Zase ta Afrika. Vždycky když odtamtud odjíždíme, je to minimálně z poloviny průser. Co je to za kouzlo, že se sem pořád znova vracíme, když je všude po světě lezení bez problémů okolo dost?

Namíbie je pro nás dost velká neznámá na to, abysme si znova doma naivně plánovali, jak to bude všechno fungovat a co všechno vylezeme. Tentokrát nás ale nedostanou! ... teď už po návratu můžu říct, že bylo zase všechno jinak – tentokrát fakt všechno fungovalo!

Proti zbytku Afriky – Nebe a dudy!


Fotky nějakých žulových stěn z Namíbie jsem někde v časáku objevil už dávno, ale vážná myšlenka na lezení v Africe musí vždycky chvíli uzrát. Minimálně proto, aby člověk trochu pozapoměl na předchozí návštěvu,vyhojil si játra od léčení Malárie (žejo, Šatavis!) a taky si v hlavě nafoukl tu optimistickou bublinu představ plných laskavých domorodců, štíhlých černošek a ostatní omáčky exotiky kolem lezení. Mě a Vaškovi to zrání tentokrát trvalo jen dva roky, asi proto, že poslední africkej výlet na Mount Keňu nebyl až takovej propadák. Kdyby někdo přišel s podobnou myšlenkou po našem supervýletu do Mali, kdy nám vedrem šla málem pára z uší, Pepemu ukradli všechny foťáky a doba léčení tropických chorob skupiny přesáhla délku pobytu, asi by se dočkal minimálně kopance pod koleno. A pod koleno jen proto, že chci být v prvním odstavci slušný!



Spitzkoppe (hi res)
foto by © Johny


Tentokrát vyjíždíme ve dvojce jen s Šatavisem. Ostatní oslovení používají plno trapných výmluv, pracovní vytížení střídá málo peněz, hodně hadů atd, atd...  No co, dva lidi se nakonec domluví trochu líp než 11 lumpů minule v Mali.  K letu do Windhoeku, což je hlavní město Namíbie, se dá říct jen to, že aerolinky už nejsou co se týče štědrosti za letu to co dřív.  Vzhledem k tomu, že nás ještě v Mnichově pumpl Air Berlin o 140éček za nadváhu, se v nošení nápojů moc nepřetrhl.



Věž
foto by © Johny

Rodeo začíná ve Windhoeku na letišti až poté, co vyzvedáváme z půjčovny předem objednané prdítko jménem Kia Picanto, které má proti Evropě jednu malou chybku – volant na pravé straně.  Průvodce na Namíbii se prsí, že řízení na druhé straně není vlastně žáden problém, protože tu autem skoro nikdo nejezdí, ale na kruháčích centra Windhoeku mám trochu dojem, že nemáme úplně aktuální vydání.  Jako spolujezdec a navigátor jsem v depresi taky proto, že tam kde mám doma pedály, tady jenom bezmocně prošlapávám plechy v podlaze a dění nemůžu moc ovlivnit, chybí přede mnou kolečko.  Sladit dohromady řízení – volant na druhé straně – řazení – taky na druhé straně a blinkry, je po únavě z nočního letu docela groteska.  Auto z půjčovny které neustále stírá i když tady půl roku neprší, protože má blinkry a stěrače taky obráceně, je naštěstí pro místní dostatečným varováním a tak si drží ze starosti o plechy radši odstup.


Spitzkoppe
foto by © Johny

Nemá smysl se tady teď zdržovat, kupujeme nějaký zásoby a pálíme rovnou dál.  Venku z města to naštěstí jde, silnici většinou nakreslil projektant z bodu A do bodu B rovně, takže dokud je asfalt, cesta celkem letí. Zbytek z dvěstěpadesáti kiláků pod Spitzkoppe je už po polňačce první třídy, ale celou cestu plackou bez kopců takže to jde. Z pouštní roviny se začínají v oparu ukazovat obrysy žulových monolitů a vpodvečer jsme na místě. Krajina plná žulových bloků vypadá v zapadajícím slunci jako na Marsu a konečně si naplno uvědomuje, že jsme zase v Africe. Jsme docela hotoví po cestě a v deseti minutách, než se okolí potopí do tmy běháme kolem bloků s otevřenou pusou, takže stan stavíme tradičně potmě.  Máme po dvou dnech cesty celkem dost.


