Ahoj, před více než měsícem jsem spadnul a naštípnul si patu a pohmoždil záda. Tenhle týden jsem byl poprvé lézt a nemám vůbec jistotu. Nejímá mě panická hrůza, ale lezení v cestách, které bych předtím dával bez problémů mi nedělá dobře a hlava je odmítá vylézt. Včera jsem byli na Hnědých skálách a slaňování z dobře odjištěného štandu jsem vyloženě protrpěl. Nikdy mi výšky nevadily a neměl jsem problém lézt free solo na hraně. Nemáte někdo podobnou zkušenost a hlavně jak z toho ven? Vůbec si to neužívám, je to spíš utrpení.
Ahoj, mně pomohlo lézt spoustu lehkých cest, ve kterých jsem byla s obtížností tam, kde jsem se dřív rozlézala. Paradoxně jsem se rozlezla v momentě, kdy jsem se přestala snažit něco lámat/lézt stejnou obtížnost jako dřív a místo toho jsem si začala užívat lezení. Ale myslím, že tohle má každý jinak. Držím palce
Kamarádka zas po operaci hlavy strach z výšek ztratila. S těmi jinými sporty to zkus, za rok se vrátíš pod skálu a zjistíš co a jak. Mě to chytlo při lyžování, prostě jsem se nahoře zasekl a neodvážil se dolů. Dva roky pauza a dnes už zas úplně v pohodě.
mi po padu na zem pomohl jen cas. lezes , bojis se ale casem to prejde. myslim ze nejake lamani pres koleno nebo se snazit to obejit nejak rychle bude spis kontraproduktivni. Hodne stesti ondra
Vrať se k té cestě, ze které si slítnul a přelez ji na druhém. Zanalyzuj, proč si vlastně v té cestě slítnul až na zem - subjektivní a objektivní pohled.
Jinak lezení celkově lehčích cest na druhém a potom na prvním je dobrá rada. Při slaňováním dvoj, troj násobná kontrola všeho a prusík.
Takhle pár víkendů a ono se to podá, na závěr jeden řízený pád na umělce a HLAVNĚ si uvědom, že si přežil bez následků! Uspořádej oslavu a netruchli nad svým osudem.
Mě se stalo něco podobného, a to jsem se ani nezranil. Po měsíční lezecké pauze jsem se najendou začal strašně bát a lezl jsem o tři celé stupně lehčí cesty. U mě se to však omezovalo pouze na možnost pádu, celkově jsem strach z výšek neměl. Pomohla měsíční pauza a jakási bezpečná terapie šokem. Jel jsem na písky, jeden den lezl na druhém. (Svým způsobem i to vyžaduje trošku morálu, ale člověk ví, že se mu nic nestane.) a za dva dny už jsem byl v pohodě a tahal jsem i na písku. U mě šlo třeba o to, nepřipouštět si pád a být si jistý tím, že cestu vylezu. Rozhodně bych doporučil kratší pauzu (Měsíc či dva) a pak zkoušet na druhém. Třeba výše uvedená technika onsightů lehkých cest u mě vůbec nezabrala ...
Stalo se to v Černolicích na Zbojnické. Jednak jsem toho měl už asi dost, ale hlavně mi před možností založení prvního štandu zůstal v ruce kus skály, který se předtím při zatěžkání ani nehnul. Pak už jsem jen viděl, že jdu a snažil se dopadnout nějak inteligentně. Objektivní příčina se kterou člověk tak nějak počítá, resp. s možným následkem, ale netušil jsem, že mě to takhle sebere. Párkrát jsem si už dal do sosáku, ale vždycky mě to nakoplo. Tohle zažívám poprvé.
Kontrola jištění při slaňování mi moc nepomáhá. Lano si protáhnu slaňákem sám, reverso zkontroluju snad desetkrát, ale ten pocit, kdy mám udělat první "krok do prázdna" pro mě je hodně těžký a musím se dost přemlouvat.
Jinak je mi jedno, jestli lezu jako první nebo druhý. Když je to o dva až tři stupně pod maximem, nemám problém, jakmile se dostanu na svou úroveň, nebo pod větší převis, je to konečná. Zkoušeli jsme to na výborně odjištěné cestě s malými rozestupy nýtů, ale nešlo to.
Ono to souvisí s věkem. Dříve se ti to nestalo, protože jsi byl mladší. Lze se vrátit tam, kde jsi byl, ale není to jednoduché. Dej tomu čas a zkus lehčí cesty na prvním.
