laurotPěkná lištovačka. Tu a tam delší šáh z lepší do lepší lišty. Tu a tam už né tak dobré:-) Snažím se lézt rychleji a pořád být připláclý na skále i v lepších lištách, aby tolik nenateklo. To se asi moc nepovedlo, protože nateklo dost. Trochu se daří sklepnout v relativně větším chytu před posledním flekem, kde se zdá, že končí lišty. Chvilku čumím a nevím jak lézt. Do teď byly chyty docela omágovaný, ale teď čisto. Možná se standardně řeší nějákým megaskokem. Já se rozhodl pro křemennou žilku, nakopat nohy, přichytnout cosi jen na stabilizaci (myslím, že jsem si řekl něco jako 'To si snad dělají prdel...'), zase posunout nohy a pak dynamický skok do bílé hrany, kde už naštěstí byly madlíčka. V madlech pak zůstávám asi minutu a nemůžu se ani hnout. Připadám si jako kdybych právě doběhl patnáctistovku a srdce mi mělo vyskočit z hrudníku.
Asi nejtěžší bylo přemoci únavu a najít ještě zbytek sil do toho posledního skoku. Měl jsem hodně silné nutkání jen tak naznačit skok a pohladit madla s tím, že už prostě nebyla síla. Naštěstí jsem tomu odolal a ještě vyhrabl zbytek sil. Jedna z nejvíc psychicky vybojovaných cest. Bylo fakt na hraně od toho to vzdát a nedotáhnout ten poseldní skok.
7b
OS
25.03.2016
Pěkná lištovačka. Tu a tam delší šáh z lepší do lepší lišty. Tu a tam už né tak dobré:-) Snažím se lézt rychleji a pořád být připláclý na skále i v lepších lištách, aby tolik nenateklo. To se asi moc nepovedlo, protože nateklo dost. Trochu se daří sklepnout v relativně větším chytu před posledním flekem, kde se zdá, že končí lišty. Chvilku čumím a nevím jak lézt. Do teď byly chyty docela omágovaný, ale teď čisto. Možná se standardně řeší nějákým megaskokem. Já se rozhodl pro křemennou žilku, nakopat nohy, přichytnout cosi jen na stabilizaci (myslím, že jsem si řekl něco jako 'To si snad dělají prdel...'), zase posunout nohy a pak dynamický skok do bílé hrany, kde už naštěstí byly madlíčka. V madlech pak zůstávám asi minutu a nemůžu se ani hnout. Připadám si jako kdybych právě doběhl patnáctistovku a srdce mi mělo vyskočit z hrudníku.
Asi nejtěžší bylo přemoci únavu a najít ještě zbytek sil do toho posledního skoku. Měl jsem hodně silné nutkání jen tak naznačit skok a pohladit madla s tím, že už prostě nebyla síla. Naštěstí jsem tomu odolal a ještě vyhrabl zbytek sil. Jedna z nejvíc psychicky vybojovaných cest. Bylo fakt na hraně od toho to vzdát a nedotáhnout ten poseldní skok.