Johny
foto by © Šatavis

První styk s lezením máme po ránu asi dvacet metrů od stanu, ve sportovním sektůrku Dinosaur rock. Tady vedou mírně převislou žulovou deskou cesty záhadně oklasifikované v jihoafrické klase, se stropem ve stupni 29, tj po našem někde okolo 9+ uiaa. Lezení v mírně převislé dvacetimetrové stěnce odhadujeme od oka na technickou plazenici v plotně, ale kromě toho docela koukáme, jak umí nenápadná lištovačka nahoře potahat za pracky. Dinosaur rock má výhodu, že je celou dobu ve stínu, a dá se tady zalízt i přes polední výpek, kdy je na slunci na chcípnutí okolo 35°C.


Další plus je, že autem se dá po písečných cestách dojet v podstatě kamkoli, takže jistit se dá doslova přímo z auta.  Území kolem kopců je rezervace, platí se vstup na hlavní bráně ale celá plocha parku je protkaná sítí polňaček které vedou na všechny plácky pod skalama. Nejhezčí placy jsou zároveň kempovací místa a většinou je na nich ohniště, nebo místo na grilování. Pokud člověk nechce, zašije se na vzdálenější kempík a nepotká nikoho ani o víkendu, kdy se sem sjíždí grilovat a pařit skupinky bílých zaměstnanců z okolí v tlustých autech. Během jednoho víkendu se tady dokonce konal půlmaraton v poušti a v parku se nahromadilo spoustu zajímavých typů.  Jeden čouzek se mě na terase u piva dokonce zeptal, kde je tady sprcha.  Koukali jsme překvapeně, ale po pravdě jsem odpověděl, že nevím, protože jsme tady teprve týden, takže máme jiný starosti... Trochu překvapeně pak koukal zase on...


Nákres cesty
foto by © Johny

Všude okolo je šutroviště z žulových bochanů neskutečných tvarů, za zády máme Sugarloaf, 300 m vysokou žulovou klouzačku s vynýtovanými rajbasy na pár délek s nejtěžší klasou kolem 8uiaa. Největší kousek je vidět odevšad, čtyřistametrová naštěstí mírně položená JZ stěna Spitzkoppu, kde vede pár vynýtovaných cest často hodně strmou plackou, na to aby se dala nazvat rajbasem. Většina směrů má 12 délek a klasa osciluje podle sklonu a typu lezení až po 9- sem tam s nějakým technickým flekem. Stěna má pořád místo na prvovýstupy a to je to, proč jsme tady.


Další ráno jdeme okouknout zeď, náš směr vybíráme rychle - strmou plotnou vlevo od INXS, výtvoru jihoafričanů někdy z před deseti let, a pouštím se do první, ještě položenější délky. Máme sebou 80 nýtů a vrtačku a při pohledu nahoru tušíme, že nic jinýho asi moc potřebovat nebudeme. Rajbas s občasnou lištou, není problém ani tak odlízt, jako spíš pak do něčeho sednout a navrtat nýt. Většinou hóóódně opatrné sedání do háčku, chvilka přesvědčování se, že krystalky vydrží, protože pořádná lišta na tutovej hák se nekoná, hóóódně opatrné vytahování vrtačky a po chvíli už trochu machrování v čerstvě osazeným kousku.