Návod je z vlastní praxe. Já jsem nejenom v klubu "vylomeného šutru", ale taky "vytrženého vklíněnce". Černolice znám dobře, ale Zbojnickou jsem nelezl.
Začni si vést deníček, třeba neveřejně, motivuje to. Najdi si nějaký lidi, co lezou to samý. Ale hlavní je lízt pro radost, tak obtížnost neřeš.
Myslím, že odvahu už si vlastně našel - zveřejnil jsi problém a řešíš ho. Takže jsi na dobré cestě.
Taky to znám. Kdysi jsem to v menším řešil každý jaro po zimní pauze - člověk vyrazil do skal (na písek) a v první problematičtější klasický cestě se začal hrozně bát. To bylo potřeba přemoct, pak se to lepšilo. Dokud člověk cesty radši pytlil, bylo to špatný.
Vždycky po tom, kdy si člověk trochu něco udělal (kotníky atd.), to bylo taky tak. Nadměrná úzkost a strach. U mě zase fungovala kombinace času (postupně to odlehne) a trochu toho "lámání přes koleno" - je potřeba trochu se i přemoct a vyhrát si nějaký boj sám se sebou.
Ale bloky můžou bejt různě silný a každej to bude mít asi trochu jinak. A hlavně to překonávání bloku trochu bolí, takže jde taky o to, jestli ti to za to stojí.
Říkám si, že silná lezecká osobnost se možná pozná i tady. Je dost těch, co se zas tak moc nebojej, ale ještě nikdy blbě nespadli nebo si nic neudělali. Ale podstatně míň těch, co už mají po nějakým úrazu, a přesto pořád nejsou přizdisráči.
A docela dobrej recept proti psychickýmu bloku po nějakým pádu je, hned po pádu se oklepat a naburácet tam znova. Pokud to člověk zvládne, bývá vyhráno. Ale jde to, jenom když si při tom nic moc neuděláš.
No a na síle strachu a úzkosti se taky někdy podílí celková psychická únava. Když je člověk utahanej, dlouhodobě nevyspalej, řeší nějaký problémy... tak se někdy může parádně šprajcnout a začít bát.
Jo, tohle znám moc dobře, po pádu na zem před pár lety jsem měla strach se jednoduše pověsit do lana, je jedno jestli šlo o odsednutí v převisu i na druhým, nebo slaňování (klepaly se mě u toho ruce i s prusíkem), o pádu do lana na prvním ani nemluvě. Byla jsem na operaci páteře, takže strach z pádu byl i opodstatněnej aby se mi nic nestalo, ale když už jsou ty šrouby venku, tak se snažím lozit na prvním prostě lehký cesty, který dávám s převahou a postupně těžší. Časem nějakej pád přijde, ale třeba se ho už nebudu tolik bát (páteř už by měla bejt v pohodě). Snažím se to moc neřešit, ale popravdě radši se pár kroků k expresce vrátím pokakaná až za ušima než abych skočila hnedka. Takže se nemůžu moc zlepšovat, když mi hlava nedovolí lozit na maximum. Nechávám tomu čas...
Takže radím asi taky lozit na prvním jen cesty, který prostě s převahou dáš a postupně až získáš tu jistotu a hlava se "otrká", tak zkoušet těžší cesty. Ty těžší cesty radši na druhým. Nebo zkoušet těžší kroky na bouldru těsně nad zemí a získat větší jistotu.
Mně se to stalo při ježdění na koni, najednou mě začala chytat šílená panika z pádu, přestože jsem se předtím ani nevysekala. Na půl roku jsem jezdit přestala, pak jsem se ke koním vrátila a i když jsem rovnou nafasovala jednoho celkem drsného koníka, strach se naštěstí nevrátil.
Takže cesty vidím dvě - jednou je snažit se strach překonat lezením cest, ve kterých si budeš jistý (což nevím, jestli pomůže, když jsi nespadl následkem přecenění schopností ale vylomením šutru) a druhou to vyhasnutí zážitku, neboli na čas přestat a vrátit se, až zase získáš chuť lézt (což bude nejspíš nejpozději na jaře při prvních slunečných dnech). Držím palce, ať se hlava srovná.
Na webu NaVylet.cz objevíte pestrou paletu turistických cílů a tipů na výlet napříč celou Českou republikou. Nechybí ani oblíbené lezecké oblasti jako Český ráj s pohádkovými skalními věžemi či dramatické Labské pískovce, které lákají dobrodruhy i horolezce z celé Evropy.
Registrace
Metodika
lezec.cz
Lezec.cz
Ano – aktivně si zjišťuji informace