup ..a vyhrát.
Být tvůj soupeř, tak bych se tě hned snažil nasrat, páč to je evidentně tvá největší slabina. A jak píšeš, slabinu je třeba využít. Takže jestli to pochopil i tvůj parťák(soupeř), tak pokud to nezměníš, jsi bez šance :)
Ahoj! Přesně tak... pokud se nenaučíš kontrolovat se, tak budeš prohrávat kvůli hlavě, ne kvůli výkonu. Dle mého názoru je to otázka sebekontroly. Sám jsem s tím nějakou dobu pracoval, abych se naučil kontrolovat strach a šlo to...
a jsme u jádra pudla.
vono totiž záleží jestli si jdeš zahrát nebo vyhrát. jestli je to sport jako disportare, rozptylovati se, baviti se, nebo sport taková malá komorní válka (třeba i stříknutá penězi). je potřeba se smířit s tím, že oboje zároveň je velmi obtížné a pokud spolu hrají soupeři kteří to mají posazené každej jinak tak zhola nemožné. a válka není zábava, to je boj kde je dovoleno vše. nemysli si, že v opravdovém sportu-cirkusobyznysu existuje něco jako férplej. nemysli si, že někdo vyhraje třeba něco tak jasně měřitelného jako běh nebo skok do dálky proto že líp trénoval a je lepší, že vyhraje ten fotbalovej tým co umí líp čutat do meruny. není to tak, vše je "vo tom" psychicky rozhodit soupeře a hru mu takzvaně "zhnusit", sebrat mu radost, a bejt odhodlanější použít všechny prostředky. proč si myslíš že tenistky hekají? he? fotbalisti se tahají za tričko a loktujou? braní si oddechového času není na oddech, ale na rozhození soupeře? proč si myslíš, že v pravidlech třeba volejbalu jsou o hřišti a počítání dvě stránky, a další dva tucty specifikujou pravidla pro oddechový čas a střídání?
hele, pro sebe jsem si to vyřešil tak, že při disportare neválčím bo mě to nebaví a sejří, a pro míčové hry si vybírám lidi kteří to mají posazený stejně. tuhle jsme zrovna vyhodili z plácku na volejbal jednoho soutěživého typa, kterýmu vůbec nezáleželo na tom že míč pěkně lítá a začal hrát hru na psychické rozhazování (naschvál zahazování míče, šťouchání se pod sítí, sprosté a agresivní hádání o sporný míč, blokování výhledu soupeřova nahrávače při podání apod.), což na plácku u koupaliště bylo fakt nepatřičný. ať si někde najde partu kde to mají posazený stejně, no né?
takže víš ty co? hraj výhradně s typama co to mají posazený stejně a nadávejte si a řezejte se rachomejtlema, a najměte si rozhodčího (a podplácejte si ho). asi vám to tak vyhovuje, no né?
Lukasi, vim co myslis, ale mně se to prolíná. Hraju fair, dokonce mě ani moc nebaví počítat body, dělá to parťák, sporný míče posuzuju dle svýhho dobrýho svědomí, neškodím, nesnažim se někoho vyhodit z rovnovahy. CHci fer hru a chci ji vyhravat fér způsobem-samozřjmě když vím, že má slabej backhand tak mu to tam peru, to je jasný. Když jsem hrával fotbal, tak jsem toho musel nechat, páč z kluků co běhali po hřišti a hádali se kdo komu šláp na nohu a jestli už byl míč za čárou nebo ne mi bylo na blití..za tu dobu než to dořešili už bych dal dva góly:)
popravdě, jsme na tom stejně. nejlépe zvolit jinej sport, tenis je (na jakékoli úrovni) naprosto nevhodnej pro typ "něco mezi", to může hrát pohodář kterému je to fakt jedno nebo naopak soutěživec který si v tom hoví. z míčovejch sportů volejbal, ale čím vyšší úroveň tím to vyžaduje víc bejt soutěživec. a nemysli si, i u takovejch maratonů a přespolních běhů se šťouchá v tlačenicích loktem a prská se limonáda na občerstvovačkách.
se holt smiř s tím, že ti zbejvá brát vážně jen ty sporty, které se tváří jako indivindi ale ve skutečnosti jsou kolektivní - lezení, divoká voda, skialpy - prostě to, kde je objektivní nebezpečí a hraje se na tým protože jinak by to rychle skončilo blbě. ostatní sporty jen některé a rekreačně na pohodu.
Jejda Perry, s takovyma jako ty je radost hrat, pro mnohe dvoji zabava - sport a jeste legrace jak se tocis. Pravda bude asi takova, ze ten druhy je v podstate lepsi, minimalne psychicky, coz vede k zaveru, ze musis pracovat na sve psychice anebo , coz je pravdepodobnejsi, kdyz takovyto dotaz vkladas zde, primo zajit za psychousem.
kluci, kdybyste si to aspon pořádně přečetli:)
psal jsem ze pokud je souper lepsi, tak me to nesere, sere me když si ten zápas prohraju já sám-svou hlavou. z toho důvodu me zajímala zkusenost kohokoli v odobny situaci s ohledem na dalsi vykon.
Jinak souper jestli vyhraje nebo ne zas tak moc neresi, v tom to je. A figl je v tom - to vam urcite doslo-ze ja nehraju jen proti nemu, ale hlavne sam proti sobe.
diky za prispevek vyse ohledne sebekontroly, je to nadlidskej vykon, ale zda se mi to zatim nejlepsi reseni. asi budu pocitat ovecky..