Antilopa
foto by © Johny

Nejdelší odlez v první délce je skoro 10 metrů, takže po vypadnutí háčku by následoval sprint dolů s časem Usiana Boltse. Dnešní ochutnávka má hodnotu 6c a končí okolo poledne, kdy přes vrcholovou hranu začíná svítit přímo do očí a po další půlhodině se vedrem nedá ani hnout, natož odlízat někam po mikrojebkách. Nakonec jako nejlepší variantu vydumáme vstávání před svítáním, čaj se sušenkou, 15 minut do kopce a šestihodinovou směnu ve stěně, potom s prvním paprskem shora rychle dolů do stínu.

Odpoledne se dá lízt ve stínu na skalkách, nebo se věnovat údržbě organismu. Ta už je po pár dnech práce ve zdi celkem potřeba. Někomu by se ale mohlo zdát, že se válíme... Další lezení ve stěně už nabývá na strmosti a dá se docela špatně odhadnout, kudy směr pustí, protože chytky se objevují až když do nich vrazíte nosem a jestli půjdou doleva nebo doprava není zespodu poznat. Když se chystáme slanit po další dýlce za 7a+ v poledne dolů, Venca navrhuje sehnat na další dny kus plechu pod prdel a v rámci šetření fixů jezdit dolů tuhle sjezdovku samospádem. Smile.


Duna
foto by © Johny

Nejkratší Sci-fi v dějinách Afriky: Nechápavě koukám na zbytek vrtáku co mi kouká z Hiltiny a už vím, proč ten poslední dřík při zatloukání nešel do díry nadoraz. Jelikož máme desítkových nejtů nejvíc a vrták byl jen jeden, hlásím jen dolů, že jsme v prdeli. Je jedenáct dopo a slaňujeme dolů. Po pár hodinách za volantem a dvou a půl stech kiláků vystupujeme ve Swakopmundu před Hárdvéršopem a kupujeme SDS vrták. Nasedáme do našeho Ďábla a o půl šesté si dáváme pivko zpátky v našem pubu pod Spitzkoppem. Kdo nám tohle uvěří...


Pokračujeme nezměněným tempem délka až dvě za den, protože v tomhle materiálu se prostě při dělání cesty nedá nic uspěchat. Mě se daří pár pěkných sjezdů plotnou, protože ne každá lištička kterou člověk zkouší zůstane na místě. Nevím jestli se to dá nazvat pádem nebo řízeným smykem, ale rozhodně desetimetrová ryba v pozici rozjeté žáby na silnici není nic moc. Spáleniny se jak známo hojí docela dlouho a blbě.



Panorama Spitzkoppe (hi res)
foto by © Johny

Snažím se uhnízdit v háčku tak, abych ho zatěžoval co nejmíň a nohama pro jistotu pořád stojím na stupech. Pink, háček mi vystřeluje do ksichtu a já se na nohách v rajbu začínám nebezpečně vyvracet dozadu. Škrábu nehty po něčem za co bych se srovnal zpátky a chvíli tak balancuju v mrtvém bodě, ale přichází tah lana zespoda a já se bezmocně rozjíždím po všech čtyřech deset metrů zpátky. Zjišťuju rozsah škod, hladím si ostrouhanou nohu v koleni a otrhávám zbytky plandající kůže. Šatavis neustál pohled na moji ekvilibristiku na špičkách a po pár okamžicích mé snahy zůstat na místě ukončuje trápení a nekompromisně dobírá, čímž sice krátí pád na minimum, ale nedává mi šanci. No jo, tak znova a líp...

Čím strmější, tím těžší, jak už to tak v plotně bejvá... Klíčová délka je za 7b, ačkoli na první pohled vypadá úplně stejně jako každá další. Třicetpět metrů klouzačky jde z položenějšího pořád víc do kolmice a chytů je pořád stejně poskrovnu. Bouldřík dole v traverzu mírně rozhodí a horní strmá část je kupodivu i vytrvalostní, i když je pravda, že nejtěžší je vydržet tu dálku v kuse s nohama v lezečkách.