A ty si radeji zkus znovu precist odpovedi a snaz se pochopit, co ti tu lidi radi.
Proste na to nemas, kdyz ne treba fyzicky ci technicky, tak rozhodne psychicky a diky tomu si horsi nez tvuj souper, ktery te porazi.
slovo nemáš na to neexituje. pokud to pochopíš, tak jsi už částečně vyhrál, pokud ne, asi ti to nějak extra vadit nebude,protože prostě věříš že na víc nemáš.;)
Takze to shrneme: "jsem proste strasne dobrej, jen me porad nekdo porazi" :).
Tak jinak, jak uz tady mnohokrat zaznelo, tvuj souper je proste lepsi a to hlavne v psychicke a mentalni casti vykonu. A vzhledem k tomu, ze asi ani technicky a fyzicky na tom nebudes tak zazracne, tak mu to proste staci. Ja vim, ze se blbe posloucha, ze jsi "psychicky poslabsi", ale kdyz se na to ptas, dostal si nazor ostatnich. Smir se s tim a zkus na tom pracovat.
Auuu..uf už.
já se přece neptal na to ,jestli jsem slabej nebo silnej, dobrej nebo looser. a ani mě to nezajímá, nebaví mě takhle přemejšlet.
ptal jsem se na vaše zkušenosti se stavem situace.
díky za zkušenosti který tu proběhly, jinak bohužel ztráta času:)hawk
Mám stejnej pocit, když při volejbalu třikrát po sobě smačuju pásku nebomám nepřesnej příjem, nahrávku či drbu podání. Pak se to začne nabalovat a jsem akorát víc nasranej na sebe a začnu chybovat ještě víc. Takže praktické rada:
Třikrát zhluboka vydechni a nadechni se a soustřeď se při tom na svůj dech. Potom se koncentruj přímo na míček a nechej všechno kolem. Chce to trochu cviku, ale myšlenky tak nějak odplujou. Asi jako když lezeš,jištění pod nohama a najednou začne docházet. Taky si nezačneš nadávat, že jsi měl víc trénovat, nebo se na to dneska vysrat, ale zabereš a soustředíš se jenom na pohyb a všechno jde kolem.
No a přidej do trochu egocentrismu a nezapomeň se pochválit za každou ptákovinu co se ti podaří a naopak všechno špatné bagatelizuj a snaž si to spíš užít a vysrat se na výsledek. Na tom stejně prdlajs záleží ;-)
Dotaz spíše na článek, studii, knihu? :-) Každopádně něco s čím se někdy potýkal snad každý..? Pády v posledních krocích – a to ne jednou, nečekané obtíže v lehkém terénu, atd. Ne nadarmo se říká, že nejsilnější sval je mozek. Tak zkusím ve zkratce přidat pár postřehů. Ale k lezení, ne tenisu.. zřejmě to půjde zobecnit :)
Pády v relativně lehkých (ne klíčových) krocích, neboť se na ně člověk nesoustředí, protože myslí na to, jak si poradí s klíčovým místem o 5m výš...
Přemotivovanost – aneb přílišný tlak na pilu – Tvůj největší problém, aneb hrozně moc to chci vylézt, nechci prohrát...
Japonský mistr lukostřelby říká, že „Šíp vylétne hladce jen tehdy, překvapí-li i samotného střelce“ – aneb klasický scénář leckterého lezce – vylezení cesty po nespočtu pokusů posledním pokusem, od kterého lezčík nic nečekal a šel si jen vycvakat expresky. Obavy z neúspěchu opadly a lezení v tomto pokusu mohlo přinést pouze úspěch. Protože si šel lezčík pouze vycvakat expresky a nemohl proto neuspět. Proto se taky nijak zvlášť nesnažil, což mu předtím zřejmě škodilo :-)
Těžké je nepokazit cestu pod slaňákem, když už má člověk to nejhorší za sebou, ale zbývající terén není ještě choďák. Zde nejvíce pomáhá aplikace jiného východního přísloví a to, že „Pokud máš ujít sto mil, považuj devadesátdevět mil za polovičku“, tedy přinutit se k tomu nepřipouštět si (ne)úspěch a lézt stejně tak klidně a uvolněně, jako xkrát předtím, když úspěch nebyl na spadnutí. V praxi jde o to vypnout mozek a plně se soustředit pouze na následující krok (úder). Najednou je člověk u slaňáku.
Pro sebe jsem došel k závěru, že když už se občas dostanu na skálu, nestojí mi za to si kazit volný čas tím, že budu naštvanej když nevylezu to, co bych chtěl. Tak si jako obyčejný sprostý člověk řeknu „Kurrrrrva, jsem tady proto, že mě lezení fakt baví a tak si ho užiju. Dám tomu všechno a jestli to navíc vylezu, bude to ok. Jestli ne, skála neuteče“. A ono to poslední dobou docela funguje.. :)
Na webu NaVylet.cz objevíte pestrou paletu turistických cílů a tipů na výlet napříč celou Českou republikou. Nechybí ani oblíbené lezecké oblasti jako Český ráj s pohádkovými skalními věžemi či dramatické Labské pískovce, které lákají dobrodruhy i horolezce z celé Evropy.
Registrace
Metodika
lezec.cz
Lezec.cz
Ano – aktivně si zjišťuji informace