Odměnou po PP přelezu je štand ve dvoumetrovém vejci v holé zdi, kde se dají lezečky servat z nohou a postavit se konečně bez visení v sedáku. Zbývá nám poslední samostatná délka, protože zleva k nám přichází Active Side of Infinity za 25 A0 a křižuje INXS za 24 jihoafrické, kterou dolízáme pár posledních délek na podvrcholovou polici. INXS byla načnutá odspodu, ale nakonec po pár letech dovrtaná shora a volně přelezená. Docela nás dostává způsob jakým prvovýstupci shora bolty do cesty nasypali, morálovka má přeci jenom větší renomé, když je udělaná zespoda. Odlezy jsou dost daleko na to, aby pak člověk dělal nejtěžší krok půl metru pod jištěním, to jen v případě, že k němu nemusí ještě metr a půl traverzovat mimo směr.


Sjezdovka se pokládá do sklonu Kitzbílu v Ádru a postupně už po čtyřech dolízáme na obrovskou podvrcholovou polici. Dolez na vršek je ve znamení orientačního závodu změtí věžiček, komínů a zarostlých polic. Frekvence návštěvníků není asi taková, jak by si tahle rozhledna v poušti zasloužila. Vzhledem k tomu, že slunko nám pere do hlav už několik hodin, fotíme pár záběrů a jedeme dolů ke štandu, kde máme vodu. Balíme věci ze zdi a slaňujeme, máme hotovo!


Deset dní uvázaní u stěny jako pes u boudy, konečně můžeme zmizet! Prvotní nadšení z lezení se po pár dnech bigwalové dřiny s rychlostí šneka mění ke konci v monotónní pracovní úvazek plnej špatně placených přesčasů, atˇsi říká kdo chce co chce. Do toho všeho kulturní dluh, největší vzrůšo jsou výlety pro vodu ve spojení s návštěvou místní hospody s kulečníkem, no, pro nás metrosexuály to tady prostě moc néni. Stejně jako doma svištíme do skal, se teď těšíme zase o dům dál.


Panorama Spitzkoppe (hi res)
foto by © Johny

Mažeme směr Etosha, což je míň známá sestřička rezervací plných divokých zvířat, jako jsou Kruger nebo Masai-Mara. Mě svrbí v batohu objektiv Canon 70-200L IS-USM, což je na focení zvyřátek prima zbraň. Místní safari se liší tím, že můžete používat vlastní auto, sítí polňaček projíždět divočinou a cvakat spouští jak Japonec u orloje. Co se moc nedoporučuje, je vystupovat z auta, nebyli bysme první koho sežral lev při focení mimo auto... další kousky s naším pidiautem zažíváme při cestování skrz pouštní krajinu jižní Kalahari a návštěva červených dun Sossusvlei je zážitek z jiné planety. A taky ta kobra pod autem... Ale to už s lezením vlastně nemá nic společnýho...


Takže ještě něco k cestě:

Spitzkoppe -Heaven and Backpipes 7b fr. PP délky:



1.délka 6c, 60m 6x bolt +2 štand

2.délka 7a+, 35m 7x bolt +2 štand

3.délka 7a, 30m 6x bolt +2 štand

4.délka 6c, 30m 4x bolt +2 štand

5.délka 7a+,35m 10x bolt +2 štand

6.délka 7b, 35m 9x bolt +2 štand

7.délka 6c, 35m 7x bolt štand INXS

8.délka INXS 7a, 25m 5x bolt +štand

9.délka INXS 6c? 35m 6x bolt +štand

10.délka INXS 6a+? 40m 5x bolt +štand

11.délka INXS 4-5 30m 4x bolt +štand

12.délka cca 60m na podvrchol. polici +štand

13.délka cca 100m na vrchol


Heaven and Backpipes vede mezi cestami INXS a Active Side of Infinity

Zdroje:

A ještě pár linků:


Namibia


Summit post


Originál článek a mnohem více fotografií najdete na stránkách PavelJonak.com